Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Zaběhaná „vědecká“ zásada odhlížet od jedinečných odlišností (považovaných za „nahodilé“) nemohla být nikdy dodržována s naprostou pravidelností, už třeba jen z toho důvodu, že odchylky v některých případech mohly poukázat na omyl nebo chybu. Jinak řečeno, někdy se mohla zdánlivá „nahodilost“ ukázat jako mimořádně důležité upozornění na nějaký nový, dosud nepředpokládaný fenomén, jehož pečlivým sledováním lze odhalit novou zákonitost. Souvisí to s tím, že se historicky ukázalo, že žádný vědecký „zákon“ nemůže být považován za definitivně a univerzálně platný, neboť je závislý na určité „teorii“, v jejímž rámci a na jejímž základě (za jejíhož předpokladu) mohl být formulován (přičemž každá teorie je – a musí být – založena na také na určitých předpokladech a principech, které musí být myšlenkově konstruovány, ale nemohou být přímo odvozovány z čehokoli „faktického“, ale jenom někdy mohou být na fakticitě ověřovány, a tudíž vždycky zas jenom dočasně a provizorně, tj. s výhledem, že někdy později bude nutno je revidovat.) Touto cestou (tj. tímto přístupem a postupem) však nikdy nebude postižena skutečnost ve své plnosti, a to nikoli jen ve svých „vcelku bezvýznamných a drobných odchylkách“, nýbrž dokonce ani ve svých právě nejvýznamnějších rysech a kvalitách. Ona údajně „vědecká“ (ve skutečnosti pochybně „vědecká, tedy pseudovědecká) tendence považovat za „podstatné“ jen „zákonité“ ( a veškeré „jedinečnosti“ marginalizovat jako nevýznamné „odchylky“) má katastrofální důsledky pro samu vědeckost, která místo skutečného výkladu, skutečné interpretace bude vždy znovu sahat k pouhému „odvysvětlování“, tj. redukci všeho, co má vyšší úroveň, na nějaké prvky z nižších úrovní. Možná, že platí, že jedinečnost je tím důležitější, čím vyšší je úroveň událostního dění; ale je také možné, že se to tak jen může jevit, jsme-li v zajetí určité tradice resp. určitého typu přístupu ke skutečnosti.
(Písek, 080914-2.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Běžně se mluví např.. o „jedinečných okolnostech“ (nebo podmínkách apod.); z toho je zjevné, že nejde o žádné sjednocení (o žádnou sjednocenost), které by bylo vlastní oněm okolnostem (nebo podmínkám atd.); míra jedinečnosti je vnější povahy, týká se něčeho dalšího, co není součástí ani složkou oněch okolností. Jedinečnost tedy spočívá v něčem takovém, jako je mimořádná příznivost (nebo nepříznivost) určité konstelace okolností, určité situace, a to znamená příznivost (nebo nepříznivost) pro někoho nebo pro něco, tedy v určité perspektivě, z určitého hlediska. A může to být jednak hledisko toho, kdo to zjišťuje a poměřuje, ale také z hlediska, které onen zjišťující a poměřující subjekt jakoby internalizuje, bere za své resp. vžívá se, vmýšlí se do něho (a pak toto hledisko jakýmsi zvláštním způsobem „objektivuje“ spolu s tím ohniskem či přímo subjektem, do jehož perspektivě se vžívá nebo vmýšlí.
(Písek, 061101-2.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Svět je plný nejen jednotlivin, ale také jedinečných jednotlivin, tedy i jedinečností. Naprostá většina takových jedinečných jednotlivin však právě co do své jedinečnosti takřka zaniká pod nánosem podobností, které se – aspoň jevově – zdají naprosto převažovat (zejména ovšem pro naši subjektní neschopnost resp. obecně pro všeobecně subjektní neschopnost dostatečně rozlišovat, tj. pro relativně vysoký práh reaktibility). To platí zřejmě zejména pro nižší a nejnižší úrovně „složitosti“ a „organizovanosti“; na úrovni živých bytostí dochází k specificky omezenému posilování určitých druhů schopnosti rozlišovat a reagovat, a to v závislosti na jistém zaměření na určité odlišnosti (spíše než jedinečnosti); organismy jsou schopny žít a rozmnožovat se právě zejména díky aspoň více nebo méně hrubému rozlišování, tj. selekci (např. při přijímání živon apod.).
(Písek, 100716-2.)