Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

4/7
Ale jako Aristoteles, jehož nadání, vědomosti i dar řeči byly větší než kohokoli jiného, začal pod dojmem slávy rétora Sokrata také učit jinochy mluvit a spojovat moudrost s výmluvností, tak mně se zase naopak líbí neodložit svou dávnou náklonnost k řečnictví a přitom se zabývat tímto uměním významnějším a plodnějším, jímž je filosofie. Vždy jsem totiž považoval za dokonalou takovou filosofii, která dokáže pojednat o nejdůležitějších otázkách výmluvně a pěkným stylem, a s takovým zaujetím jsem se oddal plnění tohoto uáměru, že jsem se dokonce odvážil i konat rozpravy tak, jako činí Řekové.
A tak jsem krátce po tvém odjezdu vyzkoušel ve své tusculské vile, když se tam sešlo několik přátel, co bych v tom oboru svědl. ...
(7227, Tuskulské hovory, Svoboda, Praha 1976, str. 31)

Ladislav Hejdánek (2014)

(poznámky k Patočkovi – 02)
3586, s. 69, ř. 16-17 (Spisovatel a jeho věc; in: O smysl dneška, 1969)
„Řeč je tak součástí našeho života, něčím do světa umístěným jako jeho část.“
Tato věta vlastně říká, že řeč (a není v tuto chvíli vyjasněno, co se tou „řečí“ myslí, zda jazyk, promluva, nebo ještě něco jiného – ve francouzštině třeba langue a langage, atd.) je jednak součástí našeho života, jednak součástí světa. Musíme se tedy tázat: v jakém smyslu je třeba jazyk součástí světa? A v jakém smyslu je promluva součástí našeho života? Co se vlastně rozumí „světem“, když „řeč“ chápeme jako jeho součást? A můžeme jít daleko: je myslitelná „řeč“ (nebo „jazyk“) jen „ve smyslu významuplného dorozumívacího prostředku“ (viz s. 68, 4. až 5. řádek od konce strany), a to bez ohledu na nejrůznější „významy“, jichž je tato řeč plna (resp. jazyk pln) a jejichž pomocí či prostřednictvím poukazuje či může poukazovat na mnohé, co součástí světa evidentně není (např. čísla nebo geometrické útvary, atd.)? Řekové měli mnohovýznamé slovo logos; Hérakleitos měl třeba za to, že ve světě se děje všechno „podle logu“. Můžeme to chápat tak, že logos je tedy součástí světa (nebo součástí našeho života)? (Jaký smysl pak má sloveso periechein nebo substantivum periechon? Může být to, co nás obklopuje, objímá a nese, chápáno jako součást našeho života? Nebo dokonce jako součást světa?) Zdá se tedy, že „součástí“ (nebo „složkou“) světa není řeč ani ve smyslu jazyka, ani ve smyslu „mluvy vůbec“, ani v hérakleitovském smyslu „logu“, ale že jimi jsou pouze jednotlivé „promluvy“ jako „mluvní události“ (možná by bylo lépe užít termínu „mluvové události“; Patočka sám mluví o „mluvní situaci“, tak se přizpůsobuji). Svět se totiž „děje“, a to tak, že se dějí nejrozmanitější události, které zahrnujeme pod souborný název „svět“ (event. univerzum, veškerenstvo, apod.) Zda tento „svět sám“ je jedna sjednocená, integrovaná událost, nevíme. Mluvit o „součástech“ světa nebo o „lokalizaci“ věcí či události ve světě lze pouze s plným vědomím toho, že nevíme, zda svět je „jednotou“.
(Písek, 140812-2.)

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

/4 ... Pocta je živnou půdou umění a sláva podněcuje k ušlechtilé činnosti,. zatímco zůstává vždy a všude zanedbáno to, co je zavrhováno.
(7227, Tuskulské hovory, Svoboda, Praha 1976, str. 29)

František Xaver Šalda (1931-32)

Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení v pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem.
Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který …
(Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)