Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alois Halder | Max Müller (1988)

Erfahrung, Sonderform der /Erkenntnis, die nicht aus /diskursivem Denken, sondern aus dem unmittelbaren Empfangen eines Gegebenen entspringt. Auf Grund dieser Unmittelbarkeit, in der die Gegenwart des Erfahrenen sich unwiderstehlich bezeugt, eignet jeder E. eine ausgezeichnete /Evidenz. Man unterscheidet gewöhnlich äußere u. innere E. Zur äußeren E. gehören alle Sinneswahrnehmungen, zur inneren sowohl das Erfassen von seelischen Zuständen als auch, wie im Bereich der relig. E., das Innewerden von schlechthin überragenden („übernatürlichen“) Wirklichkeiten. Der E,s-begriff des /Empirismus, der nur die sinnl. E. gelten läßt, ist daher zu eng, vor allem auch deshalb, weil zur vollen E. neben der Gegenwart des Gegebenen dessen Einordnung in ein Bedeutungsfeld gehört, das vorgängig (a priori) verstanden ist oder aber jedenfalls nicht in derselben Weise „erfahren“ wird wie z.B. ein Sinnlich-Wirkliches. Am Problem einer solchen möglichen E. (Empirie) vorgängiger Grundbedeutungen (eines /Apriori) zeigt sich am schärfsten, daß der E.s-begriff kein univoker, sondern ein analoger Begriff ist. Kant, der die Entwicklung der Erkenntnistheorie entscheidend bestimmt hat, kennt keine E. eines geschichtlich sich wandelnden Apriori, das bei ihm vielmehr als gleichbleibende Bewußtseinsstruktur alle wechselnden E.en bedingend ermöglicht. Wohl aber kennt er, neben der auf sinnliche Wahrnehmung angewiesenen E., eine Art nichtsinnliche E., nämlich des unbedingten Anspruchs des Sittengesetzes (des einzigen „Faktums der reinen Vernunft“).
In den empir. Einzelwissenschaften hat E. weniger den Sinn der Gegenwärtigung des Gegebenen u. seiner Selbstbedeutung als vielmehr den der Bestätigung eines methodisch-vorwegentworfenen gesetzmäßigen Verhältniszusammenhangs.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Herder, Bonn 1993, S. 79.)

Alfred North Whitehead (1948)

I do not like this habit among philosophers, of having recourse to secret stores of information, which are not allowed for in their system of philosophy. They are the ghost od Berkeley´s „God“, and are about as communicative.
(Uniformity and Contingency, in: Essays in Science and Philosoophy, New York 1948, p. 108.)
--- --- ---
Nelíbí se mi u filosofů zvyk, že se uchylují k tajným zdrojům informací, kterým ve svém systému filosofie nepopřávají místa. Jsou to příznaky Berkeleyho „Boha“ a jsou asi stejně komunikativní.
(Uniformita a kontingence, přel.Fr. Marek, in: Matematika a dobro, Praha 1970, str. 74.)

Jan Patočka (1975)

Na sexualitě je pak patrné zároveň, jak nezbytně dochází k uvedení orgiastické oblasti ve vztah ke sféře zodpovědnosti.
Toto uvedení do vztahu k zodpovědnosti, tedy k oblasti lidské pravosti a pravdy. Je pravděpodobně zárodečná buňka dějin náboženství. Náboženství není sakrálno ani nevzniká přímo ze zkušenosti sakrálních orgií a obřadů, nýbrž je tam, kde se překonává výslovně sakrálno jako démonie.
Zkušenosti sakrální přecházejí v náboženské, jakmile je zde pokus integrovat odpovědnost do sakrality nebo regulovat sakralitu odpovědností.
To vše se původně děje a může dít vždy znovu bez výslovné jasnosti o tom, jaký je způsob bytí odpovědné bytosti, kterou je člověk. Výslovnou jasnost o člověku nelze získat bez výslovného vztahu k bytí. Zkušenost sakrálního a náboženského charakteru tuto jasnost vždy nemá; je to zkušenost o přelomech, obratech a konverzích, v níž se bytí člověka uplatňuje bez výslovné jasnosti, bez bytostné míry pro to, co jest a co není. Proto v otázce lidského bytí nemají náboženské přelomy (a to, co s nimi souvisí, např. zkušenost umělecká) ten zásadní význam, který má ontologická zkušenost filosofie. Proto též snad se může ukazovat, že náboženství podléhá na čas zatmění, dokud jeho problémy nejsou vyřešeny filosoficky.(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 110-11.)

Jan Heller (2005)

Ještě k zástupnosti: Pokoušel jsem se – v podstatě celý svůj život – odpovídat stále stejně: To, že prý Syn svou obětí usmířil rozhněvaného Otce, považuji ovšem za nešťastný výrok někoho, kdo neměl v pořádku učení o Trojici: Totiž, že Otec a Syn jsou jedno. To se říká v evangeliu mnohokrát. Tvrdit, že Otec chce zatratit a Syn odpustit, je pro mě nepřijatelné. Ježíš vždy a všude koná vůli Otcovu. Co z toho vyplývá? Ježíš nesmiřuje Otce s námi, nýbrž nás s Otcem. Bůh se k nám nikdy neobrátil zády; to my jsme se k němu obraceli a obracíme zády, a proto je třeba, abychom se – mocí Ducha svatého – „obrátili“ od sebe samých k Bohu.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 74.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Co je vůbec známé, je právě proto, že je známé, nepoznáno. Je nejobvyklejším sebeklamem i klamáním druhých, předpokládáme-li při poznávání něco jako známé a strpíme-li, aby se to tak předpokládalo; při všem mluvení kolem věci se takové vědění nehne z místa a neví, jak na tom jest. Subjekt a objekt atd., bůh, příroda, schopnost rozvažování, smyslovost atd. berou se bez prohlídky za dobře známý a platný základ a tvoří pevné orientační body, z nichž vycházíme a k nimž se vracíme. Pohyb prochází mezi nimi, nehybnými, sem a tam a odbývá se tedy jen na jejich povrchu. Tak spočívá též chápání a zkoumání v tom, že se ověřuje, zdali každý to vše nachází ve své představě, zda se mu to tak zdá a zda je mu to známo či ne.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68.)