Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1931)

Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skuteč-nými výtvory ducha.
(Od toho všeho jsme dnes na hony vzdáleni. Mluví se u nás o akademickém proletariátu. Rozumí se tím masa duševních pracovníků, pro které není zaměstnání. V tom je obsaženo mínění, že tento proletariát bude odstraněn, budou-li této mase vytvořena pracovní místa. Aka-demický proletariát však vládne v docela jiném smyslu. Je nutno bez přehánění říci: ke .špičkovému vědeckému výkonu' – abychom použili tohoto hrůzného slovního spojení – už dnes dávno není zapotřebí aristokracie ducha. Také ti, a právě ti, kteří jsou už dávno zaopatřeni, jsou už dávno proletáři, poněvadž si ve své neschopnosti být aristokraty libují. Nemají totiž smysl pro nejvyšší výšiny ducha – což je boj -, ani [83] vnitřní sílu chopit se vlády.)
Pouze když budeme opravdu nemnozí, procitne smysl pro velikost, a jen tehdy se budeme schopni divit. Údiv je však překonání samozřejmého.
(7197, Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, př. I.Chvatík, Praha 2001, str. 69.)

Konrad Lorenz (1983)

LORENZ Fulgurace, vznik čehosi totálně nového, nikdy dosud nebývalého, je předpokladem rychlého tempa vývoje. Něco takového musí existovat, protože jinak by to probíhalo mnohem pomaleji; také zpětná vazba výsledku tu musí být – ta tu musí být už u hypercyklu Manfreda Eigena. Co je však podstatou onoho vývoje k vyššímu, oné kreativity, to nevíme. Myslím, že nejen nemáme brát jméno Boha nadarmo, ale vůbec je nemáme vyslovovat. Ještě tak nejtaktnějším poukazem je Sókratovo „daimonion“. Mluvíme-li o NĚM osobním zájmenem ON, je to už rouhání. Faktem je, že evoluce směřuje všeobecně vzhůru. ...
(7663, Karl R. Popper – Konrad Lorenz: Budoucnost je otevřená, přel. Jaroslav Kohout a Eva Stuchlíková, Vyšehrad, Praha 1997, str. 17.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)