LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Ideje u Platóna jsou chápány jako jakési pravzory či spíše „formy“, díky kterým jednotlivé věci (skutečnosti) mohou být nějaký tvar. Ale my dnes víme (ostatně ze zkušenosti to museli lidé vědět odedávna), že reálné věci se – podle svého „druhu“ nebo „rodu“ – sobě podobají, ale ve skutečnosti nikdy nejsou docela stejné, natož totožné. Mnohost věcí může být tedy jakoby tříděna do jednotlivých rodů a druhů (a podobných „tříd“), ale na rozdílnost a tím jedinečnost každé „pravé“ skutečnosti nikdy nesmíme zapomínat, protože může někdy a za jistých okolností hrát významnou úlohu. Není tedy od věci se tázat, jaký je vztah „ideje“ k rozdílnostem mezi skutečnostmi téže třídy. U Platóna jsou takové rozdílnosti chápány jako nepřesnosti a tedy nedostatek přesného napodobení. Jakmile však v dějinách došlo k objevu vývoje, ukázalo se (nebo se zatím jen mohlo ukázat), že právě ty nepřesnosti mohou být důležitým „faktorem“. Pochopitelně to Darwin a ostatní evolucionisté hned nerozpoznali, takže „omyly“ v přepisu DNA a RNA byly interpretovány pouze jako nahodilé nepřesnosti, a tudíž necílené, nezáměrné, netolické chyby, a funkce pozitivního vývojového tlaku byla připisována pouze změnám prostředí (a ty byly vykládány kauzálně, zajisté s přehlížením nebo spíš domýšlením a vymýšlením detailů). Tím byla jakákoli myšlenka ideje nebo idejí předem vyloučena z možného diskurzu. Ale jak tedy by bylo možné to, o čem mluví či píše Patočka, že „zkušenost svobody, tj. zkušenost distance vůči reálným věcem“, je pro filosofii „tím, co ji zachraňuje od možného rozptýlení v znalostech konečných, předmětných, jednotlivých, co jí dává a zaručuje autonomii“? Což by nebylo důsledné tuto autonomii, byť v menší míře, připustit i mimo hranice filosofie, dokonce u živých bytostí nižší úrovně, u všech živých bytostí? (A co ta u všech pravých jsoucen-událostí?) A jaký by to potom mělo důsledek pro pojetí vztahu ideje (či spíše idejí?) ke všemu novému, které nutně musí vznikat, startovat jako jednotlivost? Musí být vše „nové“ také „kontingentní“, „nahodilé“? Jaká je alternativa, když „nové“ nemůže být „způsobeno“ něčím již jsoucím?
(Písek, 140923-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Patočka neochvějně podtrhuje „chórismos“, když mluví (píše) o ideji. Idea tedy nenáleží do (tohoto) světa, mezi světem „reálným“ a světem idejí je mezera, přeryv, snad propast. Jde o „oddělenost idejí od naší reality, od světa věcí a světa lidí ponechaných samým sobě a uvažovaných jako ryzí reality“. Zkušenost svobody je totéž co „tajemství chórismu“, je to zkušenost distance vůči reálným věcem (vše ex Negat. plat.) Co však můžeme vůbec říci o ideji? Je idea pouze jedna jediná – anebo je idejí mnoho (jako u Platóna)? Jaké vztahy panují mezi jednotlivými ideami? Jsou to vztahy „skutečné“ – anebo to jen my je vidíme či chápeme v těchto vztazích, v souvislostech, v kontextech? A můžeme vůbec ty „ideje“ vidět, byť vnitřním zrakem, nikoliv očima? Mají ideje nějakou svou „formu“? Jsou „a se“, „o sobě“, anebo to takto nemůžeme říkat? Nejsou spíše „pro nás“, „pro nobis“? Jsou-li mnohé, podobají se navzájem něčím? Jsou si některé bližší a jiné vzdálenější? Jsou si některé „příbuznější“, zatímco jiné si jsou „cizí“? Pokud jsou mnohé a aspoň do jisté míry samostatné, jak si udržují od sebe odstup? Jsou si navzájem vnější?
(Písek, 140922-3.)