LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2013)

Událost, pokud ji chápeme jako myšlenkový model (event. intencionální ne-předmět), považujeme za celek v hlubším než běžném smyslu: nemůžeme ji vidět jako dějící se po etapách (následujících po sobě), ale jako dějící se „celá najednou“. Její „počátek“ můžeme sice lokalizovat a temporalizovat jako to, co je z celé události tím „nejstarším“, protože v pořadí „tím prvním“, ale musíme si být vědomi toho, že právě v tomto „kousku“ události zároveň s tím, že něco začíná, něco jiného také končí. Podobně platí, že událost by nemohla skončit, kdyby nebyla s to na svém konci něco naopak začít (totiž právě své ukončení). A analogicky to platí pro každou jinou „fázi“ událostného dění. Takže závěr: událost se neděje po fázích, po etapách (tak to vypadá jen po vnější stránce), ale děje se celá najednou, a to po celou dobu, po kterou se „děje“. Docela to odpovídá zkušenosti, která nám napovídá, že živá bytost (eventuelně člověk) nežije tak, že by přecházelo od jedné své fáze k druhé, takže by vždy jednu fázi opouštěla, zatímco by naopak přijímala následující za svou aktuální, nýbrž: bytost roste, dospívá, stárne – a to vždy celá, ne po etapách. Tak se to může jevit jen zvnějška a z distance.
(Písek, 130814-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Událost je relativně integrovaným děním v čase, omezeným (vymezeným) proto jak časově, tak prostorově vůči ostatnímu světu, a to jakousi hranicí, která je jednak za určitých podmínek prostupná oběma směry, která však je také neodlučitelně spjata s „aktuálností“ jakožto vždy znovu se ustavující a opět se rušící hranicí přechodu mezi budostí a bylostí. Toto „dění“, „nastávání“ či „stávání se“ musí být aktivně vykonáváno, jinak se událost nestává skutečností (tj. součástí skutečného světa), a může tedy být chápáno jako totožné s „bytím“ události. Každá událost má své vlastní dění a tedy své vlastní bytí; její bytí není tedy nějakým podílem na něčem dalším, na nějakém „bytí vůbec“. Každá událost, která má vykonávat své bytí, se musí zapojit do okolního světa tím, že aktivně reaguje na jiné události kolem sebe (eventuálně i na jejich shluky, hromady nebo komplikovanější útvary); aby mohla aktivně vystupovat ze sebe (ze svého vlastního událostného dění) a dosahovat k jiným událostem, musí si ustavit a udržovat svůj vlastní „subjekt“, a jím si umožní udržovat své aktivity v jakési jednotě či integritě, přesahující její vlastní (vnitřní) integritu. Každá událost, která si takto ustaví a udržuje svou „subjektnost“, tj. své bytí jakožto bytí subjektu, je schopna reagovat nejen na jiné události kolem sebe a tím na svět skutečných (uskutečněných) akcí a aktivit jiných událostí, ale jiným způsobem a zcela odlišnou formou na svět nepředmětných skutečností, jimiž je „oslovována“ či provokována a atakována „zevnitř“, tj. z té druhé, alternativní stránky svého bytí. A otevřeností vůči takovým nepředmětným výzvám či atakům se jakoby sama „vystavuje“ jejich oslovující moci tak, že vlastně můžeme mluvit o tom, že není pouze „jsoucí“ (v tradičním smyslu), nýbrž že je aktivně zprostředkujícím činitelem, uskutečňovatelem toho „pravého“ a v tom smyslu „ek-sistencí“. To pak neznamená nic jiného než že je pevně usazena nikoli v sobě a pro sebe, ale jakoby „ven ze sebe“, a to v dvojím smyslu: především „ven“ ze své niternosti a tím ze svého „ještě ne“ do světa skutečností a tedy do veškerého „už ne“ resp. do všech jeho reliktů; a za druhé ze své svébytosti a tím relativně osamocenosti do konkrétních situací všeho toho skutečného, které má být napravováno z daného stavu do stavů přiměřenějších tomu, co „býti má“.
(Písek, 141029-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Na procesy a procesuální dění se obvykle díváme tak, že nejmladší (subjektně) fáze považujeme za nejstarší (tj. kdy ještě událost byla velmi mladá, ale od té doby už uběhla velmi dlouhá doba), zatímco současné (nebo závěrečné) fáze považujeme za nejnovější, i když jsou vlastně – co do stavu – nejstarší. Lidem většinou orientace v čase dělá zprvu podobné potíže jako orientace v prostoru (pravá – levá). Teprve po náležitém promyšlení se ukazuje, že rozhodující je nikoli hledisko subjektu (pozorovatele), nýbrž skutečné dění, tedy jeho skutečný spád, směr, hybnost. Každá událost začíná přece tím, že zatím ještě z naprosté většiny není, ale teprve nastává, pak pokračuje tím, že již nastalé odsouvá do minulosti (bylosti) a naopak to, co se ještě neudálo, vtahuje do aktuálnosti a pak opět přesouvá do minulosti (bylosti). Jinak řečeno: čím jsme starší, tím víc se vzdalujeme svému mládí, ale zároveň jsme – jakožto staří – tím nejnovějším, kdyžto naše mládí je tím nejstarším. Jak je to možná, že se v tom tak snadno mýlíme? Je tomu tak proto, že ve své iniciativní aktivitě nepochybně směřujeme do budoucnosti; aktivita, zaměřená jen na zachování již jsoucího, je někdy významná a dokonce nezbytná, ale je druhořadá, pomocná, služebná.
(Písek, 150622-2.)

Ladislav Hejdánek (1971)

O světě můžeme mluvit (ve smyslu zatím ještě nezpřesněném, jako o určitém okruhu skutečností) jenom díky tomu, že události nejsou navzájem bez kontaktů a beze schopností reagovat jedna na druhou. Kdybychom událost chápali leibnizovsky jako monádu, která „nemá oken“ (jimiž by mohla dosáhnout kontaktu s jinými monádami), pak by svět vlastně neexistoval. To, že věci trvají (i když nikoli věčně), je umožněno pouze tím, že události jsou schopné navazovat na jiné, starší události, jak jsme si už ukázali, a tak zprostředkovat trvání některých momentů. Tyto přetrvávající momenty událostí, přenášené z jedné události do druhé, jsme zvyklí nazývat právě „věcmi“ – a velmi zřídka si uvědomujeme, že tato věcná, předmětná, vnější stránka skutečnosti zdaleka není skutečností celou, ba že dokonce není pro skutečnost základem. Skutečným základem veškeré skutečnosti jsou události a jejich schopnost navazovat, reagovat na jiné události, tj. jejich reaktibilita.
(Úvod do filosofování, Praha 2012, str. 40 – seš. 2, § 9.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Tradiční (původně aristotelská) argumentace pracuje se změnou takto: vycházíme z předpokladu, že „existuje“ něco, co se mění“ (v této chvíli se přidržím knížky 7914, s. 1-2: „We start from the fact that something exists which changes.“) A pak je třeba analyzovat, co míníme onou „změnou“: „we must analyse the notion of change“. „Whenever a thing is said to change this means that two moments can be distinguished in it, first, before, and secondly, after, the change takes place. In the first moment the thing is merely capable of receiving some fresh modification, and /2/ in the second it has actually received it. In the first it is in potency, and in the second it is in act. Change means the actuation of potency.“ A teď to nejdůležitější: ta „věc“, která se mění, nemůže být zároveň vyvolavatelem (příčinou) oné změny, a zároveň pasivním příjemcem (následkem) té změny, protože nemůže být zároveň „možností“ a zároveň „skutečností“. V pozadí této argumentace je několik nevyslovených „tvrzení“ jakožto předpokladů, která však před kritickým rozborem neobstojí. Změna tu je totiž chápána jako náhlý skok z možnosti do skutečnosti (z potence do aktuálnosti); naproti tomu ani v říši možného, ani v říši skutečného není pro změnu žádné místo. To, co je vskutku možné, se nemůže měnit; a to, co je vskutku skutečné, se rovněž nemůže měnit. Takže vlastně to, „co“ se mění (a co podle zmíněného autora nemůže být popíráno), je někde mezi pouhou možností a skutečností, je tedy jaksi „polo-skutečné“ – a to je právě onen návrat k antické představě, že změna buď vůbec neexistuje (není „možná“ – Eleaté), anebo je jen na cestě k uskutečnění, takže není plně skutečná (aristotelská představa, že s dokonalostí, tj. s dosažením dokonalosti, ustává veškerý pohyb). Vlastní problém je tedy zakryt a skryt: jde o to, co to vlastně máme na mysli, když řekneme, že existuje „něco“, co se mění, tedy nějaká měnící se „věc“. Naše řešení je na první pohled poměrně jednoduché, ale otvírá pohled, ba víc než to, otvírá cestu k mnoha dalším velmi podstatným a nesnadným problémům, které bude nutno odpovědně řešit. Ta jednoduchost spočívá v tom, že na jedné straně budeme nadále trvat na tom, že o změněn můžeme smysluplně mluvit jen za předpokladu, že se mění „něco“. Ale zatímco starý (metafyzický) předpoklad měl za to, že to, „co“ se mění, se vlastně nemůže v průběhu změny měnit, protože by chyběl potřebný „substrát“ změny, my budeme trvat na tom, že to, „co“ se mění, je událost, rozumí se „celá“ událost, událost jako „celek“. Že tedy nejen nemůžeme, ale ani nemusíme předpokládat, že se uprostřed změny něco nemění, že něco musí zůstávat mimo proces změny, neboť integrita události nemůže spočívat v něčem, co se událostného dění (tedy změny samé) neúčastní, co se na ní nepodílí, tj. co je samo z onoho dění, z oné sjednocené, integrované změny vyňato. I kdyby něco takového, co se vůbec nemění, „existovalo“, nemohlo by to v žádném případě nikterak přispět k sjednocení takového dění, kterému říkáme „událost“, a které je vnitřně sjednoceno.
(Písek, 070426-2.)