Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karel Kosík (1993)

... Čeština je dokonce schopna vyjádřit přesně podstatu tohoto paradigmatu, když jeho bytí charakterizuje jako zbytnělost (obéznost, rakovinné bujení), jehož doplňující stránkou je zbytečnost, nadbytečnost, přebytečnost lidí; věk čipů ohlašuje, že člověk jako bytost určovaná vztahem k pravdě nepřichází pro tento systém v úvahu, je zbytečný a přebytečný, dalšímu vývoji pouze překáží.
(Pražské jaro, « konec dějin » a šaušpíler, in : Předpotopní úvahy, Praha 1997, str. 111.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Když se člověk táže po „smyslu“, nemíní tím nutně „smysl“, kterého se on sám domýšlí (eventuelně který něčemu sám „dává“), ale táže se vposledu po tom, jaký má smysl jeho vlastní život, jeho „existence“ pro veškerenstvo, pro svět (to má zajisté různé formy a různou šíři záběru: jde o to, jaký mám já smysl či význam pro druhé lidi, dokonce pro budoucí, ještě zatím nenarozené lidi; jaký smysl má moje společenství, širší nebo užší, má společenská vrstva pro ostatní společenství či vrstvy; jaký smysl má vůbec lidstvo pro tuto planetu a ostatní živé tvory na ní; až snad jaký má lidstvo význam pro naši galaxii, eventuelně pro všechny galaxie a supergalaxie, pro celý Vesmír). Je také otázkou, nakolik je pro skutečný „smysl“ v užším rozsahu nezbytné, aby byl podpírán nebo zaštiťován „smyslem“ širším, nadřazeným vyšším. Ono totiž platí, že má smysl pomoci určitému člověku v nouzové situaci, i když si nejsme jisti, zda se v nejbližší nebo i vzdálenější době nestane něco, co všechen takový a podobný „smysl“ zvrátí v „nicotu“. Právě v tomto ohledu není zisk celého světa vlastně sám nicotou, jak známe z evangelia, když je postaven proti ztrátě „duše“. Dalo by se říci, že jakési malé ostrůvky smysluplnosti, zvnějšku nikterak nezajištěné třeba nějakým větším, vyšším a rozsáhlejším „smyslem“, se mohou pomalu zmnožovat, spojovat a vlastně teprve v důsledcích vytvářet nakonec nějaký smysl či oblastn sféru smyslu přece jen o něco vyšší a rozlehlejší. Jde totiž také o to, zda „smysl“ chápeme jako něco předmětně „daného“, předem hotového, rozvrženého, takže jen stačí jej uplatňovat a naplňovat, anebo zde jej chápeme jako nepředmětnou skutečnost, která sice „ještě není“, ale volá po tom, aby byla uskutečňována a naplňována (pochopitelně aniž bychom ji mohli považovat za „nic“, za „nicotnou“ či přímo „nicotu“). Naše vědomí, naše subjektivita není samotným posledním zdrojem smyslu, i ta naše subjektivita může mít dobrý smysl, pokud nezůstává sama sebou a v sobě, pokud se vztáhne ke smyslu jako k nepředmětnému apelu, výzvě, tedy jako ke skutečnost, opravdové skutečnosti, byť „nepředmětné“, ještě nejsoucí.
(Písek, 121030-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Karel Floss cituje se souhlasem jakýsi názor (Chisholmův), že o člověku nemůže být věda. To je sice viděno správným směrem, ale nejde to dost daleko, není to dost „radikální“, nejde to ke „kořenům“. V jistém – nepochybně oprávněném – smyslu totiž platí, že „věda“ (jak jí dnes rozumíme, jak ji chápeme) není vlastně možná o ničem skutečném, přesněji o žádné pravé skutečnosti, o žádném pravém jsoucnu. Nejde tedy pouze o „vědu o člověku“, že je nemožná; nemožná je věda o jakémkoli pravém jsoucnu. Takže budeme-li se tázat, proč tomu tak je, nesmíme se orientovat pouze na člověka a vykládat to snad jeho mimořádným postavením ve světě, ve Vesmíru apod., nýbrž musíme to vidět jako záležitost obecnou, týkající se všeho (opravdu) „skutečného“, všeho (vskutku) „jsoucího“. To tedy platí na jedné straně; ale na druhé straně je přece zřejmé, že jakási věda o člověku, ale také o všem živém, dokonce o všem jsoucím, být může, a že takové vědy existují a že jich je celá řada (a dokonce občas přibývají nové). Tož co z toho můžeme uzavřít? Inu: takové vědy opravdu možné jsou, ale nikdy nedokáží nejen postihovat, ale dokonce ani se pokoušet postihovat, nedokáží se vztahovat (ba ani jednorázově vztáhnout) k žádnému (pravému) jsoucnu jako k celku, tedy ve všech směrech, ze všech stran, nic nenechat bez povšimnutí.
(Písek, 110821-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Z každodenní zkušenosti víme, že se setkáváme se „skutečnostmi“ vždycky jen tak, že před sebou máme jednotliviny. Zároveň víme, že tyto jednotliviny můžeme nahlížet buď jako nějak sjednocené a celé, anebo jako hromady nebo slepence dalších, menších a jednodušších jednotlivin. Ovšem také tam, kde jde o jednotliviny „sjednocené“ (jak se nám zdá – a může to být omyl, eventuelně to může mít původ až v našem vlastním sjednocování „zvenčí“), můžeme jejich dělením rovněž dojít k dalším jednotlivinám menším a (někdy) jednodušším. Ovšem co to je „jednotlivina“ v tomto hlubším smyslu, tj. jaké je tedy to „pravé“ jsoucno, které je vskutku (a tedy nikoli jen „pro nás“) „jedním“, tj. opravdovou jednotlivinou, to rozpoznáváme až na základě sebepochopení, tj. na základě toho, že za takovou jednotlivinu pochopíme sami sebe, tj. že porozumíme, co to znamená „já“ pro nás; teprve pak můžeme začít uvažovat o „těch druhých“ jako o jiných, druhých „já“. V tom se pak můžeme v různých situacích mýlit, a to buď tak, že něco či někoho (původně nerozlišujeme) považujeme za nějaké druhé „já“, ačkoli to vůbec není žádné „pravé jsoucno“ (natož druhý člověk), anebo tak, že toho druhého (skutečného druhého, ať už druhého člověka nebo jen jiné pravé jsoucno) považujeme za pouhou „věc“, tj. nepředpokládáme nějaké druhé „já“ nebo je výslovně odmítáme a popíráme. Je zřejmé, že bez jistého momentu toho, co je obvykle deklasováno jako antropomorfismus, se ve své chápání světa kolem nás (svět, v němž žijeme) nejen neobejdeme, ale že se neobejdeme toho nejvlastnějšího „metodického přístupu“ k němu, kdy vlastně pátravě zkoumáme, nenajdeme-li kolem sebe toho druhého uprostřed chaosu okolností. A zároveň je zřejmé, že se neobejdeme bez jistých negativních zkušeností, které nás nutně vedou k obezřetnosti, pokud jde o předpokládání takových „druhých“ bytostí, které jsou vskutku „jedním“, zejména pak bytostí nám podobných; a to právě znamená tu nezbytnou kritičnost, která ovšem ztrácí svou funkci tam, kde takovou „obezřetnost“ vyženeme do extrému, kdy pochybujeme o „všech|“ a o „všem“ (s výjimkou mrtvých „atomů“ a neméně mrtvé „prázdnoty“, jak to známe u starých atomistů).
(Písek, 110401-2.)

Jan Patočka (1975)

Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. ...
(6633, Kacířské eseje, Academia, Praha 1990, str. 107.)