Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Výše jsme snad dostatečně ukázali, že evoluce se může vydat z každého dosaženého vývojového stupně libovolným směrem; řídí se slepě každým nově se vynořujícím selekčním tlakem. Je však třeba si uvědomit, že v právě použitém pojmu evolučního „směru“ je obsažen nereflektovaný hodnotový soud. …
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Rozhodně se nehlásím ani k názvu, ani k programu tzv. transcendentální filosofie, a to hned v několik směrech a z několika důvodů. Především je tohoto termínu – původně Kantem raženého – velmi zneužíváno, velmi často dokonce bez náležité znalosti nejen jeho původu (a původního významu), ale ani důvodu, proč byl tento termín vlastně Kantem vytvořen (event. zvolen) a k jakému cíli ho bylo použito. Chyba je ovšem i tam, kde lze tuto znalost a toto povědomí doložit. Původní slovo „transcendo“ je odvozeno od slovesa „scando“, takže v překladu, užívajícím slovesa „překročiti“ nebo „překračovati“, dochází k oslabení významu „šplhání“ na pouhé „překročení“ (to by bylo legitimní, kdyby šlo o jiné latinské sloveso, totiž transgredior, v němž je důraz na „stupeň“, totiž „gradus“). Jde tudíž jednoznačně o aktivitu ze strany poznávajícího (filosofujícího atd.) subjektu. V případě „nepředmětnosti“ však nejde o žádnou primární aktivitu ze strany subjektu, nýbrž veškerá aktivita je tu podřazena a podřízena „aktu“ naslouchání (a poslouchání), což je vlastně jen zdánlivý akt, eventuelně akt, který se bytostně liší ode všech jiných aktů a aktivit subjektů tím, že spočívá jen v „otevřenosti“ vůči přicházející (adventivní) „skutečnosti toho pravého“. „To pravé“ nejen nemůže být uchopováno aktem, překračujícím rovinu pouhých „daností“, ale ani aktem, který se pokouší o nějaké „šplhání“ k tomu pravému, k tomu, co „má být“, co se „má stát“. A proč tomu tak je? Rotože „to pravé“ není někde před subjektem, aby k tomu m ohl subjekt přistupovat (ať už bez vyšplhávání a přešplhávání, nebo bez překračování po stupních dál a výš), nýbrž přichází k subjektu z budoucnosti a zevnitř. Subjekt tomuto „zevnitř“ a z hloubky jeho „niternosti“ přicházejícímu „pravému“ může jen uvolnit cestu a pak se mu dát k dispozici. Místo „transcendence“ by tu bylo na místě jiné slovo; kdybychom trvali ve shodě s tradici, že „to pravé“ přichází „shůry“, mohli bychom mluvit spíše o „descendenci“. Ale i to prostorové určení „shora“ či „shůry“ je vadné, falešné, takže to zavádět nebudeme: to „pravé“ nesdílí na nebesích, kdesi nahoře, ve výšinách. Snad by tento termín mohl aspoň na samém počátku trochu pomoci, ale rozhodně s ním nelze pracovat trvale, protože je příliš významově (a představově) zatížen právě onou prostorovostí: jako by „to pravé“ bylo někde „tam nahoře“ a tím jaksi „před námi“. Je zřejmé, že nestačí pouze popřít onu úsilnou snahu se „tam nahoru“ nějak došplhat, ale je třeba se zbavit oné před-mětnosti resp. před-mětovosti vůbec. Skutečnost (a zkušenost) „svědomí“ nám zřetelně ukazuje, jak je subjekt angažován, takřka „zajat“ a povolán, poslán a vyslán právě opačným směrem, totiž směrem, kterým se stává věrným tomu, co přichází k subjektu (k subjektům) a jejich prostřednictví pak dál, do světa předmětných skutečností.
(Písek, 081213-1.)

Wikipedie ()

Transcendentální filosofie (z lat. transcendentalis, od transcendere, překračovat, přesahovat) je titul, který dal Immanuel Kant své kritické filosofii.
Na rozdíl od starších filosofií, které se zabývaly obsahy našeho vědění a poznávání (včetně obsahů transcendentních), transcendentální filosofie se zabývá obecnými podmínkami každého poznání. Věci samy jsou nám totiž podle Kanta přístupné jen tak, jak se jeví, ve svých jevech čili fenoménech, na nichž se podstatně podílejí i možnosti a meze našich poznávacích schopností. Tak člověk nemůže věc vidět či slyšet jinak než v prostoru a v čase, a dokonce ani rozumové poznání se bez času neobejde. Tak například zákon vyloučeného třetího říká, že nemůže platit A a non-A současně, kdežto v časové následnosti to vyloučit přirozeně nejde.
Na tento náhled navázala Husserlova fenomenologie, která se chtěla původně zabývat právě přesnou analýzou těchto podmínek každého poznání; také Husserl tedy hovoří o „transcendentální fenomenologii“. Filosofie a antropologie 20. století tyto omezující podmínky poznání podstatně rozšířily: při srovnávacím studiu různých jazyků se ukázalo, že je to také jazyk, jeho struktury a vyjadřovací možnosti, které podstatně ovlivňují obsahy našeho poznání. Extrémní podobu tohoto názoru představuje jazykový relativismus amerických etnologů a lingvistů E. Sapira a B. L. Whorfa.
(staženo 13.12.08)