Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1966)

Pravdu budeme chápat jako nepředmětnou výzvu, na kterou má člověk (jemuž je ona výzva osobně adresována) osobně odpovědět. Člověk Pravdu původně nezná a ani v onom relativním smyslu „svou“ pravdu (tj. své pochopení Pravdy) nemá, ale má-li potřebnou vnímavost (a to znamená: vnímavost relativně dostatečným způsobem kultivovanou, tj. zakotvenou v určité tradici), je s to se vůči přicházející pravdě otevřít. Pokud si je této své otevřenosti vědom jednak jako nároku ze strany pravdy a na druhé straně jako povinnosti ze strany své, pak ústí tato jeho otevřenost nejprve v otázku. (Tak tomu je v evropské tradici, kořenící ve starém Řecku, zatímco v archaických dobách mýtus dával odpovědi na „otázky“, které nebyly nejen vysloveny, ale ani myšleny, takže teprve později mohly být tyto odpovědi rekonstruovány a reinterpretovány jako odpovědi na nějaké otázky.) Otázka tedy je bytostným uskutečněním vědomé otevřenosti člověka vůči Pravdě, která je očekávána. Samo očekávání ovšem nezakládá ani Pravdu, ani její příchod. Ve své adventivnosti je pravda zcela svobodná: přichází nebo nepřichází, ale nemůže být přivolávána ani vyvolávána. Může však být – pokud skutečně přichází – nezaznamenána, nezaslechnuta, anebo i pokud je nějak zaslechnuta, může zůstat nepochopena nebo špatně pochopena, a pokud jí je i relativně správně porozuměno, může buď zcela chybět schopnost na ni odpovědět anebo je odpověď chybná. A protože otázka (vědomě míněná a eventuelně i formulovaná, což se v evropské tradici stává nanejvýš žádoucím) je vždycky také nějakým „tvrzením“ a tedy již počátkem odpovědi na nepředmětně advenientní Pravdu, může se sama otázka dostat do rozporu a konfliktu s přicházející Pravdou, tj. může být položena nesprávně, falešně.(Praha, 66xxxx-y.) ? (najít, odkud to je !)

Heinrich Rombach (1952)

Ist die Frage nicht als Funktion begreiflich, so heißt dies, daß sie ihre eigenen Entfaltungsgesetze hat. Eine Frage so stellen, daß dabei auf diese eigene Entfaltungsmöglichkeit eigens geachtet wird, und daß sie damit sich ihre eigene Basis und Fragegrenze erst bildet und nicht von irgendwoher übernimmt, nennt man „forschen“. Die Forschungsfrage richtet sich einzig an das Seiende selbst. Sie stellt einen an-deren Modus dar als die Anfrage, die immer an den Mitmenschen adressiert ist. Das Seiende , „antwortet“ nicht in der Weise der Mitteilung und stellt daher andere Ansprüche an die Frage und ihren Fragecharakter.
Von diesen beiden Frageweisen unterschieden ist die Entscheidungsfrage, die den Menschen aus der Sicherheit und Vertrautheit seines Umgangs herausreißt und ihn vor sich selbst bringt. In ihr ist von nichts Gegenständlichem die Rede. Wir haben diese Frageweise gewonnen in der Polemik gegen die Herrschaft der Gegenstandsfrage, die von sich behauptet, daß sie die einzige Weise sei, in der überhaupt gefragt werden könne. Die Entscheidungsfragen werden an uns gestellt, sie haben daher eine Ähnlichkeit mit den Anfragen — sie sind in ähnlicher Weise „gerichtet an …“ — aber hier sind wir nicht die Fragenden, sondern grundsätzlich die Befragten, und die Antwort muß mit dem ganzen Dasein, sie muß existenziell gegeben werden. Dieser eigene Modus der Antwort hat auch einen eigenen Modus des Fragens zugrunde liegen.
Wir haben nun die einschränkende Enge der gängigen Vorstellung des Fragephänomens gesprengt und dabei drei verschiedene Fragemodi gewonnen:
1. Die Anfrage im Miteinandersein.
2. Die Forschungsfrage an das Seiende selbst.
3. Die Entscheidungsfrage über das Ganze des Daseins.
Entsprechend gliedert sich unsere Untersuchung in drei Kapitel, von denen jedes die Aufgabe hat, die …
(6457, Über Ursprung und Wesen der Frage, Freiburg/München 21988, S. 13.)

Heinrich Rombach (1952)

… Dieser Bezug zum Ganzen des Umgangs eines bestimmten Fragenden gehört wesentlich zur Struktur dieser Frage. Der Bezug ist aber im allgemeinen Urteil eliminiert.
Wir sind jetzt dahin gezwungen worden, über die drei Hauptthesen der Fragelogik hinauszugehen.
Das Wesen der Frage kann nicht einzig vom Urteil aus interpretiert werden.
Der Frage ist nicht eine Funktion wesentlich, durch die sie hinreichend gekenn-zeichnet werden könnte.
Der Gegenstandsbezug entscheidet nicht über das, was eine Frage ist. Nicht jedes Was der Frage hat die Seinsart des Objektes.
Diese kritische Auseinandersetzung hat uns einen Hinweis auf die Mannigfaltig/13/keit der Frageweisen gegeben. Jemand fragt jemanden; darin ist unzweifelhaft der Grundzug des Fragegeschehens festgelegt. Dieser Jemand ist nicht ein allgemeines ..Subjekt“, das im erzielten „Urteil“ dann nichts mehr zu suchen hat, sondern es ist bestimmt und enthüllt seine Bestimmtheit in und mit der Frage. Ein Jemand begegnet einem Jemanden jeweils in einer Situation des Miteinanderseins. Die Frage erscheint hier in der Weise der Anfrage; d. h. sie wird nicht einfach herausgesagt, sondern sie richtet sich an …: sie ist von vornherein in dieser Gerichtetheit und Bezogenheit erfaßt. Diese Bezogenheit ist nichts Nachträgliches, sondern sie macht den Sinn der Frage aus. Wie anders soll sie philosophisch erschlossen werden, wenn nicht mit dem Hauptaugenmerk darauf?
(6457, Über Ursprung und Wesen der Frage, Freiburg/München 21988, S. 12-13.)

David Lodge (1975)

Jak už je asi zjevné, Morris Zapp si svých spolupracovníků na vinici literatury příliš nevážil. Viděl v nich nedomrlé, mdlé, nesvéprávné tvory, kteří se válejí v relativismu jako hroch v bahně a jejichž chřípí se sotvakdy pozvedne k ozónu racionálního myšlení. S blaženým klidem tolerují názory svých protivníků – ba nastojte, někdy svůj názor dokonce mění. Jejich žalostné pokusy o hloubku se předem diskvalifikují, protože si nedělají nárok na definitivnost. S oblibou začínají přednášku slovy: „Rád bych upozornil na některé otázky spojené s tím či tím,“ jako by si mysleli, že svou intelektuální povinnost splní, když otázky prostě položí. Takové manýry přiváděly Morrise Zappa k šílenství. Otázky, tvrdil, vymyslí každý blb; teprve odpovědi jsou znakem pravého muže. Když někdo nedokáže odpovědět na své otázky, buď si s nimi nedal pořádnou práci, nebo to nejsou pořádné otázky.V obou případech by měl držet hubu. Člověk dnes nemůže projít jediný odborný časopis, aby nezakopával o nezodpovězené otázky, které tam roztrousil nějaký neodpovědný idiot – je to jako spravovat podlahu v podkroví plném starého harampádí. Ještě že jeho komentáře s tím jednou provždy skoncují, aspoň pokud jde o Jane Austenovou.
Ale práce mu šla pomalu; nebyl ještě ani v polovině Rozumu a citu a už bylo zřejmé, že každý komentář vydá na několik svazků. Kromě příležitostných článků nepublikoval už několik let ani řádku. Někdy se pustil do nějakého problému, a po pár hodinách přemýšlení si vzpomněl, že jej před lety vyřešil. …
(4479, Hostující profesoři, Praha 1980, s. 44.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Tázání je něco jiného než kladení „otázek“. Otázka je totiž už něco objektivovaného, předmětného, co je možno znovu vyslovovat, tj. opakovat po někom, kdo se tázal, aniž bychom dostatečně rozuměli, nač se tázal, po čem dychtil, co vlastně potřeboval odpovědět. Proto je také pravdivé to, co se už odedávna říká, že totiž každá otázka zároveň vždy něco tvrdí. To jistě platí do jisté míry i o tázání, ale rozdíl je ten, že ono „tvrzení“, vlastně nelze rozpoznat v pouhém tázání, které ještě nedospělo k formulaci otázky (lépe snad ke zformování, utvoření otázky, neboť nám tu nejde o slovní vyjádření, nýbrž o jasné pomyšlení, jasné mínění, intencionální zaměřenost). Nám však jde o něco jiného: také tázání je intencionální myšlenkový výkon. I když takový výkon předpokládá jazykovou strukturovanost myšlení (a tím na jedné straně dosahuje jistých výhod a předností, zatímco na druhé straně může být negativně ovlivněno právě tím, čím jazyk jakoby předříkává a jistým způsobem nesprávnými směry navádí naše další myšlení, protože podržuje mnohé ve své jakoby „paměti“ nejen z jazykových, ale také myšlenkových přístupů a zvyků starých, leckdy už zastaralých), rozhodně také pro tázání platí, že k něčemu směřuje. A právě proto, že jde o tázání, směřuje vlastně k něčemu, co nezná, co neví, co si nejen uvědomuje jako nedostatek svůj, ale především jako nějaký „úkol“, závazek povinnost se k tomu nějak dostat, poznat to, vyznat se v tom, dát to do rozumných souvislostí s tím, co až dosud víme nebo o čem jsme přesvědčeni, že to víme, eventuelně o čem víme, že to je zatím pouze naše domněnka, ale my se chceme ujistit, zda správná nebo nesprávná, atd. Bylo by hrubou chybou, kdybychom takové tázání chápali paušálně jako intencionální akt, směřující k něčemu „danému“, jen nám neznámému. V takovém případě bychom totiž jednoznačně předem a předsudečně rozhodli, aniž bychom k tomu měli náležité zdůvodnění, že to, nač se dotazujeme, je „předmětná skutečnost“. Ale bohaté zkušenost svědčí o tom, že se filosofové odedávna snažili myšlenkově uchopit také skutečnosti, které – jak dnes rozpoznáváme – jako něco předmětného, objektivního pochopit nelze, protože to předem zkresluje, oč jde, neboť jde o skutečnosti jiného typu. A právě ta tradice je plná podobných mylných předsudků, které vedly také k mylným závěrům a k jakési mystifikaci právě toho pro lidský život nejdůležitějšího. Jedna z důležitých okolností, na které nesmíme zapomínat, je ovšem ještě jinde: to, co hledáme, po čem se dotazujeme, nejsou jen „věci“ ještě neznámé, ale již existující, dané, ale také a především to naše rozpoznání, nové pochopení, které „tu“ ještě nebylo a které, až ho dosáhneme, možná dost výrazně a někdy dokonce hluboce promění naše dosavadní znalosti a vědomosti, možá celý pojled na skutečnost neb o aspoň na některé její stránky nebo i oblasti.
(Písek, 070318-2.)