Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Staří Řekové považovali svět nejen za uspořádaný, ale i za krásný. Tento předpoklad byl pak v dějinách myšlení neustále zpochybňován, ale také obnovován a nejrůznějšími způsoby podpírán. Proto se každá nová generace myslitelů musí k tomuto filosofickému problému vždy znovu vracet a musí se pokoušet jej řešit svými novými způsoby, přiměřenými stavu vědeckého poznání, ale v žádném případě z něho nevyplývajícími ani z něho neodvoditelnými. Obrovský vliv si dodnes v několika ohledech zachovaly myšlenky starověkých atomistů, ale spíš jen vliv psychologický, někdy vysloveně sugestivní, a v důsledku své vnitřní nevyrovnanosti a nesourodosti ve směrech značně rozličných. Ačkoli myšlenka celků a celkovosti je prastará a již u presokratiků doložitelná, byla atomisty naprosto zpochybněna a vlastně zavržena. Dnes se však ukazuje, že právě koncept „celku“ bude muset být znovu promyšlen a takříkajíc rekonstituován. Ovšem důrazy na reálné vztahy a souvislosti, jak je u nás můžeme vidět třeba v myšlence „skladebnosti“ u J. L. Fischera nebo „kontextuality“ u J. B. Kozáka, obvykle nechávají bez důkladnějšího rozboru právě to, že sama myšlenka vztahu či souvislosti předpokládá „něco“, co se vztahuje a k čemu je možno se vztahovat, co souvisí s něčím atd., tedy že vedle souvislostí musíme vidět také nesouvislosti, vedle vztahů k něčemu musíme vidět také jakési hranice či meze, na nichž se jakoby rozhoduje, které vztahy zvenčí mohou zasahovat dovnitř a které nikoli – a podobně. Zvláště pak je třeba věnovat pozornost onomu pozoruhodnému rozdílu mezi „vnitřním“ a „vnějším“, a to nejen ve smyslu prostorovém, ale především časovém, a vůbec mezi předmětností a nepředmětností, a to ve smyslu, který musí být znovu a velmi pečlivě přezkoumáván.
(Písek, 110513-1.)

Jan Patočka (1947-49?)

Přírodověda je však jediným pravým orgánem objektivního poznání fenomenálního světa. Zkušenost 19. a 20. věku pro ni znamená, že její poznání bude navždy nedefinitivní, necelkové a neuzavřené. To /607/ tedy znamená dále, že jediné objektivní poznání fenomenální oblasti bude základně nedefinitivní, necelkové a neuzavřené.
Budeme zajisté moci konstatovat určité tendence soudové vědy, jako tendenci k jednotě; budeme moci zjistit, že snaha o celkovost je přítomna v této tendenci k jednotě, ale vždy jen jako snaha, jejíž projekce do reality samé [je] třeba se vystříhat. Proti velikým úspěchům sjednocovacích snah stojí na druhé straně varovná zkušenost, že všecky naše pojmy jsou platné jen do odvolání, že vždy mohou být jen aproximacemi, přičemž stupeň aproximace zásadně zjistit nelze.
Jelikož je tedy objektivno zásadně neuzavřené a jelikož na druhé straně pojem celku reality nelze odbýt: realita buď jest „celá“, na rozdíl od našeho pochopení reality, nebo není, pak ale tím hůře pro objektivistu! -, je nutno uzavřít, že objektivní poznání jakožto necelkové nemůže nikdy pochopit noumenon, celek; je tedy posléze nesmyslné požadovat objektivní světový názor, objektivní jednotné pochopení universa. V objektivních pojmech, tj. pojmech diktovaných samými věcmi, nikdy celek není dán, i když je intendován.
Je tedy třeba mít na zřeteli:
2) „fenomenalita“, která je přisuzována objektivnímu poznání, neznamená nemožnost aplikovat naše kategorie na realitu, nýbrž nemožnost zachytit jejich pomocí celek. ...
(Nemetafyzická filosofie a věda, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 606-07.)

Karl Jaspers (1935)

Um in das, was wahr und wirklich sei, den reinsten Blick zu gewinnen, der sich durch keine Fesselung an ein Besonderes festhalten und durch keine bestimmte Atmosphäre trüben lassen möchte, muβ der Mensch denkend in den weitesten Umfang des Möglichen zu dringen suchen. Dabei entsteht ihm folgende Erfahrung: Alles, was uns Gegenstand wird, und sei es das Gröβte, ist doch für uns stets noch in einem Anderen, ist nicht alles. Wohin wir auch kommen, der Horizont, der das Erreichte einschlieβt, geht weiter und zwingt, jedes endgültige Verweilen aufzugeben. Wir gewinnen keinen Standpunkt, von dem das geschlossene Ganze des Seins überblickbar würde, und keine Folge von Standpunkten, durch deren Gesamtheit sich das Sein auch nur indirekt als geschlossen kundgäbe. /36/
Nun aber leben und denken wir doch jederzeit in einem Horizont. Dadurch, daβ ein Horizont ist, sich also ständig ein Weiteres ankündigt, das dem gewonnenen Horizont wieder umgreift, entsteht die Frage nach diesem Umgreifenden. Das Umgreifende ist noch nicht der Horizont, in dem uns jede bestimmte Weise des Wirklichen und des Wahrseins vorkommt, sondern das, worin jeder einzelne Horizont als in dem schlechthin Umfassenden, das nicht mehr als Horizont sichtbar wird, beschlossen ist.
(6759, Vernunft und Existenz, Piper, München etc. 1973, S. 35-36.)

Ladislav Hejdánek (2011)

České slovo „jednotlivost“ nepřevzalo všechny spodní (etymologické) významy původně latinského slova „partikulárnost“, neboť na rozdíl od latiny nepoukazuje k „části“ (a „částečnosti“), nýbrž k „jednomu“, tedy vlastně k „jednotě“. To má ovšem nejen svou důležitost, ale má to také velký dosah: když mluvíme o jednotlivých buňkách v nějakém svalu, necháváme stranou to, jak dalece jsou sehrané při každé aktivitě toho svalu; a podobně také ten sval jako jednotlivost jakoby oddělujeme od toho, jakou funkci plní v rámci celého organismu. A proto také když mluvíme (a myslíme) o „části“ organismu nebo „části“ svalu, vypouštíme ze zřetele onu vazbu či spojitost buňky či tkáně s celým svalem, a také vazbu či spojitost (funkci, účel, smysl atd.) svalu s celým organismem, a tak podobně. Příklad to jistě ozřejmí, půjdeme-li ještě „níže“, např. až k atomům. „Věda“ o vodíku resp. atomech vodíku, která by chtěla vyložit všechno o svém „předmětu“, by přece nemohla vypustit, jaké jsou nejrůznější možnosti zapojení atomů vodíku do sloučenin s jinými prvky, a zase nikoli branými jednotlivě, ale v nejrůznějších kombinacích a ve velmi složitých molekulách, makromolekulách, a ovšem také dále ve významu a funkci nejen atomů vodíku, ale o všech těch makromolekul a jejich zapojením třeba v buňkách a v obec v organismech (od nejnižších, jednobuněčných, až po ty nejvyšší), a nemohla by vypustit ani význam a funkci vody pro život, ale také pro celý Vesmír (třeba jak velké zásobárny vody jsou někde v blízkosti obřích černých děr atd.) ... Takže opravdová, plná, úplná, nic nevynechávající „věda“ o atomech vodíku by se nutně v jistém míře stala vědou o celém vesmíru, a životě vůbec a tak dále a tak podobně. Z toho také vyplývá, že „předmět“ ve smyslu intence, intencionálního zaměření, soustředění jistým směrem. je něco naprosto jiného než abstrakce „předmětu“ chápaného osamoceně, izolovaně od blízkých i vzdálenějších souvislostí a vztahů , zkrátka kontextů. Takže se stává naprosto zřejmou ona naše teze, že takové soustředění na něco určitého, které odsekává, odřezává ty důležité, vlastně nejdůležitější souvislosti s tím „ostatním“, znamená právě ono problematické „zpředmětňování“, které můžeme považovat za částečně legitimní pouze ve smyslu metodického omezení, ale nikoli ve smyslu hlubšího, úplnějšího „poznání“ a „vědění“.
(Písek, 110821-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Každý skutečný celek se vyznačuje tím, že se aktivně vyděluje ze svého prostředí a proti němu, a to i když je na něm závislý jako na svém předpokladu. Toto vydělení (resp. vydělování) může mít různé formy a může používat různých prostředků, nicméně výsledkem je skutečnost, že lze poměrně dobře odlišovat to, co náleží k onomu prostředí, od toho, co už nějak (byť relativně) bylo pojato do rámce onoho celku, tj. co bylo nějak sjednoceno, integrováno (a přesněji řečeno: co se do celku nějak samo aktivně zapojilo). Nejde tu o to, jak to my ve svém poznávání a chápání oddělujeme a odlišujeme, ale jak se takové celky vydělují a odlišují od svého okolí samy. To tedy znamená, že naše rozlišování může být někdy oprávněné a správné, ale jindy může být také mylné a neodůvodněné. A z toho pak zřetelně vyplývá, že si musíme klást rovněž takové otázky, jako po zdroji a původu oněch aktivit celku, jimiž celek svou sjednocenost a integritu zakládá a udržuje (což samozřejmě zahrnuje i otázku po prostředcích a kontrole tzv. výměny hmoty a energie mezi vnitřní sférou celku a jeho okolím; v biologii se mluví o tzv. metabolismu). Komu nebo čemu můžeme „připsat“ onu pozoruhodnou úlohu? Jakého pojmenování tu může nebo má být použito? Budeme-li mluvit o „subjektu“, jak nově jej budeme muset pojímat?
(Písek, 110101-1.)