Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ludwig Wittgenstein (1932-33)

Wenn ich wesentlich keine Zahl hinschreiben kann, ohne ein Zahlensystem, so muß sich das in der allgemeinen Behandlung der Zahl wiederspiegeln. Das Zahlensystem ist nicht etwas Minderwertiges – wie eine Russische Rechenmaschine – das nur für Volksschüler Interesse hat, während die höhere, allgemeine Betrachtung davon absehen kann.
(5979, Philosophische Grammatik, Werke Bd. 4, Frankfurt a.M. 1984, S. 454.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Pokud omezíme událostný fenomén „experimentu“ na děj „zkouška a omyl“ (trial and error), musíme se otevřít možnosti vidět jej i v nejjednodušších formách, a to i na těch nejnižších úrovních (v zásadě musíme aspoň jako možnost připustit – a tedy předem nevylučovat – nejnižší formy „zkoušky a omylu“ všude, kde dochází k jakékoli „kontingenci“). Pokud si předem nezahradíme cestu k hlubšímu porozumění „skutečnosti“ tím, že předsudečně ve svém myšlení nerozlučně spojíme experiment s vědomím a s vědomým zacílením (téličností v běžném – a tedy právě mnohdy i biology odmítaném – pojetí), můžeme experiment vidět všude tam, kde dochází k tzv. akci nazdařbůh, jejíž výsledek však je subjektem nějak zaznamenán. Jinak řečeno: pojem „akce nazdařbůh“ (action at random, Aktion aufs Geratewohl) může být rozšířen daleko za hranice světa biologie, ačkoliv právě tam byl poprvé ustaven. Ovšem jestliže své pochopení „experimentu“ takto rozšíříme a modelově zjednodušíme, otevře se před námi jeden pozoruhodný problém: jestliže je nějaký subjekt na velmi nízké (ještě před-živé) úrovni alespoň výjimečně anebo jen zřídka schopen modifikovat svou aktivitu tak, že můžeme mluvit o akci nazdařbůh, je třeba objasnit, zda v takovém případě jde opravdu o modifikaci, jejímž subjektem je subjekt příslušné akce, anebo zda k tomu je zapotřebí ještě něčeho dalšího, co v možnostech subjektu samého prostě není. Takto vysloveno (a formulováno) to představuje pouze otázku, do jaké míry můžeme na velmi nízkých úrovních událostních jsoucen (subjektů) mluvit o jakési primitivní formě jejich „svobody“. Kdybychom totiž tuto možnost vyloučili, znamenalo by to nutně, že kontingenci určitého událostního dění (a to jako dění jak pravých, tak i nepravých událostí) redukujeme výhradně na oddělenost, vydělenost událostí z celku světového dění, tedy na roztrhanost a „děrovanost“ kauzálního nexu, takže zrod kontingence odsouváme do neprůhledných temnot (a tam pak strčíme i to, co by mohlo ukázat novým, perspektivním směrem). Tak by byla jen znovu skryta možnost, že kontingence se může stávat místem zrodu „nového“ ve specifickém, totiž kvalitativním smyslu. Dalo by se totiž říci, že vesmír (veškerenstvo) je založen na aktivitách subjektů všeho druhu a zejména na jejich reaktibilitě, a v důsledku na jejich experimentování. Pak by se možná ukázalo, že posláním subjektů není jen nějak být aktivní a nějak reagovat, nýbrž zejména experimentovat. To by pak mohlo významně osvětlit povahu světa, jak ji známe a jak ji ještě budeme poznávat, pokud před novými možnostmi nebudeme předsudečně zavírat oči.
(Písek, 060329-1.)

Elias Canetti (1967)

Instinktivně cítím sympatie ke všem experimentům a jejich nositelům. Proč? Protože mají dost vzdoru, aby se postavili na začátek, jako by se před nimi nebylo nic událo. Protože jsou vedeni přesvědčením, že důležité je,. co člověk dělá sám. Protože zcela nečekaně tu rozhoduje jednotlivý člověk, někdo, kdo si to osobuje, ale také bere na sebe. Protože vyžadují svéhlavost a dvě vlastnosti, které jsou ve vzájemné kombinaci nejdůležitější: odbojnost a trpělivost.
Instinktivně cítím nedůvěru ke všem experimentátorům. Proč? Protože jim jde o úspěch a chtějí se prosadit. Často se ukáže, že to, co odhodili jako balast, vůbec neznali, chtějí se dostat na vrchol s menším zavazadlem, snadněji. Akceptují jakékoli spojence, projevují pochopení pro mocenskou strukturu světa takovou, jaká je, nevybíravě používají všeho, co nepatří do nejužší sféry experimentu, k jeho propagování. Ať vynechali cokoli, když dobývali to své nové, zčistajasna je to tu zas, totiž jako jejich zbraň. Žijí často v klikách, tvoří kotérie, zvažují, počítají, správcují. Kontrast mezi jejich pravým cílem a tím, jak se veřejně prezentují, je donebevolající. Sami tento kontrast zdůrazňují, musejí ho zdůrazňovat, neboť každý vyvažující kompromis mezi oběma aspekty jejich existence by zrušil jejich experiment jako takový.
Co však mají dělat? Co se dá v tomto světě očekávat? Jejich experiment chce žíz, mají proto umřít hlady? Rozených mučedníků je mezi nimi pramálo. Svůj odboj provozují ve velmi úzce vymezené oblasti a je docela dobře možné, že zbytek jejich osobnosti tím není ani v nejmenším dotčen. Když se sdružují, pak v přesvědčení, že je ti druzí chápou a jde jim o totéž; nacházejí v nich napodobitele a živí tím svůj odboj. To, co se od nich očekává, odpovídá asketickému postulátu a často nemá s tím novým, o co se pokoušejí, nic společného. Veřejnost si v podstatě přeje, aby se ve svém experimentu projevili jako blázni a nakonec ztroskotali. Později, když se opravdu zblázní nebo zemřou, prostě už nepřekážejí, přijdou možná druzí na to, co oni vykonali, a využijí toho. O těchto napodobitelích není třeba mít valné mínění, využívají prostě toho, co už bylo vymyšleno, ale to koneckonců děláme všichni.
Přejeme si tedy čistotu experimentu, jeho výlučnost a přísnost. Jen tak mu věříme, chceme ho mít bez jeho příběhu. Vynálezci a světci splývají v jednu postavu.
Je možné, že tato pomyslné dvojdomá postava je monstrum, zrůdný plod periody rozpadajících se náboženství. Avšak je také možné, že nemáme zapotřebí ničeho víc než této postavy.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 36-38.)

František Xaver Šalda (1898)

Šosák snese experiment nanejvýš ještě v říši hmoty – v říši ducha nikdy.
Šosák snese jen experiment zkažený, rozředěný, jen jeho odvar, experiment, který má z vlastního smyslu a pojmu svého jen lež a přetvářku slova a jenž je posměchem, zradou a paskvilem ideje složené za jeho jménem. Experiment, jemuž se tak říká, jak bývá již často v životě, jen proto, že plnost, slávu, sílu a krásu své ideje zapřel a zradil. … /18/
Jen takový experiment snese šosák. Ten se mu po případě i líbí; … – paskvil a parodie, pitvorný stín a drze rozcivěný povrch.
…
A experimentátor je spokojen, diváci jsou spokojeni, celý svět, zdá se jim, je od základu spokojen sám se sebou. Všecko souhlasí, všecko „klape“, všecko je průhledné, jasné a zvážené. Tajemství – kde je jaké tajemství?
Spokojeně ukládají se rekvizity podařeného divadelního představení do komory, pokojně se zavrou a pokojně se jde domů. Všecko bylo dobré, chytré a kratochvilné. /19/
To je jediný experiment, jemuž rozumí šosák. V něm si dovede i libovat. Miluje jen experiment v říši hmoty, experiment bez experimentující duše, experiment opakovaný a zmechanizovaý, šablonu, stín, parodii. Experiment bez odvahy a hrůzy, lva zvrhlého v kočku a ochočeného v pudlíka.
Ale čeho naprosto nesnese, co ho činí zuřivým, surovým a po případě kousavým a sarkastickým, co je sám atentát na jeho bytost, je experiment ideje, experiment ducha a srdce.
(Experimenty, in: 1037, Boje o zítřek, Praha 61948, str. 17; 18.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Ve filosofii je někdy velmi produktivní zavedení nového pojmu do již daných (zavedených) kontextů: tím totiž dojde k osvětlení toho, co se stalo nějak běžným, z nového úhlu, také k novému ,zvážení‘ nosnosti některých dosud užívaných pojmů (a pokud nešlo o starší pojmové kontexty, také k vytvoření nových pojmových rozvrhů, vhodných k upřesnění určitých ještě předpojmových porozumění, apod.). Typickým způsobem se již odedávna stalo užití takového nezvyklého nebo alespoň v novém pojetí posunutého a pozměněného významu některého slova, za nímž se původně může skrývat myšlenkový infiltrát (nekontrolovaný) či kontraband (záměrný), nyní však zavedením nového významu a přímo pojmu (kvůli přesnosti) odkrytý a odhalený jako neudržitelný. Něco takového však ještě nemůžeme považovat za „filosofický experiment“, neboť to nepřesahuje pouhý pokus na základě nápadu. Filosofický experiment musí být velmi dobře připraven a svým způsobem vymezen předem, aby bylo možno na každém dalším myšlenkovém kroku znovu a znovu ověřovat, zda nově zavedený pojem (či celý koncept) byl (a je) náležitě dodržován. Což pochopitelně platí i pro myšlenkový experiment; jeho eventuelní filosofičnost je tře zkoumat zvlášť.
(Písek, 121124-1.)