Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Ludwig Landgrebe (1958)

V rámci německé filosofie bylo toto odklánění od pozitivismu a materialismu a od spatřování ideálu v exaktních vědách chápáno v době po první světové válce jako „vzkříšení metafyziky“ (jak se také jmenuje často připomínaná kniha Petra Wusta). Tento obrat je třeba chápat z více hledisek. Když byl otřesen optimismus doby před první světovou válkou,, pro který byla charakteristická víra ve vědu, stalo se také sporným určovat podstatu filosofie jako pouhou vědeckou teorii a kritiku poznání, jak se dělo na přelomu století. Filosofové si uvědomili, že nestačí pouze diskutovat o metodách a uvažovat o problému, jak je možná věda, což bylo typické zejména pro novokantismus. „Hlad po realitě“, po „nezkrácené skutečnosti“, který se proti tomu prosazoval, vyvolal požadavek vyrovnat se bezprostředně s „věcí samou“ – heslo, které vyhlásil pozitivismus konce 19. století, chápaje je svým způsobem, a které bylo potom pojato do Husserlovy fenomenologie.3 Smyslem onoho požadavku bylo nevycházet při výkladu světa a jsoucna vcelku ze zkušenosti, kterou nám o něm zprostředkovala věda, jako by „vědecký obraz světa“ v sobě již zahrnoval svět sám, ale klást otázky, které jdou až za tento vědecký výklad, ptát se po tom, co je jsoucno předtím, než je vyloženo vědou, a pochopit sám tento výklad jako výsledek toho, jak se život vyrovnává se světem. Byl-li pro konec 19. století vědecky vyložený svět a jeho kultura poslední nespornou daností, je nutno chápat hnutí začínající po první světové válce jako výsledek /17/ definitivního zhroucení tohoto pojetí. Tak bylo možno pojímat „vzkříšení metafyziky“ ve dvojím smyslu: jednak jako „obrat k objektu“, k jsoucnu v jeho rozmanitosti a v jeho podstatných určeních, obrat, jeho vlastním tématem je podstata věcí, prostá faktická existence, kterou lze uchopit eidetickým názorem:4 na druhé straně je toto vzkříšení metafyziky chápáno jako návrat k živému subjektu a jeho tvořivé aktivitě, která je základem všech výtvorů vědy a kultury.
(5672, Filosofie přítomnosti, Praha 1968, str. 16-17.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Mezi dovedností a „porozuměním“ je zásadní rozdíl, a je třeba být v tom ohledu velmi pozorný. Dovednost může vznikat bez porozumění („technických“ vynálezů najdeme v přírodě nespočet), ale někdy může vznikat také na základě porozumění, při čemž se už dále šíří třeba jen napodobováním a bez porozumění. A dovednostem, které vznikly bez porozumění, můžeme dodatečně více nebo méně porozumět. A tak jako dovednostem, které jsme si osvojili na základě porozumění, můžeme rozumět někdy více, ale jindy méně, takže v nich mohlo leccos vzniknout i bez našeho porozumění (což znamená, že jen málokdy plně rozumíme tomu, co děláme a co jsme si třeba i nově osvojili, zejména když jsme to od někoho převzali), můžeme něco, co jsme se pouze nápodobou naučili dělat od někoho jiného, dodatečně podrobit reflexi a zkoumání, takže tomu můžeme – byť jen z větší nebo menší části – přece jen porozumět (a někdy víc a lépe, než tomu rozuměl ten, od koho jsme se to naučili). To všechno nás nutně vede k tomu, abychom pečlivě rozlišovali, co máme v tom kterém případě na mysli, když mluvíme o „technice“ a jejím tak zvaném „ovládání“ (eventuelně o tom, jak jsme ve svých činnostech a vůbec v životě naopak ovládáni technikou, jak se sami „technizujeme“).
(Písek, 110102-3.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)