Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Celek (vnitrosvětný) není ničím původním, ale musí být ustavován rsp. musí se sám, tedy také svou vlastní aktivitou, vždy znovu ustavovat. A to neznamená jen se sestavovat nebo uspořádávat co do částí, ať už jsou původu jakéhokoli (některé „části“ se stávají částmi tím, že jsou pořádány do „plánu těla“ celku, jiné musí být upravovány za použití jiných, ještě neuspořádaně nebo ne dosti uspořádaně do plánu těla pojatých menších „částí“), ale znamená to nutně také uspořádávat svůj (a tím i jejich) soubor vztahů k okolí, a to nejen nejbližšímu. Jinak řečeno, tím, že nějaký celek zařazuje – jako materiál – nějaké „skutečnosti“ do svého rámce a činí je tak svými částmi, zdaleka nekončí jeho „organizační“ úsilí; je to jen část toho, jak se sám zapojuje do vztahů vnějších, dalších – a ovšem jak aspoň v rámci svého přístupu se oněch vnějších, dalších skutečností, jakoby „nepřímo“ zmocňuje a řadí je po svém do svého okolí resp. strukturuje si a restrukturuje své okolí v rámci svého chování, svého jednání, svého prožívání atd., a nedělá to jen v rámci své soukromé subjektnosti (nebo dokonce subjektivnosti), nýbrž i prostřednictvím svého skutečného chování a reagování na takto přivlastněné okolí či prostředí, v rámci svého „osvětí“. Celkovost celku se tedy nevyčerpává jen dovnitř celku, nýbrž také navenek. Bez toho obojího žádný celek ve svět neobstojí.
(Písek, 140914-4.)

Ladislav Hejdánek ()

Naprosto souhlasím s Petrem Slámou, že „Písmo nepromlouvá jaksi samo o sobě, ale chce být čteno, mobilizujíc …“. Všímám si ovšem pozorně onoho skoku (nikoli ve smyslu a z hlediska víry, nýbrž z hlediska logiky a metody), jímž se z textu (tj. jakési přehršle písmenek, jimiž je např. potištěn papír knihy) náhle katapultuje do obce křesťanů všech dob (upozorňuje, že to začíná komunitou, která „kánon sestavila tak, jak jej sestavila“). Každý text chce být čten, přinejmenším někým (tj. i pokud je záměrně zašifrován pro ostatní). A může být přečten jen někým, kdo není izolován od jiných lidí, kdo se po narození „naučil mluvit“, tj. kdo byl matkou nebo jinou blízkou osobou pozván, aby vstoupil do světa určitého jazyka a tím se stával obyvatelem řeči/smyslu – tj. LOGU v jednom z jeho četných významů. Jako malé dítě zprvu napodobuje matku, ale brzo nahlédne, že nejde o papouškování, ale o to, aby na slovo blízké bytosti odpovědělo svým vlastním slovem. Mohl bych samozřejmě dlouho pokračovat, ale toto není traktát. Doufám však, že je naprosto jasné, že to, o čem píše Petr Sláma, se vůbec netýká podstaty věci. Také křesťanská obec mluví nějakým jazykem a dokonce žargonem (někdy se jí z toho žargonu stává dokonce šibolet), a bída dnešních křesťanů spočívá vedle jiného také v tom, že nedovedou promluvit srozumitelně k současníkům, i kdy mají co říci – nebo by aspoň měli mít, neboť měli a mají odkud čerpat. A ovšem nejde jen o jazyk, jde i o určitý způsob myšlení, různé představy a předsudky (mimochodem: předsudkem je vše, co není náležitě vysouzeno a posouzeno, ačkoliv by mělo být, je to předčasný, nezralý úsudek, ba soud-potrat, pokud není převzat odněkud jako cizí těleso, tj. pokud to není nepřiznaná krádež; pokud je přiznaná, říká se jí citace). Už jen když si toto uvědomíme, musíme se tázat, proč je vlastně každá tradice proměnlivá a proč má tendenci se zvrhnout v jakousi „tichou poštu“, v níž ovšem nebývá rozporu mezi počátkem a koncem tak zjevný. Aby se zjevnějším stal, k tomu např. napomáhá kritická hermeneutika (a ovšem také a zejména reflexe vlastní hermeneutické práce, neboť hermeneutika není ORGANON a – navzdory Aristotelovi do něho nepatří). Ale to by už byla polemika mířící na jiné adresy. (Písek, 000204-2.)

Ladislav Hejdánek ()

Ricoeur vzpomíná v jednom rozhovoru (7128, s. 16-17) na svého středoškolského učitele filosofie a jím doporučovanou zásadu (kterou prý Ricoeur později našel u Nietzscheho): "Jděte přímo za tím, co vám nejvíc vzdoruje." A sám pak dodává: "Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor." To je Ricoeurova odpověď na otázku, proč věnoval tolik pozornosti předchůdcům, včetně těch, kteří vůči němu stáli v naprostém protikladu. – Celá věc je ovšem mnohem komplikovanější, než jak by se z tohoto kousku rozhovoru zdálo. Ricoeur se zcela zřejmě ve své odpovědi soustřeďuje na ne zcela zjevný podiv tazatele, že věnuje tolik pozornosti myslitelům jinak myslícím, dokonce "stojícím v naprostém protikladu" k jeho vlastnímu myšlení, a posunuje to od onoho "dokonce i" ke zdůrazněnému "zejména". Právě to, že je tak docela jiné a dokonce v napětí až rozporu s námi a s naším myšlení, stojí za to, abychom se na to orientovali především. Můžeme se proto tázat: proč je pro filosofa tak důležité věnovat se studiu myslitelů, kteří jsou pro jeho pochopení zátěží, kteří mu jsou obtížní, nesnadní, kteří mu kladou do cesty překážky a kteří mu vzdorují? Ve filosofii snad ještě více než kdekoli jinde jde o to, abychom neztratili kontakt se skutečností. A skutečnost se nám projevuje jako skutečnost vždycky především a právě tam, kde nám klade odpor. Ten odpor, pokud jej chápeme dost široce a všeobecně, ovšem může spopčívat také v pouhé netečnosti, inerci: malé dítě v kolébce nebo v kočárku chce (touží, má chuť atd.) slyšet chrastění, ale chrastítko samo nechrastí, teprve až když dítě něco udělá, mávne rukou a bouchne do něho. Když však chrastí někdo jiný, uspokojení dítěte je zdánlivě stejné, ale povrchnímu pohledu uniká, že dítě ve skutečnosti nemuselo překonávat nehnutost, netečnost, "neochotu" chrastit chrastítka samého. Ve filosofii tohle platí sice také, ale jen na té nejprimitivnější rovině: kniha se nepřečte sama, je třeba ji vzít do ruky, otevřít a číst. A tady dochází k něčemu naprosto novému: chcete-li přečíst knihu autora, který myslí jinak než vy, musíte se – byť jen dočasně – vzdát něčeho, co jste jakoby vy sami, musíte odložit nějak (byť jen částečně) nejen své představy, myšlenky, svá pojetí, své samozřejmosti atd., ale i svůj způsob myšlení, něco, co si vůbec nedovedete pomyslit odděleně od sebe, a musíte se alespoň trochu, zčásti a jen přechodně (jak si říkáte) nějaké části sebe samých jakoby zbavit, nechat to za sebou a otevřít se, odevzdat se tomu, s čím nyní přichází autor té knihy, kterou jste otevřeli. Tady už nejde jen o to, že kniha je vaší překážkou, ale zároveň se může ukázat, že vy sami jste velkou překážkou svého pochopení té knihy a jejího autora. A teď to nejdůležitější: vy se musíte naučit takto se vzdávat sebe samých a svých myšlenek, ale zároveň se nesmíte sami sobě ztratit, nesmíte přestat být sami sebou, nesmíte ztratit svou osobní kontinuitu. A to vše je něco, co daleko přesahuje každou logiku, jak jí obvykle rozumíme, i když to ve skutečnosti je právě cosi specifického pro život myšlenek a myšlení vůbec, pro sám LOGOS. (Praha, 000524-1.)

Websters´s Quotation Dictionary (1998)

The truth is often a terrible weapon of aggression. It is possible to lie, and even to murder, with the truth.
Alfred Adler

Truth, crushed to earth, shall rise again;
The´ eternal years of God are hers;
But Error, wounded, writhes in pain,
And dies among his worshippers.
William Cullen Bryant

With a man, a lie is a last resort; with women, it´s First Aid.
Frank Burgess

Hell is truth seen too late – duty neglected in its season.
Attributed to Tryon Edwards

I believe that truth is the glue that holds government together not only our Movement but civilization itself. That bond, though strained, is unbroken at home and abroad.
Gerald R Ford

Another one of the old poets, whose name has escaped my memory at present, called Truth the daughter of Time.
Aulus Gellius

… For my part, whatever anguish of spirit it might cost, I am willing to know the whole truth; to know the worst, and to provide for it.
Patrick Henry

… the best test of truth is the power of the thought to get itself accepted in the competition of the market, and that truth is the only ground upon which their wishes safely can be carried out.
Oliver Wendell Holmes

We should face reality and our past mistakes in an honest, adult way. Boasting of glory does not make glory, and singing in the dark does not dispel fear.
Hussein, King of Jordan

The most violent revolutions in an indivoidual´s beliefs leave most of his old order standing. Time and space, cause and effect, nature and history, and one´s own biography remain untouched. New truth is always a go-between, a smoother-over of transitions. It marries old opinion to new fact so as ever to show a minimum of jolt, a maximum of continuity.
William James

The time has come when those sentiments should be uttered and if it is decreed that I should go down linked with the truth – let me die in advocacy of what is just and right.
Abraham Lincoln

You´ll never get mixed up if you simply telkl the truth. Then you don´t have to remember what you have said, and you never forget what you have said.
Representative Sam Rayborn
(7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int., 1998 – Slovenia.)

anonym ()

(hádanka:)
Dům, (jehož) základy jsou jako nebesa,
dům, (jenž) jako schránka na tabulky je pokryt plátnem,
dům, (jenž) jako husa stojí na širokých nohou,
slepý tam vchází,
vidoucí odtamtud vychází.
Řešení (hádanky): (je to) písařská škola.
(ex: Jiří Prosecký, Prameny moudrosti. OIKOYMENH, Praha 1995, str. 13.)