Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Ještě před vynálezem pojmů a pojmovosti lze legitimně rozpoznávat (pokud máme k dispozici nějaké podklady) mezi (narativním, aktivním) míněním něčeho (nebo někoho) a mezi tím, co bylo takto míněno. Vzájemné porozumění a dorozumění mezi lidmi bylo možné jen díky tomu, že dva nebo více lidí se mohli svým individuálně odlišným způsobem aktivního mínění vztahovat zhruba k „témuž“ míněnému. Bylo to nepochybně nepřesné, jen přibližné, nedovolovalo to žádnou důkladnější analýzu (k níž ovšem chyběly také potřebné myšlenkové prostředky) – zkrátka nebylo na tom možno založit nic důkladnějšího ani systematičtějšího. Ale tento rozdíl tu nějak byl, i když samotnému narativnímu myšlení zůstával skrytý nebo unikal. Na narativní úrovni nebylo prostředku, jak se k onomu „míněnému“ dostat jinak, než opakováním téhož vyprávění, anebo novým vyprávěním, které se však vztahovalo k „témuž“. Rozpoznat, zda se určité vyprávění „hodí“ k jinému vyprávění o téže situaci nebo téže postavě, bylo možno jen „pocitově“ resp. nějakým intuitivním způsobem, ale nebylo možno k tomu vypracovat nějakou důslednou metodu. Na jedné straně proto zůstávala vedle sebe neslučitelná vyprávění o týchž bozích (a jejich vzájemných vztazích), zatímco na druhé straně mohla být převzata určitá vyprávění z jiných, více méně cizích mýtů, a připisována bohu nebo bohům mýtů domácích. Teprve pojmovost a „logika“ (teprve začínající, ještě bez vybudované disciplíny) byly s to situaci změnit, protože bylo možno důsledně analyzovat, propracovávat anebo naopak vylučovat kompatibilitu jak původně různě „vyprávěného“ a tedy také „míněného“, tak později pojmově vymezovaného (definovaného). To ovšem bylo provázeno – v důsledku obrovského vlivu „geometrie“ (a matematiky vůbec) – vylučováním některých témat ze sféry rozhodujícího zájmu. Proto se počátky filosofování vyznačují nejdříve soustředěným zájmem o skutečnosti, které bylo možno poměrně bez potíží myslet novým způsobem (především čísla a rovinné obrazce), zatímco jiné témata – zejména vztažená k lidskému a hlavně politickému životu – zůstávala záležitostí „mopudrosti“ a nebyla „filosoficky“ reinterpretována. K tomu došlo teprve po jisté době, zejména zásluhou sofistů, ale tam zase docházelo k oslabení až k likvidaci vlastní filosočnosti; odtud velký význam Sókratův a jeho největšího žáka Platóna, kteří se o to pokoušeli při zachování respektu k filosofickým nárokům. (Písek, 050420-1.)

Konrad Lorenz (1983)

Výše popsané funkce selekce, které jsou pro záchovu druhu zřetelně škodlivé, jsou podle mého mínění silným argumentem pro předpoklad, že evoluční proces neobsahuje žádný vestavěný plán, jenž by vývoj usměrňoval k dokonalejšímu přizpůsobení a – to snad ještě méně – byl příčinou „vzestupné“ vývojové tendence.
Adaptaci na určitou danost lze ztotožňovat se získáváním informace o této danosti. Vnitrodruhová selekce skýtá informaci jen o vlastnostech konkurenta, s nímž se soutěží. Druh se touto selekcí nedovídá“ nic o vnějším světě a dostává se tedy, pokud jde o tento vnější svět, neobyčejně snadno do vrcholně neteleonomní slepé uličky evoluce.
…
Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Konrad Lorenz (1983)

Předpokladem evoluce, k níž dochází u parazitů a symbiontů, je vždy partnerský vztah k jiné živé bytosti; ta přejímá ty funkce, které jsou u jejího příživníka či partnery odbourávány. …
Otázka, zda může nějaký druh propadnout odbourávající evoluci, aniž jiná formy života -§ hostitel či symbiont – přebírá v zastoupení její funkce, je velmi důležité. Známe jediný příklad vzniku domestikačních projevů u volně žijícího a jistě ne parazitického zvířete, totiž u jeskynního medvěda. …
To je jediný doklad toho, že se znaky odbourávající evoluce mohou objevit i tehdy, když to, co se ztrácí, nenahrazuje žádný hostitel nebo symbiotický partner. Tato otázka je pro nás lidi životně důležitá, protože náš druh vykazuje již dnes v tělesném ohledu nepřehlédnutelné domestikační projevy a protože odumírá/37/ní specificky lidských vlastností a funkcí vyvolává odstrašující příklad nelidskosti. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 36-7.)

Konrad Lorenz (1983)

… Skoro všechna domácí zvířata ztratila mnohé z pohybové schopnosti svých nezdomácnělých předků; u všech se rozvinuly jen ty vlastnosti, které jsou výhodné pro člověka a na něž člověk vykonává vědomě či nevědomě selekční tlak. Tyto procesy se tradičně označují jako domestikace. Naše estetické cítění hodnotí většinu domestikačních projevů negativně. Julian Huxley hovořil o „vulgarizaci“.
Většina forem nezdomácnělých předků našich domácích zvířat vskutku působí ve srovnání s nimi vysloveně „ušlechtile“ – existují však minimálně dvě významné výjimky. V přednáškách jsem vždy ukazoval divokou a domestikovanou formu vedle sebe a pak bezprostředně arabského plnokrevníka a divokého /36/ koně Przewalského v obráceném pořadí. Zde pak potřebovali i zasvěcenci několik vteřin, aby si ujasnili, že arab je domestikovaná forma koně Przewalského. To, co platí v estetickém ohledu o koni, to se týká vzhledem k sociálnímu chování i psa. Člověk podroboval zhruba 14 000 let již beztak vysoce sociální divokou formu přísné selekci, zaměřené na rozvoj těch vlastností které jsou považovány za lidské ctnosti: na schopnost lásky a věrnost, odvahu, zdatnost a poslušnost. Nelze se divit, že v tomto období vznikly bytosti, které nás ve všech těchto vlastnostech překonávají.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 35-6.)

Konrad Lorenz (1983)

Jsme stále přesvědčeni o tom, že dědičná změna, kterou se šance určitého organismu na přežití zvyšují, je velice nepravděpodobná, přesto však proti této nepravděpodobnosti působí to, že se taková dědičná změna, pokud otevírá organismu nové možnosti ovládnutí prostředí, v příslušné míře vyplácí. Každá dědičná změna, která skýtá organismu novou možnost vypořádání se se svým prostředím, neznamená více ani méně než to, že se v organickém systému uložila nová informace o tomto prostředí. Adaptace je v podstatě kognitivní proces. Tento názor nám pomáhá pochopit, že vnitrodruhová selekce právě nepůsobí žádné adaptace: poznávací data hromaděná na jejím základě v organismu nemají vůbec žádný vztah k prostředí; týkají se výlučně vlastností druhu.
Materiál, jehož se selekce zmocňuje, tvoří vždy /39/ vlastnosti fenotypu, které spočívají na čistě nahodilých změnách nebo nových kombinacích dědičných vloh či přirozeně na modifikacích.Formálně je správné tvrdit, že evoluce postupuje podle principů náhody a vymycování; tento výrok se však jeví jako nepravděpodobný, protože by několik málo miliard let naší planety nedostačovalo, aby touto cestou vznikly z virům podobných předbiotických bytostí vyšší živočichové a člověk. Z výsledků bádání Manfreda Eigena však víme, že potenciální účinky náhody „krotií“ jednak chemické vlastnosti prvků a jednak komplexní vzájemné působení mezi geny, které, jak ukázala Rupert Riedl, vůbec nevstupují v činnost tak na sobě nezávisle, jak se dříve věřilo.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)