LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan evangelista ()

16Z světať nejsou, jako i já nejsem z světa. 17Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. 18Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. 19A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.
Jan 17,17-19.
(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 115.)

Ladislav Hejdánek (2000)

(body k symposiu ETF)
01.-neudržitelnost přirozenoprávní filosofie
02.-není však k dispozici náprava – alternativa
03.-nezbytnost vypracování nové filosofie
04.-jinak nebezpečí, že sama myšlenka bude zpochybněna
05.-problém není jen s lidskými právy, ale s právem vůbec, a dokonce i se spravedlností, pravdou atd. (mravními normami, hodnotami …) – zůstaneme však u práv(a)
06.-právní myšlení je starší než pojmovost – formovalo se ještě ve světě mýtu a mytického myšlení
07.-“vina“ – „trest“ apod. – mytické právo
08.-právo je vždy spjato s autoritou
09.-právní autorita byla původně odvozována od „bohů“ (zbožštění předkové i heroové vposledu odvozovali svou autoritu od nich)
10.-důsledek: až do dnešní doby není naše právní myšlení ryze pojmové (a nemůže být) – stále je v něm mnoho příměsí mýtu a mytičnosti
11.-sekularizace na tom v podstatě nic nezměnila, jen vyměnila termíny – místo „Boha“ – příroda; emancipace z pout církve a theologie nebyla dost myšlenkově důsledná a neprosadila alternativu
12.-příroda jako náhražka „Boha“ (či „boha) – problematický byl zvláště romantismus
13.-příroda však nemůže být základem a zdrojem práva (mravnosti, spravedlnosti, pravdy atd.)
14.-výsledek: podvrácení všech hodnot, norem (i nejvyšších) – Nietzsche
15.-moderna a postmoderna; x ekologie
16.-problém „danosti“ – „fakticity“: jsou, mají být normy chápány jako „danosti“?
17.-kauzalita – odkaz starých Řeků: včerejšek je příčinou dneška, dnešek zítřka
18.-“kauzalita“ je konstrukce – jak vypadá skutečný fenomén (jev)?
19.-událost jako dějící se (časová) struktura: nejprve ještě není, posléze už není – ergo: událostné dění směřuje z budoucnosti do minulosti
20.-základní závěr: trvá-li něco tak, že se to buď nemění nebo že to vypadá jako následek nějaké příčiny, je třeba to vysvětlit tak, aby to nebylo v rozporu s předešlým závěrem (a pozorováním)
21.-navazování, reakce, reaktibilita – tedy základem je aktivita, přicházející z budoucnosti a navazující již na to „dané“
22.-to pak mění celou perspektivu a tím i celý náš přístup nejen k dějinám, ale dokonce k dějům vůbec, tedy i přírodním
23.-v tomto ohledu je potřeba filosofického založení resp. zakotvení lidských práv stejná nebo velmi podobná potřebě filosofického založení myšlenek našich ekologů !
24.-základní problém: naučili jsme se tomu, co znamená nejširší vymezení termínu ,historiografie‘ – popis nějakého děje, nějakých dějů (i když HISTORIAI jsou původně „vědy“), tj. rekonstruujeme to, co už není
25.-celá dosavadní tradice evropského myšlení zahrnuje většinou nevyslovovaný, ale za zcela samozřejmý považovaný předpoklad, že nic takového není možné udělat s budoucností, neboť ta je (ještě) „prázdná“
26.-existují ovšem možnosti odhadů – určité pozorované trendy a tendence se extrapolují do blízkých termínů
27.-tím se ovšem veškerá pozornost opět upíná k tomu, co (už) jest
28.-nic neznamená fenomén, že vše jsoucí se děje z budoucnosti do minulosti
29.-setrvačnosti „přicházejí“ (vstupují) na scénu z minulosti – ale „nové“ skutečnosti naopak z budoucnosti; ale jsou nepředmětné a teprve se „uskutečňují“ (zpředmětňují)
30.-je proto třeba zkoumat v tomto směru, a zdá se, že půjde nejen o právo a spravedlnost (i pravdu), ale také třeba o povahu uměleckého díla (partitura – různá provedení – „co měl tvůrce na mysli“ – anebo …)
- – - – - – -
a) přirozenoprávní myšlení – nedostačuje
b) nezávislost lidských práv na lidské instanci
c) základ lidských práv x základ myšlenky lidských práv
d) lidsky vzato: povinnost vůči bližnímu, respekt
e) ne k tomu, jaký je, ale k jeho povolanosti, k jeho budoucnosti
f) ale základ je ta budoucnost: nekrást, neumenšovat, neomezovat tu budoucnost
g) odkud přicházejí lidská práva? – jsou „před“ námi, ale jako budoucnost
- – - – - – -
(přepis rkp. poznámek – ten den nefungoval počítač)

Jan Měchýř (1999)

Když hrozilo nebezpečí, že boj o vnitro potrhá sametový závoj revoluce, sešli se u prezidenta na zámku v Lánech Ladislav Lis, předseda branně bezpečnostního výboru parlamentu, Jan Urban za OF a další. A rozhodli, že pověří šetřením celé aféry Ladislava Hejdánka, bývalého mluvčího Charty 77, jehož morální kvalifikaci a nestrannost nemohla zpochybnit žádná ze zúčastněných stran. Hejdánek pak předložil Zprávu o výsledku šetření v případě sporu o postupu ministra vnitra a o postupu zástupců a pověřenců Občanského fóra. Dospěl k závěru, že „ministr Sacher neučinil celou řadu důležitých opatření, nutných pro rychlé a spolehlivé přebudování jeho (tj. FMV) jak struktur, tak orgánů samotného ministerstva … Pokud jde konečně o pracovníky ministerstva, proti kterým má ministr největší výhrady, nabyl jsem dojmu, že většina výtek je neoprávněných … že nepředstavují pravé důvody, proč mají být zbaveni svých funkcí. Nabyl jsem přesvědčení, že chyby ze strany ministra dr. Sachera jsou závažnější … Chyby druhé strany mají nesouměřitelně menší význam a v žádném případě nemohou být interpretovány jako ohrožující nějakou koncepci bezpečnosti státu. Jejich povaha dokonce vylučuje možnost, že by šlo o nějakou formu boje o moc“. Třicet řádků Hejdánovy Zprávy nelze považovat za odbornou expertizu. Nejenže chybí datum a údaj, komu je určena, ale pasáž „nabyl jsem dojmu“ její hodnotu relativizuje. Nicméně to byl dojem moudrého a vnímavého filozofa. Ať tak či onak, zbytečně marnil čas. Údajně (viz zde odkaz na reporáž Boj o vnitro) v sobotu 14. dubna telefonuje Hejdánek Havlovi do Lán, že dokončil svou zprávu a může ji předat. Na otázku s jakým výsledkem odpoví, že s nepříznivým pro ministra Sachra. Na to prezident ztrácí zájem a řekne rozladěně: „Dej ji tomu, kdo tě tím pověřil.“ Hejdánek proto předal zprávu mluvčímu občanského fóra, Janu Urbanovi, který mu sice 5. dubna tlumočil prezidentovo pověření, sám však neměl žádnou pravomoc k vyvození důsledků. Proti Hejdánkově dojmu se prezident i vláda řídili svým dojmem, že musí „podporovat svého šerifa“ proti bývalým „vnitrákům“ – osmašedesátníkům. Tímto postojem se ve prospěch „šedé zóny“ podařilo prohloubit latentní rozpory mezi exkomunisty – osmašedesátníky a ostatním disentem.
(Velký převrat, Praha 1999, s. 127.)

Ladislav Hejdánek ()

Základním problémem Whiteheadovy teorie je povaha oněch „vnitřních charakteristik“, a vůbec povahy onoho „vnitřního“, tedy interiority. Když totiž mluví o „všeobecných plánech situací“ nebo o „plánu těla“, není bez důležitosti, jak takové „plány“ chápe. Pokud by třeba ony „všeobecné plány situací“ byly jakousi obdobou „všeobecných mechanických zákonů“ (tak nějak si to představoval J.S.Mill, kterého Whitehead zmiňuje), byť mutatis mutandis (protože jde o „motivy“, tedy o prostřednictví subjektivity, která ovšem hraje jen podřízenou, zprostředukující roli), nebylo by možno dosáhnout žádaného řešení, nýbrž jen kompromisního a věc znejasňujícího pseudo-popisu (Whitehead mluví o „neuspokojujícím kompromisu“, viz str. 142 překladu). Rozhodující je nikoliv sama nová Whiteheadova myšlenka, že elektron se uvnitř živého těla chová jinak než mimo tělo, ale objasnění, jak je možné, že elektron je na takovouto změnu prostředí schopen reagovat, že je schopen odlišnost vůbec zaznamenat. Jakmile si onen tzv. „plán těla“ objektivujeme na jakési předmětné pole (podobné poli elektromagnetickému nebo gravitačnímu v pojetí, které je mezi fyziky běžné), máme tu opět starý mechanistický kauzalismus: elektron prostě je, co je (Wh. říká: molekula je, co je) a je oním „plánem“ „strkán“ či „hnán“ trochu jinak, než kdyby byl mimo tělo. Jde tedy o to, zda ono působení „plánu situace“ („plánu těla“) má povahu kauzality či nikoli. A tak se dostává mimořádného významu tomu, že Whitehead opětovně mluví o „nitru“ resp. o „vnitřním“, o „uvnitř“ apod. To samozřejmě vyžaduje zase náležitou interpretaci, neboť samo slovo, sám termín nemůže být řešením. Důraz na nitro, niternost je bytostně spjat s důrazem na schopnost samostatné iniciativy, aktivity ze strany reagujícího, ale také s důrazem na zvláštní povahu toho, nač se v tomto případě reaguje (totiž onen „plán“ těla, event. „plán“ situace). Samo tělo musí mít dvojí stránku, předmětnou a nepředmětnou (= vnitřní), aby elektron mohl reagovat nejenom na vnějšek, ale také na nitro těla. A zároveň elektron musí mít také svou vnitřní stránku vedle vnější, takže tělo sice může „působit“ na elektron zvenčí, ale to by samo o sobě znamenalo zase jen onen mechanistický determinismus, zatímco nám tu jde o „působení“ niterné (nepředmětné) stránky těla (event. situace) na niternou (nepředmětnou) stránku elektronu. A právě toto působení niternosti (těla) na niternost (elektronu) je pro filosofa tím největším problémem, i když ani prostředkující úloha niternosti, reagující na „vnějšek“ (na „předmětnost“) ještě zdaleka není filosoficky ani doceněna, natož řešena.
(Praha, 990220-3.)

František Xaver Šalda (1935-36)

Básnické dílo není dotvořeno tou chvílí, kdy je dopsáno. Literární historie velmi neprávem obmezuje se na to, že nám vypisuje jen genesi díla, čímž rozumí jeho vytvoření od prvních podnětů a popudů až do jeho hmotného dohotovení. Druhá, a často větší a nesnadnější část úkolu, ji čeká: vypsat, jak dílo se obměňovalo v mysli těch generací následujících, které se jím zabývaly, které z něho žily, které se jím sytily a živily. To je druhá část životopisu díla – a ta velmi často, ano pravidlem, bývá zanedbávána. U Máchy bije to zvláště do očí, jak se po jeho smrti jeho dílo rozrostlo a rozkošatělo, právě jako hořčičné seménko paraboly Ježíšovy, v mohutný, bohatě rozvětvený a rozkošatělý strom. Svůj život nemáme jen pro sebe, jako ho nemáme ze sebe; ani básnický život nepatří jeho nositeli, ale přerůstá jej nesmírně. I náš duch je v jistém vztahu a po jistém smyslu jen slupka, která chová živé semeno – jen je jakási plecha obilná, z níž vypadne zrno; plecha odpadne, ale zrno se ujme v prsti nových a nových dob a rozroste se v bohatství tvarů, o němž se ti nesnilo.
Po generaci vrstevníků Máchových, které byl Máj „škvárem“, které Máj „na kritiku ještě nedozrál“, přišly generace nové, které hleděly na dílo Máchovo zcela jinak: novýma očima. Přitahovalo je právě svými ná/156/pověďmi, tvárnými i myšlenkovými možnostmi v něm ukrytými. Čtly nejen to, co bylo napsáno v jeho řádcích, ale i mezi jeho řádky. Nová pokolení nalézala v něm namnoze ne-li celé odpovědi, alespoň náznaky odpovědí na otázky, které je mučily, na otázky jejich doby, jejich dne, jejich chvíle. Každá nová doba dává nový smysl starým dílům, pokud ovšem jsou hodnotná – je jejich vlastní prubířský kámen, na němž se přezkoušívá jejich životná nosnost a průkaznost. Rozvíjí a dopovídá jejich smysl. Skutečnost historická je něco neuzavřeného, její perspektiva se prohlubuje a přestavuje s každým novým úkolem, s každý novým výtvorem, který přináší nový čas.
(Hořčičné semeno Máchovo, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 155-56.)