LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   742 / 743   >    >>
records: 3714

Pravda absolutní (a reflexe)

Ladislav Hejdánek (2015)
Reflexe je aktem (akcí, výkonem) subjektu; ale zároveň platí, že subjekt je výtvorem, akcí subjektu – či přesněji: je svými vlastními akcemi dotvářen a přetvářen, a to tak, že tyto jeho sebedotvářecí akce jsou aspektem či spolu-složkou jeho akcí zasahujících něco skutečného v okolí (subjekt mění sám sebe tím, jak mění něco ze světa kolem sebe). Zvláštní takovou akcí subjektu je reflexe, jíž se subjekt vztahuje ke své aktivitě a zvláště ke svým reflexím. Touto zvláštní cestou buduje (přetváří a dotváří) subjekt sám sebe jako „ne-předmět“ (tj. jako nepředmětný ,předmětʻ intencionální), s nímž se jako se „skutečným“ podmětem, subjektem sám ztotožňuje. Na základě této své zkušenosti má člověk (mají někteří lidé) za to, že reflexe je výhradně záležitostí vědomí, protože ono zmíněné ztotožnění chápe (chápou) jako získávání sebe-vědomí. A pak má (mají) chybně za to, že jen člověk si může říkat „já“ resp. že jen o lidech (druhých lidech) lze mít za to, že mají své vlastní vědomí a své „já“. Ve skutečnosti se to má ovšem poněkud jinak: jisté primární „reflexe“ je nutně zapotřebí, aby si jsoucno-událost vůbec svůj subjekt ustavil(a). Tady na samém počátku je silně problematické místo, které je nezbytno ještě důkladně vyšetřit. Ustavení vlastního subjektu je totiž úzce spojeno se sebeustavení události jakožto „reálné“. Aby se původně virtuální jsoucno-událost změnilo(-la) ve jsoucno-událost reálné (-ou), musí navázat „reáln“ vztahy se svým okolím (okolním světem). A to je možná jen tak, že se ze setkání s něčím vnějším (s jinou událostí čili jsoucnem) vrátí k sobě a tím si eo ipso z tohoto setkání přinese jakousi prvotní zkušenost. Ale tím si zároveň v jakémsi prvním kroku ustaví (a začne dále ustavovat a upravovat) svůj vlastní subjekt (bez kterého by žádné akce (ani reakce) nebyla schopna. Nejde tu tudíž o to, že by něco z toho muselo předcházet, aby to druhé mohlo následovat, nýbrž jde o akt, v něm jsou sjednoceny obě složky: ustavení subjektu umožňuje akce a aktivitu vůbec, aktivita a reaktivita (reaktibilita) události umožňuje a vlastně vyvolává ustavení subjektu.
(Písek, 150228-1.)
date of origin: únor 2015

Ladislav Hejdánek (2001)
Základní problém lidských práv spočívá v tom, zda a jak uznáváme jejich respektabilitu a závaznost bez ohledu na individuální i společenské zvyklosti a tedy nezávisle na místní a dobové morálce, vůbec na lidské subjektivitě, vědomí, schopnosti porozumět, poznat atd. A to je ovšem problém, který se netýká výhradně jen tzv. „nezadatelných lidských práv“, nýbrž mnoha významných skutečností, bez nichž si už nedokážeme představit civilizovaný a zkultivovaný lidský život, a to stejně individuální (subjektní) jako všestranně a všeobecně intersubjektní, komunikativní, společenský. Právě proto nemůže být tento základní problém interpretován a řešen jako problém speciální, např. právní, ale musí být pochopen jako jen jedna stránka, jedna tvář problému dalekosáhlejšího a hlubšího, tedy problému základně (fundamentálně) filosofického. K tomu cíli ovšem je třeba objasnit, co to vlastně znamená, že nějaký problém je třeba chápat nejen filosoficky (to je vlastně zásadně možné u všech problémů, tedy i u velmi úzce speciálních), ale jako problém filosofický. Filosofickým problémem totiž zdaleka není každý problém, jímž se filosofie může zabývat. Ale zatímco neexistuje žádný problém (ani žádný obor problémů), jímž by se filosofie nemohla zabývat, filosofický problém je nepřístupný nefilosofickým přístupům a interpretacím. Z toho pak vyplývá, že uspokojivě a v úplnosti nemůže být problém lidských práv ani náležitě předestřen, natož řešen žádnou speciální metodou, a tedy ani žádnou odbornou vědou, tedy ani vědou právní. Nemůže však být vyhražen ani právní filosofii, pokud ji chápeme jako součást právní vědy (a nikoli jako celou filosofii). Jestliže je problém lidských práv v jisté své rovině problémem širším a obecnějším, hlubším, tj. problémem nejen povahy tzv. lidských práv, ale třeba také problémem povahy uměleckého nebo myšlenkového díla, pak ani právní filosofie nemá k dispozici prostředky, jak se touto složkou či rovinou lidských právy zabývat. Právě to máme na mysli, když zdůrazňujeme, že každá filosofická disciplína musí být celou filosofií (ovšemže přednostně soustředěnou na jistý okruh problematiky, neboť jinak to ani není možné, neboť zabývat se vším najednou nelze). V tom smyslu filosofie práva není součástí ani složkou právní vědy, a ani filosofie umění není součástí ani složkou dějin umění ani umělecké kritiky, atp., nýbrž je (a musí být) vždycky nikoli součástí (tedy částí) filosofie, nýbrž filosofií celou, i když ve všech směrech neprovedenou (ale proveditelnou, a to tak, že je z toho, co provedeno bylo, možno srozumitelně a v hrubých rysech spolehlivě domýšlet, jak by ta filosofie asi mohla vypadat). (Písek, 011127-1.)
date of origin: neznámé

Ladislav Hejdánek ()
Otázka tzv. lidských práv se z podstaty věci hned štěpí na otázky dvě; možná lépe než o otázce a její rozdvojenosti by bylo mluvit o dvojím základním tématu, bez jehož rozvedení se nelze ani k pouhé otázce lidských práv pořádně dostat, a bez jehož zvládnutí je nemyslitelné na onu otázku dát smysluplnou a platnou odpověď. Jedním tématem je nutně sám člověk: musíme se totiž tázat, proč můžeme a máme či musíme mluvit o lidských právech a nikoliv o právech některých nebo dokonce všech dalších živých bytostí. Nemají svá určitá „práva“ také zvířata – nebo snad i rostliny? Čím se člověk odlišuje od jiných živých bytostí, aby bylo srozumitelné a rozumné mluvit výhradně v jeho případě o jakýchsi základních „právech“? V čem spočívá jeho lidství a proč ho tím odlišuje od jiných živočichů (k nimž má jinak tělesně, ale i některými složkami svého chování nepochybně blízko)? A co jej vlastně vyřazuje a vykazuje z rámce přírody a přírodnosti? Čemu odpovídá ten zvyk, že člověka už nepovažujeme za zvíře, a proč takový člověk, který se chová jako zvíře, je nutně něčím horším než zvíře? Otázka po lidských právech má tedy nutně svou antropologickou dimenzi a odpověď na ni svou nezbytnou antropologickou složku. Pokud však potřebné zdůvodnění a ospravedlnění zmíněného rozdílu najdeme, máme před sebou druhou složku otázky, totiž v jakém smyslu můžeme zásadně, zdůvodněně a důsažně hovořit o lidských právech resp. o onom nezadatelném právu každého člověka bez výjimky. Co vlastně taková otázka po právu nebo právech znamená? Jaké jsou předpoklady toho, aby naše promlouvání a uvažování o právu a právech mělo smysl, a nejenom to, ale aby i se svým „smyslem“ neviselo ve vzduchoprázdnu? Aby mělo své věcné zakotvení a svou použitelnou a uplatnitelnou perspektivu.
(Písek, 011128-1.)
date of origin: neznámé

Přirozený svět | Svět přirozený

Jan Patočka (1970)
Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)
date of origin: září 2001

Dějiny a navazování | Navazování a dějiny

Ladislav Hejdánek (2008)
Základním fenoménem dějin a dějinného jednání lidí je jakási zvláštní překonávaná přetržitost, jakou mimo oblast dějin nikde v té podobě nenajdeme. Zvláštní na této přetržitosti je totiž to, jak je překonávána: prostřednictvím vědomého navazování, což předpokládá tzv. tradici, tj. předávání vědomostí, znalostí a dovedností starších až i dávných lidí lidem dnešním (pochopitelně k tomu náleží různé formy vzdělávání a výchovy). Každé navazování má ovšem nutně selektivní podobu, tj. tradovat je možno to i ono, a také tradenti jsou různí a proto si také různě z minulosti vybírají. K tradicím ovšem nepochybně náleží také různé výhledy do budoucnost a plány či programy toho, co je třeba udělat (pochopitelně také se vším tím, nač je možno a zapotřebí navazovat, neboť začínat takříkajíc „na zelené louce“ představuje právě doklad nedostatečně dějinného myšlení i dějinného jednání). Dějinnost dějin tedy spočívá v tom, že je možno navazovat i na to, co aktuálně není právě tu“, není to přítomno ani jako nějaký dozvuk včerejška, ale je od současnosti vzdáleno mnoho let, někdy dokonce staletí. A tak je možno se vracet daleko zpět, a na druhé straně plánovat a projektovat daleko kupředu – a tím velmi pozoruhodně jakoby rozšiřovat samu „přítomnost“. Zásluhou dějinné orientace dějinných subjektů může být nějaká „pominulá“, do minulosti se již vzdálivší skutečnost jakoby připomenuta, dokonce oživena, může být zapracována do plánů orientovaných do budoucnosti, a to i když mezi touto minulostí a aktuální přítomností zeje třeba značná časová mezera. Právě díky tomu pak ta budoucnost může nabýt na komplikovanosti, komplexnosti, velmi často také na specifické kvalitě, nemyslitelné právě bez onoho „navazování“.
(Písek, 080107-3.)
date of origin: leden 2008