Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

Konrad Lorenz (1983)

Nezávisle na ideologickém vyznání existuje ve všech dnešních vládnoucích systémech tendence k podceňování osobnosti jednotlivého člověka. Nezávislé myšlení a rozhodování jednotlivce je tím méně žádoucí, čím je daný státní útvar větší. Je známo,. že malé státy mají lepší možnosti ke skutečné demokracii než státy příliš velké. Čím početnější jsou lidské masy, které se hlásí k určité ideologii, tím více narůstá její sugestivnost a tím větší moc získává příslušná doktrína. Čím větší je množství ovládaných lidí, tím větší omezení přináší nadměrná organizace a tím více se vzdaluje daný státní útvar od ideálu demokracie. Aldous Huxley řekl jasně, že svoboda jednotlivce je v obráceném poměru k velikosti státu, jehož je poddaným.
Znehodnocování individuality, k němuž dochází ve velkých státních útvarech i s těmi nejprotikladnějšími vyznáními, a tedy také velmi rozdílným způsobem, si je ve své podstatě neobyčejně podobné.
Své individuality a svých lidských práv se dovolávající autonomní člověk není ve velkých státech oblíben, a to ani u vrchnosti, ani ve veřejném mínění. To předepisuje velice přesně, co „se“ má a nemá dělat; kdo se chová odlišně, je přinejmenším podezřelý nebo není považován za normálního.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 147.)

Konrad Lorenz (1983)

… Co všechno může z nepoužívaného orgánu vzniknout, je skoro neuvěřitelné. … Ve skutečnosti je to samozřejmě tak, že existence nepoužívané tkáně, ba již jen existence prostoru zaujímaného znefunkčněným orgánem obsahuje nějakou selekční výhodu, která fylogenezi „svádí“ k tomu, aby využila tuto „lacinou příležitost“ k jinému účelu, k němuž by se při větší prozíravosti použil zcela nově vytvořený orgán. Předvídat však fylogeneze nedovede; organismus také nemůže na dobu nezbytnou k rekonstrukci své životní funkce přerušit a vyvěsit tabuli: „Za účelem přestavby zavřeno“.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 23.)

Thomas P. Rausch (1992)

Mnoho katolíků ve svých představách stále pokládá papeže za „hlavu“ církve, za zdroj (po Bohu), z něhož prýští veškerá moc a veškerá autorita, za hlavního rozhodovatele současných otázek. Tito katolíci stále vnímají církev monarchicky. Sporné otázky zodpovídají prostě tím, že uvedou, co prohlásil papež. Z této perspektivy papežské prohlášení nebo dokument Kongregace pro nauku víry převažuje jakýkoli jiný argument nebo stanovisko, bez ohledu na to, jak široce je podloženo nebo pečlivě rozpracováno. A tak se složité otázky rozhodují na základě odvolání se na autoritu a ignoruje se celý složitý postup vývoje nauky. Tento přístup představuje katolickou verzi fundamentalistického postoje, i když je to spíše fundamentalismus papežský než biblický.Smysl pro univerzalitu a katolicitu církve, soustředěný na římského biskupa, je pro římskokatolické chápání církve základní. Ale papež nemůže být hlavou církve. Podle Písma je její hlava Kristus (Ef. 1,11-23; 5,23; Kol. 1,18). Papež je však hlavou sboru biskupů. … / / …Jako hlava sboru biskupů římský biskup předsedá tomuto společenství a usiluje zachovat ho. Papežská autorita nemůže být jen symbolická, neboť jako univerzální pastýř a hlava biskupského sboru musí mít papež moc jednat. Papež ale není hlavou církve. Tato úloha náleží pouze vzkříšenému Kristu, jenž ji nadále řídí prostřednictvím svého Ducha.(Církev, hierarchie a církve, in: Teologické texty 4, 1993, č.2, 52; 53.)