Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1971?)

Jsme zvyklí zneužívat slov, takže degradují k svému nejvyšeptalejšímu významu a stanou se v oběhu plíšky bez ražby. Tak je to se slovem mýtus, které pro nás značí klam a sebeklam, anonymní, samočinně vynořenou představu, mínění a zvěst, kterou nepovažujeme za výtvor mysli s věcným dosahem, nýbrž jen za subjektivní symptom. V tom smyslu mluvíváme o nacionálních, sociálních, politických mýtech, proti nimž jedni racionalisticky polemizují, druzí je iracionalisticky kultivují, jako rasový mýtus, „mýtus 20. století“, mýtus generální stávky apod. Nikoho nenapadá, aby v moderním světě užíval slova v jiném než v tomto upadlém, pokleslém významu, jenž odpovídá jeho zakrnělé formě v našem duchovním životě. Ale původně mýtus není tento subjektivismus „autistického myšlení“, původní mýtus je pravda v silném smyslu, o pravdě jedná a pravdu obsahuje a chce být pojímán s nejvyšší vážností, která náleží všemu prapůvodnímu a počátečnímu.
Jak by mýtus mohl v naší přítomnosti neukazovat upadlou tvář, když sama životní souvislost, v níž má smysl a z níž jej přijímá, je ve světě racionální civilizace vyřazena a vymírá? Neboť mýtus není původně nic samostatného a jeho původní forma nejsou pohádky pro děti. Mýtus patří do souvislosti určitého lidského chování a počínání, které ovládá každý, jak my říkáme, primitiv, a z něhož oslabeně, ale pořád ještě žijeme na dluh i my, ačkoli naše ústřední chování a celá praxe nás od něho odvrací a jemu odučuje.
(Pravda mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích, in: )
zatím viz: b-cizí – Patočka – drobné (z FHS)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Konrad Lorenz (1983)

… Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí“ k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost“ k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno“.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)

Konrad Lorenz (1983)

V poslední době diskutovali mnozí filosofové o otázce, jaký je „smysl smyslu“; jeden oxfordský filosof o tom napsal knihu „The Meaning od the Meaning“. Patřilo by vlastně ke zdravé výchově vštěpovat dospívajícímu člověku, že lze velice dobře rozlišovat smysluplné od nesmyslného. Máme k dispozici dobře zdůvodněný faktický materiál, na jehož základě můžeme oprávněně vypovídat o tom, kdy je jazykový /164/ symbol použit nesprávně a kdy správně. Přesto se děti a mladí lidé nikdy neučí, jak lze rozlišit pravé od falešného, nesmyslné od toho, co smysl má. To totiž lze ! Že je tato nanejvýš důležitá a pro svobodu lidského myšlení nesmírně významná otázka ve výchově našich dětí zanedbávána, že se toto téma dosud nevyučuje jako učební předmět, toho je třeba litovat.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 163-64.)

Karl Jaspers (1947)

Man hat seit Anbeginn versucht, das Ganze im Mythos zu verstehen, in der Götter- und der Weltentstehung, später in der Spekulation des Seins und des Werdens. Solche Mythen stehen unserer Auslegung als eine Chifferschrift offen, so auch die letzten philosophischen Mythen, die im Logos das Sein des Ganzen zu ergreifen meinten. Die Philosophie des Umgreifenden aber ist selber kein Mythos, auch kein logischer Mythos in der Reihe der Spekulationen. Vielmehr ist sie auf dem Wege der Entmythisierung unseres Denkens der bisher weitestgehende Versuch der Befreiung. Er erzwingt, unter Verwerfung jeder totalen Ableitung, die Aufgeschlossenheit und Unabschließbarkeit unseres Seinswissens, die grenzenlose Möglichkeit. Diese Befreiung vermag – wenn der Ursprung sie führt – zu bewahren den Gehalt des Überwundenen, die Einsicht in die Unumgänglichkeit der Mythen, das Leben mit der Wahrheit in ihnen.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 184.)