Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hérakleitos (-1010)

Herakleitovi se zdá, že to, co nás obklopuje, má rozum a mysl ... Vdechnuvše tedy tento božský rozum, stáváme se rozumnými; ve spánku sice pozbýváme paměti, ale při probuzení nabýváme opět vědomí. Ježto se totiž uzavrou ve spánku smyslové dráhy, odděluje se duch v nás od souvislosti s tím, co nás obklopuje; přitom zůstává jen spojení skrze dýchání jako jakýsi kořen a oddělený duch ztrácí sílu paměti, kterou měl dříve. Ale při bdění vyhlédne zase smyslovými drahami tak jako jakýmisi okny a spojiv se s tím, co nás obklopuje, nabude rozumné síly. Jako uhlíky, přiblíží-li se ohni, se mění a rozžhavují, a vzdálí-li se, hasnou, tak podíl toho, co nás obklopuje, přijatý do našich těl, při odloučení se stává téměř nerozumným, ale při spojení skrze co nejhojnější dráhy stává se příbuzným celku.
(Zl. A 16 ze Sexta.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 1944,
str. 54.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Sloveso PERÍECHEIN najdeme u presokratiků hned několikrát, ale asi nejpozoruhodnější je zlomek A 16 z Hérakleita (jak jej máme dochován u Sexta). Jak už tomu u „zlomků“ bývá, je možno je interpretovat různými způsoby, a nutno říci, že různými způsoby byly interpretovány již ze strany současníků nebo i těch nejblíže mladších generací. Jaspers třeba dává zřejmou přednost důrazu na takovíé PERÍECHON, které obklopuje, objímá – a podle Jasperse ještě i nese – nejen jednotlivé lidi, ale vůbec celý svět. Možností je ovšem víc; dáme-li důraz na Hérakleitem zmíněné „smyslové dráhy“, můžeme chápat „rozumnost“ jako opírající se o smyslové zkušenosti. Můžeme také soustředit svou pozornost na druhé lidi, na společnost, především na ty „moudré“, zejména na učitele – ti nás přece také obklopují, podpírají a dávají dobré rady, vedou nás a posléze učí i samostatnosti. Nesmíme se však od nich odloučit, musíme s nimi zůstat ve spojení – jinak i naše vlastní myšlení i jednání začne ochabovat – docela tak, jako uhlíky, jež odtáhneme z ohniště a tedy od ohně, začínají z červené přecházet v černou, tak jak pomalu hasnou a stydnou. Jde zkrátka o to, jak budeme rozumět onomu „celku“, na kterém jsme závislí a od kterého se nesmíme odlučovat ani vzdalovat. Já pochopitelně dávám přednost tomu prvnímu, a souhlasím s Jaspersem.
(Písek, 091207-1.)

Marcus Tullius Cicero (-149)

A. I fit is as you say, have we not mason to fear that you are tricking out philosophy in borrowed plumes? What stronger proof of its uselessness can there bet than to find instances of completely trained philosophers who lead disgraceful lives?
M. That is really no proof, for not all cultivated fields are productive, and the datum of Accius is false:
Though placed in poorer soil good seed can yet
Of its own nature bear a shining crop,
and in the same way not all educated minds bear fruit. Moreover, to continue the same comparison, just as a field, however good the grand, cannot be productive without cultivation, so the soul cannot be productive without teaching. So true it is that the one without the other is ineffective. Now the cultivation of the soul is philosophy; this pulls out vices by the roots and makes souls fit for the reception of seed, and commits to the soul and, as we may say, sows in it seed of a kind to bear the richest fruit /161/ when fully grown. Let us go on then as we have begun; tell me if you will, what subject you wish to have discussed.
(4566, Tusculan Disputations, Cicer. Opera vol. XVIII, Loeb 141, transl. J. E. King, Cambridge (Ma) – London 1971, p. 159, 161 – II, V, 13.)

Marcus Tullius Cicero (-149)

A. Nonne verendum est igitur, si es ita, ut dicis, ne philosophiam falsa gloria exornes? Quod est enim malus argumentum nihil eam prodesse Guam quosdam perfectos philosophos turpiter vivere?
M. Nullum vero id quidem argumentum nihil est: nam ut agri non omnes frugiferi sunt, qui coluntur, falsumque blud Accii:
Probae etsi in segetem sunt deteriorem datae
Fruges, tamen ipsae suapte natura enitent,
Sic animi non omnes culti fructum ferunt. Atque, ut in eodem simili verser, ut ager quamvis fertilis sine kultura fructuosus esse non potest, sic sine doctrina animus. Ita est utraque res sine altera debilis. Cultura autem animi philosophia est: haec extrakt vitia radicitus et praeparat animos ad satus accipiendos eaque mandat iis et, ut ita dicam, serit, /160/ quae adulta fructus uberrimos ferant. Agamus igitur, ut coepimus. Dic, si vis, de quo disputari velis.
(4566, Tusculan Disputations, Cicer. Opera vol. XVIII, Loeb 141, Cambridge (Ma) – London 1971, p. 158, 160 – II, V, 13.)

Marcus Tullius Cicero (-45)

/7/ … Vždy jsem totiž považoval za dokonalou takovou filosofii, která dokáže pojednat o nejdůležitějších otázkách výmluvně a pěkným stylem, a s takovým zaujetím jsem se oddal plnění tohoto záměru, že jsem se dokonce odvážil i konat rozpravy tak, jako činí Řekové.
…
/8/ Tyto rozpravy (Řekové jim říkají scholai) proslovené během pěti dnů jsem soustředil v právě tolika knihách.
Postupovalo se tak, že když vyslovil svůj názor ten, kdo mě chtěl poslouchat, tu já jsem jej vyvracel. Jak víš, je to starý sókratovský způsob, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů. Sókratés věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.
Abys však mohl sledovat naše rozhovory co nejpo/32/hodlněji, předvedu ti je tak, jako by se přímo odehrávaly, ne jako bych o nich vypravoval. …
(7227, Tuskulské rozhovory, Praha 1976, str. 31-32.)