Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Milena Šimsová (2005)

Neuvědomovala jsem si, kolik dá práce knihu nejen napsat, ale i vydat a představit ji na knižním trhu. Poděkovat všem, kdo se na tom podíleli, jsem mohla při uvedení knihy v Brně. V Praze to bylo jiné. Přišli ti, kteří jako děti se svými rodiči a přáteli prožili těžká válečná léta, o nichž se v knize mluví.
Pro svůj věk nepřišla paní Ludmila Marešová. Je jí 95 let a myslím, že je poslední žijící členkou předválečné Akademické Ymky. Když dostala do rukou vydanou knihu, vybavila se jí vzpomínka na to, jak po zatčení Jaroslava Šimsy v únoru 1940 Rudolf Mareš sehnal od německého vysokoškoláka, který bydlel v Ymce, adresu generála, k němuž šel „ordovat“. Na Marešovu prosbu, aby se zasadil o Šimsovo propuštění, odpověděl: „Ja, mein Lieber, Gestapo ist grösste Macht, da kann man nichts machen“. A propustil ho z audience.
„My všichni jsem pak poznali, jak ta Macht vypadá,“ dodala ke vzpomínce Ludmila Marešová. Sama se před gestapem skrývala od podzimu 1941 do konce války a je spolu s Josefem Grňou jednou z mála těch, kteří gestapu a následnému zatčení unikli.
„Hodní lidé svou odvahou mi zachránili život“, napsala nyní. Jedna z nich (nebo je jich snad ještě víc?) žije v Suchdole nad Odrou. Je to manželka již zemřelého faráře Gustava Adolfa Říčana. Od roku 1939 působili společně na faře ve Veselí. Před Vánocemi 1941 k nim přišla Ludmila Marešová. Skrývali ji po tři měsíce. Pak ji odvedli na faru do Prosetína, odkud odešla těsně před atentátem na Heydricha v květnu 1942 do Českého ráje do rodin Jednoty bratrské.
Rudolf Mareš zajišťoval tehdy spojení domácího odboje s odbojem zahraničním, v jehož čele stál Edvard Beneš. Porážka nacismu a obnovení demokratické, sociálně spravedlivější Československé republiky bylo jejich společným dílem.
V odboji s Rudolfem Marešem stála i jeho paní Ludmila a všichni ti, kteří jim oběma, bez ohledu na riziko, kterému se tím vystavovali, pomáhali. Pánu Bohu buď za to vzdána čest a sláva.
Milena Šimsová

Marcus Tullius Cicero (-149)

A. I fit is as you say, have we not mason to fear that you are tricking out philosophy in borrowed plumes? What stronger proof of its uselessness can there bet than to find instances of completely trained philosophers who lead disgraceful lives?
M. That is really no proof, for not all cultivated fields are productive, and the datum of Accius is false:
Though placed in poorer soil good seed can yet
Of its own nature bear a shining crop,
and in the same way not all educated minds bear fruit. Moreover, to continue the same comparison, just as a field, however good the grand, cannot be productive without cultivation, so the soul cannot be productive without teaching. So true it is that the one without the other is ineffective. Now the cultivation of the soul is philosophy; this pulls out vices by the roots and makes souls fit for the reception of seed, and commits to the soul and, as we may say, sows in it seed of a kind to bear the richest fruit /161/ when fully grown. Let us go on then as we have begun; tell me if you will, what subject you wish to have discussed.
(4566, Tusculan Disputations, Cicer. Opera vol. XVIII, Loeb 141, transl. J. E. King, Cambridge (Ma) – London 1971, p. 159, 161 – II, V, 13.)

Marcus Tullius Cicero (-149)

A. Nonne verendum est igitur, si es ita, ut dicis, ne philosophiam falsa gloria exornes? Quod est enim malus argumentum nihil eam prodesse Guam quosdam perfectos philosophos turpiter vivere?
M. Nullum vero id quidem argumentum nihil est: nam ut agri non omnes frugiferi sunt, qui coluntur, falsumque blud Accii:
Probae etsi in segetem sunt deteriorem datae
Fruges, tamen ipsae suapte natura enitent,
Sic animi non omnes culti fructum ferunt. Atque, ut in eodem simili verser, ut ager quamvis fertilis sine kultura fructuosus esse non potest, sic sine doctrina animus. Ita est utraque res sine altera debilis. Cultura autem animi philosophia est: haec extrakt vitia radicitus et praeparat animos ad satus accipiendos eaque mandat iis et, ut ita dicam, serit, /160/ quae adulta fructus uberrimos ferant. Agamus igitur, ut coepimus. Dic, si vis, de quo disputari velis.
(4566, Tusculan Disputations, Cicer. Opera vol. XVIII, Loeb 141, Cambridge (Ma) – London 1971, p. 158, 160 – II, V, 13.)

Marcus Tullius Cicero (-45)

/7/ … Vždy jsem totiž považoval za dokonalou takovou filosofii, která dokáže pojednat o nejdůležitějších otázkách výmluvně a pěkným stylem, a s takovým zaujetím jsem se oddal plnění tohoto záměru, že jsem se dokonce odvážil i konat rozpravy tak, jako činí Řekové.
…
/8/ Tyto rozpravy (Řekové jim říkají scholai) proslovené během pěti dnů jsem soustředil v právě tolika knihách.
Postupovalo se tak, že když vyslovil svůj názor ten, kdo mě chtěl poslouchat, tu já jsem jej vyvracel. Jak víš, je to starý sókratovský způsob, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů. Sókratés věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.
Abys však mohl sledovat naše rozhovory co nejpo/32/hodlněji, předvedu ti je tak, jako by se přímo odehrávaly, ne jako bych o nich vypravoval. …
(7227, Tuskulské rozhovory, Praha 1976, str. 31-32.)

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

… Vezměme si tedy nějakého muže vynikajícího nejlepšími vlastnostmi a vybavme si ho na chvíli ve své mysli a ve své představě. Především musí mít mimořádné nadání, neboť k těžkopádnému duchu se ctnost jen těžko přidružuje. Za druhé musí mít živou lásku k pátrání po pravdě. Z toho vyroste známý trojí plod duše: první spočívá v poznávání vesmíru a ve vysvětlování přírodních jevů, druhý v rozlišování mezi tím, co je žádoucí a čemu je nutno se vyhnout a ve způsobu, jak dobře žít, třetí v posuzování, co je důsledkem čeho a co protikladem, a na tom závisí přesnost diskuse a pravdivost posuzování.
Jaká radost musí plnit duši mudrce, když se takovými zájmy zabývá ve dne v noci ! Například když pozoruje pohyby a obraty vesmíru, když se dívá na nespočetné hvězdy tkvící na nebeské klenbě a pohybující se v souladu s ní; když z nich je upevněna na určitém místě, kdežto jiných sedm se pohybuje každá po své vlastní dráze ve velké vzdálenosti jedna od druhé, buď výš, nebo níž; třebaže jsou jejich pohyby nepravidelné, přece jen při svém oběhu opisují vymezené a přesné dráhy. Není to žádný div, že pohled na toto všechno přiměl a pobídl ony staré učence, aby pátrali dál. Z toho pochází bádání o prvcích a jakoby zárodcích, z nichž všechno vzniklo, zrodilo se a ztvárnilo, bádání o tom, jaký byl původ každého druhu ať už neživého, nebo živého, ať už němého, nebo obdařeného hlasem, jak žije a zaniká a jaký je přechod a přeměna jednoho v druhé, z čeho pochází země a co ji udržuje v rovnováze, v jakých dutinách jsou držena moře, jakou tíhou je vše přitahováno, takže míří vždy do středu vesmíru, který je totožný s nejnižším bodem v zaobleném prostoru.
Když duše studuje tyto problémy a ve dne v noci o nich přemýšlí, vzniká ono poznání, k němuž vybízí delfský bůh, že totiž duše poznává sebe samu a cítí své spojení s duší božskou, což ji naplňuje neskonalou radostí. Už samo uvažování o podstatě a povaze bohů v nás rozněcuje přání napodobit onu věčnost a necítí se vázáno na život, který je krátký, protože vidí vzájemnou závislost věcí, jejich nutné spojení i to, že situace plynou od věčnosti do věčnosti, ale přesto jsou řízeny rozumnou myslí.
(7227, Tuskulské rozhovory, př. V. Bahník, Praha 1976, str. 232-33 – 24, 68-70.)