Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

… Vezměme si tedy nějakého muže vynikajícího nejlepšími vlastnostmi a vybavme si ho na chvíli ve své mysli a ve své představě. Především musí mít mimořádné nadání, neboť k těžkopádnému duchu se ctnost jen těžko přidružuje. Za druhé musí mít živou lásku k pátrání po pravdě. Z toho vyroste známý trojí plod duše: první spočívá v poznávání vesmíru a ve vysvětlování přírodních jevů, druhý v rozlišování mezi tím, co je žádoucí a čemu je nutno se vyhnout a ve způsobu, jak dobře žít, třetí v posuzování, co je důsledkem čeho a co protikladem, a na tom závisí přesnost diskuse a pravdivost posuzování.
Jaká radost musí plnit duši mudrce, když se takovými zájmy zabývá ve dne v noci ! Například když pozoruje pohyby a obraty vesmíru, když se dívá na nespočetné hvězdy tkvící na nebeské klenbě a pohybující se v souladu s ní; když z nich je upevněna na určitém místě, kdežto jiných sedm se pohybuje každá po své vlastní dráze ve velké vzdálenosti jedna od druhé, buď výš, nebo níž; třebaže jsou jejich pohyby nepravidelné, přece jen při svém oběhu opisují vymezené a přesné dráhy. Není to žádný div, že pohled na toto všechno přiměl a pobídl ony staré učence, aby pátrali dál. Z toho pochází bádání o prvcích a jakoby zárodcích, z nichž všechno vzniklo, zrodilo se a ztvárnilo, bádání o tom, jaký byl původ každého druhu ať už neživého, nebo živého, ať už němého, nebo obdařeného hlasem, jak žije a zaniká a jaký je přechod a přeměna jednoho v druhé, z čeho pochází země a co ji udržuje v rovnováze, v jakých dutinách jsou držena moře, jakou tíhou je vše přitahováno, takže míří vždy do středu vesmíru, který je totožný s nejnižším bodem v zaobleném prostoru.
Když duše studuje tyto problémy a ve dne v noci o nich přemýšlí, vzniká ono poznání, k němuž vybízí delfský bůh, že totiž duše poznává sebe samu a cítí své spojení s duší božskou, což ji naplňuje neskonalou radostí. Už samo uvažování o podstatě a povaze bohů v nás rozněcuje přání napodobit onu věčnost a necítí se vázáno na život, který je krátký, protože vidí vzájemnou závislost věcí, jejich nutné spojení i to, že situace plynou od věčnosti do věčnosti, ale přesto jsou řízeny rozumnou myslí.
(7227, Tuskulské rozhovory, př. V. Bahník, Praha 1976, str. 232-33 – 24, 68-70.)

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

/3 Učeností a všemi druhy kultury Řecko nad nás vynikalo; v tom bylo ovšem snadné překonat ty, kteří se nebránili. Vždyť zatímco u Řeků nejstarším rodem vzdělaných lidí byli básníci, jestliže opravdu Homéros a Hésiodos žili dřív, než byl založen Řím, a Archilochos v době vlády Romulovy, my jsme básnictví převzali později. Teprve zhruba pět set deset let po založení Říma, za konsulátu Gaia Claudia, syna Caekova, a Marka Tuditana nastudoval Livius divadelní hru – bylo to rok před narozením Enniovým. Pozdě byla tedy u nás poznána, nebo spíš přejata poezie. ...
(7227, Tuskulské hovory, Svoboda, Praha 1976, str. 29)

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

Postupovalo se tak, že když vyslovil svůj názor ten, kde mě chtěl poslouchat, tu já jsem jej vyvracel. Jak víš, je to starý sókratovský způsob, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů. Sokrates věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.
(7227, Tuskulské hovory, Svoboda, Praha 1976, str. 31)

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

4/7
Ale jako Aristoteles, jehož nadání, vědomosti i dar řeči byly větší než kohokoli jiného, začal pod dojmem slávy rétora Sokrata také učit jinochy mluvit a spojovat moudrost s výmluvností, tak mně se zase naopak líbí neodložit svou dávnou náklonnost k řečnictví a přitom se zabývat tímto uměním významnějším a plodnějším, jímž je filosofie. Vždy jsem totiž považoval za dokonalou takovou filosofii, která dokáže pojednat o nejdůležitějších otázkách výmluvně a pěkným stylem, a s takovým zaujetím jsem se oddal plnění tohoto uáměru, že jsem se dokonce odvážil i konat rozpravy tak, jako činí Řekové.
A tak jsem krátce po tvém odjezdu vyzkoušel ve své tusculské vile, když se tam sešlo několik přátel, co bych v tom oboru svědl. ...
(7227, Tuskulské hovory, Svoboda, Praha 1976, str. 31)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)