LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile
Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.
Heidegger o Aristotelovi
Jan Patočka
(1941)
Tak např. Aristotelovy texty jsou zajisté zhruba tím, čím je jejich původce chtěl mít, totiž referáty vědeckého výkladu a teoretické diskuse. Byvše předměty podobného výkladu po 2000 let jsou dnes znovu probírány a znovu přebudovávány ve svém smyslu. Musím zde znovu poukázati na Heideggera a jeho žáky (zvl. Bröckera), kteří podali nad ním hluboké a svérázné interpretace, kterými po tisíci letech prvně zase docela zřetelně prosvítá Aristoteles – člověk antický, přímo pohanský, filosof tak vzdálený křesťanství, jak jen možno, ontolog konečného světa, nikoli theolog nadsvětovosti, jak jej pod svými předpoklady viděl středověk. Tím též celá metafysika nebývá docela jiného smyslu než ve staré koncepci scholastické, ale též odlišného od moderní koncepce idealistické, jež přece jen souvisí s křesťanstvím, ovšem ve formě nadmíru sekularisované.
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 79.)
date of origin: říjen 2000
Nihilismus: Heidegger a Nietzsche | Nihilismus u Heideggera | Heidegger a Nietzsche
Pavel Kouba
(1996)
Heidegger má – vedle Löwitha a Jasperse – nespornou zásluhu v tom, že již ve třicátých letech řadil Nietzscheho, tehdy ještě chápaného spíše jako filosofujícího spisovatele a esejistu, mezi myslitele zásadního významu. Postavil jej ale příliš jednoznačně do ontologické linie metafyziky, předvedl ho jako filosofa, jehož ústředním motivem je otázka po bytí a který se od ostatních myslitelů této tradice liší pouze svou verzí odpovědi. Výrazem toho je i okolnost, že se Heidegger téměř výlučně soustřeďuje na pozdní Nietzschovu pozůstalost a v podstatě ignoruje velkou část jeho vydaného díla. Pro většinu mladších Heideggerových následovníků však Nietzsche nedává jen jinou odpověď na tradiční otázku: Nietzsche se jinak ptá, něco jiného od filosofie očekává, či lépe řečeno – liší se od metafyzické tradice právě tím, že od filosofie již cosi podstatného neočekává. Neočekává, že bychom se díky filosofickému myšlení mohli vztahovat přímo k „bytí samému“, nebo že by prostřednictvím tohoto myšlení „bytí samo“ mohlo promlouvat. Heidegger je naproti tomu v tomto bodě přinejmenším dvojznačný a současní myslitelé mu často vytýkají, že jeho způsob vyjadřování svádí k představě, že bytností člověka může promluvit i „bytí samo“; je-li bytí zapomenuto, je-li ve svém scházení příslibem sebe sama apod., pak to sugeruje možnost „příchodu“ nejsoucího bytí samého – arci nikoli přičiněním a zásluhou člověka. Bytí samo určuje nadto u Heideggera skutečnost skutečného, a zůstává proto umožňujícím základem jsoucna, byť nikoli základem objektivním (příčinou), ani subjektivním (a priori). Heidegger popírá jsoucnost tohoto základu a vyjímá jej z dosahu člověka, dějinné bytí je skryté, nemanipulovatelné a nejsoucí, avšak zůstává fundamentem; i v onticko- ontologické diferenci zůstává zachována myšlenka jednosměrné závislosti jsoucna na bytí.Heideggerovo řešení otázky nihilismu je neobyčejně důvtipné, neboť nenabízí žádné nové nejvyšší jsoucno, přijímá bez vý/hrad skutečnost rozpadu všech metafyzických idejí, avšak zároveň chápe „nicotu“, která se tak ohlašuje, pozitivně (s trochou zlomyslnosti bychom mohli říci: obrací její hodnocení) a využívá jí pro zachování nosné fundační struktury. Svědčí o tom i dalekosáhlé paralely mezi Heideggerovou kritikou nihilismu romantického; v obou případech se po ztrátě boha staví na jeho místo lidský tělesný subjekt, ničím neomezený, ničemu nepodřízený, který vládne vším podle své libovůle, a tedy destruktivně. Scházení boha či bytí může být v takové epoše eklatantního nihilismu tím nejautewntičtějším vztahem k němu. Podobnou myšlenkovou figuru najdeme ostatně i u J. Patočky, samostatně a výrazně provedenou například v Negativním platonismu.Tento moment je v Heideggerově pojetí nihilismu nesporně přítomen, a novější myslitelé vytýkají proto Heideggerovi nedůslednost. Jestliže podle Heideggera bytí není jsoucí, je něčím zcela jiným, „jest ničím“, pak pro většinu těchto myslitelů bytí nenjí ničím než různými způsoby zjevnosti jsoucna, tzn. bytí „samo“ není ničím. Heidegger odmítá podle nich přijmout nihilistické konsekvence své koncepce bytí, tzn. nahlédnout, že bytí samo není nic než to, jako co se „událo“, tedy nic než různé podoby a formy zjevnosti jsoucna. V tomto smyslu je bytí vždy jen stopou, zanechanou otevřenou hrou měnící se zjevnosti, je to – řečeno s Nietzschem – vždy jen „nutný omyl“. K překročení metafyziky nevede potom připomínání zapomenutosti skrytého bytí, překročením metafyziky je právě tato „zapomenutost“ dovedená do důsledlů, tj. důsledný nihilismus: bytí není nic než své události.
(Heidegger a problém nihilismu, in: 7521, Praha 1996, s. 47-48.) 04-01 st.; (93-06)
date of origin: leden 2004
Kultivace ducha (duše)
Marcus Tullius Cicero
(-149)
A. I fit is as you say, have we not mason to fear that you are tricking out philosophy in borrowed plumes? What stronger proof of its uselessness can there bet than to find instances of completely trained philosophers who lead disgraceful lives?
M. That is really no proof, for not all cultivated fields are productive, and the datum of Accius is false:
Though placed in poorer soil good seed can yet
Of its own nature bear a shining crop,
and in the same way not all educated minds bear fruit. Moreover, to continue the same comparison, just as a field, however good the grand, cannot be productive without cultivation, so the soul cannot be productive without teaching. So true it is that the one without the other is ineffective. Now the cultivation of the soul is philosophy; this pulls out vices by the roots and makes souls fit for the reception of seed, and commits to the soul and, as we may say, sows in it seed of a kind to bear the richest fruit /161/ when fully grown. Let us go on then as we have begun; tell me if you will, what subject you wish to have discussed.
(4566, Tusculan Disputations, Cicer. Opera vol. XVIII, Loeb 141, transl. J. E. King, Cambridge (Ma) – London 1971, p. 159, 161 – II, V, 13.)
date of origin: leden 2009
Kultivace ducha (duše)
Marcus Tullius Cicero
(-149)
A. Nonne verendum est igitur, si es ita, ut dicis, ne philosophiam falsa gloria exornes? Quod est enim malus argumentum nihil eam prodesse Guam quosdam perfectos philosophos turpiter vivere?
M. Nullum vero id quidem argumentum nihil est: nam ut agri non omnes frugiferi sunt, qui coluntur, falsumque blud Accii:
Probae etsi in segetem sunt deteriorem datae
Fruges, tamen ipsae suapte natura enitent,
Sic animi non omnes culti fructum ferunt. Atque, ut in eodem simili verser, ut ager quamvis fertilis sine kultura fructuosus esse non potest, sic sine doctrina animus. Ita est utraque res sine altera debilis. Cultura autem animi philosophia est: haec extrakt vitia radicitus et praeparat animos ad satus accipiendos eaque mandat iis et, ut ita dicam, serit, /160/ quae adulta fructus uberrimos ferant. Agamus igitur, ut coepimus. Dic, si vis, de quo disputari velis.
(4566, Tusculan Disputations, Cicer. Opera vol. XVIII, Loeb 141, Cambridge (Ma) – London 1971, p. 158, 160 – II, V, 13.)
date of origin: leden 2009
Heidegger o myšlení
Ladislav Hejdánek
(2014)
V Heideggerově výkladu o tom, co je to myšlení, se opakuje výtka či kritika, že dosud vlastně nemyslíme. „Nejpovážlivější je, že ještě nemyslíme; pořád ještě nemyslíme, přestože situace ve světě je stále více na pováženou.“ (č.př., s. 8) „Nejpovážlivější v naší povážlivé době je to, že ještě nemyslíme.“ (s.9) „To, co je na pováženou, co nás nabádá k myšlení, není (tudíž) v žádném případě něco, co bychom si sami dali, co bychom si sami vytvořili, co bychom si jenom před-stavovali. Co nás v největší míře samo od sebe vybízí k myšlení, co je nejpovážlivější, je podle našeho tvrzení toto: že ještě nemyslíme.“ Sám Heidegger nás naléhavě vybízí, abychom si toho dobře povšimli: „ponechme každému slovu jeho váhu“ (9): „Je tu něco, co nás samo od sebe, ze své vlastní přirozenosti, vybízí k myšlení, co nás oslovuje, a to tak, že si žádá, abychom o tom uvažovali, abychom mu my, myslící, věnovali pozornost: abychom mysleli.“ (9) Není to tedy na prvním místě situace ve světě, která je sice stále víc na pováženou, ale není to hlavně ona, co nás nabádá k myšlení. Ta povážlivost pochází z oblasti toho, „co chce být myšleno“ a „co nás v největší míře sama od sebe vybízí k myšlení“. Ale zase nejde v první řadě o naši nedostatečnou pozornost vůči tomu, co si samo od sebe žádá, abychom se nad tím zamýšleli (10). „Že ještě nemyslíme, je způsobeno spíše tím, že to, co je třeba myslet, se samo od člověka odvrací a již dávno se od něho odvrátilo.“ (10) A my tedy chceme vědět, kdy se to stalo (10). A ovšem také se tážeme, „jak o takové události můžeme vůbec vědět“. A tady Heidegger říká něco zvláště divného: „To, co nás vlastně přivádí k myšlení, se od člověka neodvrátilo někdy, v nějaké historicky přesně datované době, nýbrž drží se v tomto odvrácení odedávna.“ (10) Takže člověk, který „v našich dějinách stále nějakým způsobem myslel“, a „jakožto myslící zůstal a zůstává vztažen k tomu, co je třeba myslet“, přesto „nemůže ve vlastním smyslu myslet, jestliže se to, co je třeba myslet, samo odtahuje“ (10).
(Písek, 141013-2.)
date of origin: říjen 2014