Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Karl Jaspers rozlišuje (2983, S. 182n.) dvojí druh prognóz, pozorovatelskou a budící („betrachtende und erweckende Prognose“). Určitá nejasnost tohoto rozdělení spočívá v tom, že označuje a vypovídá zároveň o prognóze jako o výkonu (a tedy také vykonávajícím a vykonaném) a zároveň jako o tom, k čemu se prognóza vposledu vztahuje a co tedy – podle ní – má nastat, k čemu má dojít. K lepšímu vyjasnění celého problému je třeba předeslat několik slov o povaze vztahu tzv. pozorovatele k budoucnosti. Budoucnost je to, co ještě nenastalo, co tedy „není“. Když něco ještě není, nelze to pozorovat. Proto by naším závěrem mělo být konstatování, že pozorovatel, který se chce přísně držet mezí pozorovatelného, nemůže vlastně z budoucnosti ani v budoucnosti nic „pozorovat“; tzv. pozorovatelská prognóza, vezmeme-li to doslovně a opravdu přísně, je nemožná, je to nesmysl. To ovšem takto Jaspers jistě na mysli neměl; a nemají to tak na mysli ani dnešní „prognostikové“. V čem tedy spočívá jejich práce? Všechno spočívá na tom, že ve světě, v kterém žijeme, pozorujeme nejen změny, ale také trvalosti, setrvačnosti a trvání. To trvání nemusí být chápáno jako neměnnost (v tomto světě neexistuje vůbec nic „reálného“, co by se neměnilo – neměnnost může být pouze „míněna“), ale jako pomalé nebo velmi pomalé proměňování. A když se něco mění velmi pomalu, je možno tu pomalost změny pozorovat na tom, jak to až dosud probíhalo, a je možno s větší nebo menší přesností odhadovat, jak to bude probíhat i nadále. Takže některé změny, zejména ty pomalejší a nejpomalejší, můžeme takříkajíc „extrapolovat“, tj. v myšlenkách jakoby protáhnout i do budoucnosti, tedy tam, kam zatím ještě nedospěly. A pokud jde o změny tak pomalé, že od nich můžeme prakticky odhlížet, můžeme prostě předpokládat, že jde o trvalosti (byť jen relativní, jak si budeme vždycky připomínat). V tom smyslu pak můžeme mluvit o prognózách toho, jak bude vypadat stav věcí (v nějakém vybraném rozsahu) další den, další týden, další rok a tak dále. O tom, co se mění tak málo, že to můžeme zanedbat, můžeme vcelku spolehlivě předpokládat, že to i v následujících dnech, týdnech atd. bude stejné. A pokud se něco mění sice znatelně, ale pomalu, můžeme dost spolehlivě odhadovat i do nejbližší budoucnosti (relativně k okolnostem), jakým způsobem se to bude měnit i nadále. Ovšem i v takových případech se pouštíme do „odhadování“ obvykle z nějakých rozumných důvodů: chceme s tím nějak i do budoucnosti počítat, tj. počítat s tím, když sami něco plánujeme, něco chceme zařizovat, vytvořit apod. A to znamená, že vlastně i taková prognóza, která je soustředěna jen nebo hlavně na odhad toho, co bude stejné i v nejbližší budoucnosti (nebo co se i nadále bude měnit odhadnutelným způsobem), je pro nás vlastně jednak příležitostí, jednak i výzvou, a to přinejmenším k tomu, abychom to nevypustili z mysli, abychom na to nezapomněli, až něco začneme dělat. Takže v tomto smyslu i každá jen „pozorující“ prognóza je něčím, co nás „probouzí“, co nás nutí k bdělosti a pozornosti, co nám připomíná, že leccos z toho, co tu už bylo a je, bude náležet i do nejbližší budoucnosti.
(Písek, 080228-1.)

Marcus Tullius Cicero (-149)

A. I fit is as you say, have we not mason to fear that you are tricking out philosophy in borrowed plumes? What stronger proof of its uselessness can there bet than to find instances of completely trained philosophers who lead disgraceful lives?
M. That is really no proof, for not all cultivated fields are productive, and the datum of Accius is false:
Though placed in poorer soil good seed can yet
Of its own nature bear a shining crop,
and in the same way not all educated minds bear fruit. Moreover, to continue the same comparison, just as a field, however good the grand, cannot be productive without cultivation, so the soul cannot be productive without teaching. So true it is that the one without the other is ineffective. Now the cultivation of the soul is philosophy; this pulls out vices by the roots and makes souls fit for the reception of seed, and commits to the soul and, as we may say, sows in it seed of a kind to bear the richest fruit /161/ when fully grown. Let us go on then as we have begun; tell me if you will, what subject you wish to have discussed.
(4566, Tusculan Disputations, Cicer. Opera vol. XVIII, Loeb 141, transl. J. E. King, Cambridge (Ma) – London 1971, p. 159, 161 – II, V, 13.)

Marcus Tullius Cicero (-149)

A. Nonne verendum est igitur, si es ita, ut dicis, ne philosophiam falsa gloria exornes? Quod est enim malus argumentum nihil eam prodesse Guam quosdam perfectos philosophos turpiter vivere?
M. Nullum vero id quidem argumentum nihil est: nam ut agri non omnes frugiferi sunt, qui coluntur, falsumque blud Accii:
Probae etsi in segetem sunt deteriorem datae
Fruges, tamen ipsae suapte natura enitent,
Sic animi non omnes culti fructum ferunt. Atque, ut in eodem simili verser, ut ager quamvis fertilis sine kultura fructuosus esse non potest, sic sine doctrina animus. Ita est utraque res sine altera debilis. Cultura autem animi philosophia est: haec extrakt vitia radicitus et praeparat animos ad satus accipiendos eaque mandat iis et, ut ita dicam, serit, /160/ quae adulta fructus uberrimos ferant. Agamus igitur, ut coepimus. Dic, si vis, de quo disputari velis.
(4566, Tusculan Disputations, Cicer. Opera vol. XVIII, Loeb 141, Cambridge (Ma) – London 1971, p. 158, 160 – II, V, 13.)

Marcus Tullius Cicero (-45)

/7/ … Vždy jsem totiž považoval za dokonalou takovou filosofii, která dokáže pojednat o nejdůležitějších otázkách výmluvně a pěkným stylem, a s takovým zaujetím jsem se oddal plnění tohoto záměru, že jsem se dokonce odvážil i konat rozpravy tak, jako činí Řekové.
…
/8/ Tyto rozpravy (Řekové jim říkají scholai) proslovené během pěti dnů jsem soustředil v právě tolika knihách.
Postupovalo se tak, že když vyslovil svůj názor ten, kdo mě chtěl poslouchat, tu já jsem jej vyvracel. Jak víš, je to starý sókratovský způsob, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů. Sókratés věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.
Abys však mohl sledovat naše rozhovory co nejpo/32/hodlněji, předvedu ti je tak, jako by se přímo odehrávaly, ne jako bych o nich vypravoval. …
(7227, Tuskulské rozhovory, Praha 1976, str. 31-32.)

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

… Vezměme si tedy nějakého muže vynikajícího nejlepšími vlastnostmi a vybavme si ho na chvíli ve své mysli a ve své představě. Především musí mít mimořádné nadání, neboť k těžkopádnému duchu se ctnost jen těžko přidružuje. Za druhé musí mít živou lásku k pátrání po pravdě. Z toho vyroste známý trojí plod duše: první spočívá v poznávání vesmíru a ve vysvětlování přírodních jevů, druhý v rozlišování mezi tím, co je žádoucí a čemu je nutno se vyhnout a ve způsobu, jak dobře žít, třetí v posuzování, co je důsledkem čeho a co protikladem, a na tom závisí přesnost diskuse a pravdivost posuzování.
Jaká radost musí plnit duši mudrce, když se takovými zájmy zabývá ve dne v noci ! Například když pozoruje pohyby a obraty vesmíru, když se dívá na nespočetné hvězdy tkvící na nebeské klenbě a pohybující se v souladu s ní; když z nich je upevněna na určitém místě, kdežto jiných sedm se pohybuje každá po své vlastní dráze ve velké vzdálenosti jedna od druhé, buď výš, nebo níž; třebaže jsou jejich pohyby nepravidelné, přece jen při svém oběhu opisují vymezené a přesné dráhy. Není to žádný div, že pohled na toto všechno přiměl a pobídl ony staré učence, aby pátrali dál. Z toho pochází bádání o prvcích a jakoby zárodcích, z nichž všechno vzniklo, zrodilo se a ztvárnilo, bádání o tom, jaký byl původ každého druhu ať už neživého, nebo živého, ať už němého, nebo obdařeného hlasem, jak žije a zaniká a jaký je přechod a přeměna jednoho v druhé, z čeho pochází země a co ji udržuje v rovnováze, v jakých dutinách jsou držena moře, jakou tíhou je vše přitahováno, takže míří vždy do středu vesmíru, který je totožný s nejnižším bodem v zaobleném prostoru.
Když duše studuje tyto problémy a ve dne v noci o nich přemýšlí, vzniká ono poznání, k němuž vybízí delfský bůh, že totiž duše poznává sebe samu a cítí své spojení s duší božskou, což ji naplňuje neskonalou radostí. Už samo uvažování o podstatě a povaze bohů v nás rozněcuje přání napodobit onu věčnost a necítí se vázáno na život, který je krátký, protože vidí vzájemnou závislost věcí, jejich nutné spojení i to, že situace plynou od věčnosti do věčnosti, ale přesto jsou řízeny rozumnou myslí.
(7227, Tuskulské rozhovory, př. V. Bahník, Praha 1976, str. 232-33 – 24, 68-70.)