LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2012)

Vezmeme-li vážně skutečnost, že vedle pouhých „hromad“ (agregátů) existují také v čase integrované události jako „celky“, musíme si klást otázku, jakým způsobem jsou k sobě vztaženy a spolu spjaty všechny „aktuální přítomnosti“, aby tak po celou dobu příslušného událostného dění vytvářely onen celek. A vedle toho tu je ovšem ještě další, základně důležitá otázka, jakým způsobem se vlastně celé událostné dění v každé chvíli (fázi) té či oné „právě aktuální přítomnosti“ k této aktuálnosti vztahuje, tj. jak je ta která aktuální přítomnost již minulá nebo ještě nenastavší „vtažena“ do onoho námi předpokládaného (a myšlenkově pokusně „míněného“) celku, či jak tedy je vždy znovu „při tom“, tedy přítomna či zpřítomněna, když právě jen jedna ze všech fází je v tu chvíli aktuálně přítomná. Když si tedy takto položíme otázku (či přesněji určitý spolu významově spjatý okruh otázek), znamená to, že také musíme náležitě odlišit „ontologický statut“ na jedné straně všech fází již proběhlých a minulých, tedy „bylost“ události, a na druhé straně oněch fází, k nimž ještě nedošlo, ale má nebo může teprve dojít, které teprve mají nastat (ale které eventuelně za určitých okolností nastat někdy nemusí a někdy dokonce nemohou, ačkoliv původně nastat „měly“), tedy její „budost“. A protože se vztah mezi bylostí a budostí události v každé aktuálně se uskutečňující fázi jejího dění proměňuje (a to nejenom tím, že právě se aktuálně uskutečňující fáze se jakoby přesouvá ze sféry bylosti do sféry budosti, přičemž aktuální přítomnost je výkonem tohoto přechodu), je třeba nejen znovu položit starou otázku, jak vlastně k tomuto „přechodu“ ve smyslu „vyjevování“ (či přesněji „ukazování“) dochází, ale především ji položit novým, perspektivnějším a co do dosahu či důsažnosti efektivnějším způsobem.
(Písek, 121022-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Křesťanství vtisklo celé evropské civilizaci původně staro-izraelskou životní orientaci do budoucnosti. Každý Evropan je tedy ve svém přístupu ke světu a ke skutečnostem zaměřen tváří (čelem) k budoucnosti. Ale moderní člověk tuto budoucnost vyprázdnil, udělal z ní vakuum. Budoucnost je (pro něho) přicházející prázdno, které máme zaplnit svými činy. Přesněji řečeno ovšem: tato budoucnost bude jednak plná reliktů minulosti resp. následků toho, co se v minulosti stalo, ale všechno nové, které se objeví, záleží na nás, na našich rozhodnutích, na naší vůli a na naší schopnosti tuto vůli důsledně prosazovat. Ty relikty minulosti je třeba brát na vědomí a počítat s nimi, ale jinak platí, že lidský subjekt (lidské subjekty) je jediným zdrojem všeho, co se nově objeví, ale nelze to odvodit z toho, co už bylo. A to, co z té minulosti přežívá či přetrvává, není vlastně opravdová budoucnost. Protože ta opravdová budoucnost záleží jen na nás, máme dojem, že sice přichází (to nemůžeme ovlivnit). ale přichází jako prázdná. My se do ní můžeme svými činy (a myšlenkami) jen zapisovat a nechávat tak po sobě další stopy či relikty. Jenže tohle všechno je předsudek a vlastně pověra: budoucnost, která přichází, ve skutečnosti není prázdná, ale to, co v ní a s ní přichází, je skutečností zvláštního druhu, je to skutečnost ne-předmětná, ale skutečná.
(Písek, 120802-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Dva extrémy „hustoty“ jsoucen (resp. jejich „bytí“) je třeba považovat za „ne-jsoucí“, tj. za nikde a nikdy „reálně“ (zpředmětněně) se nevyskytující, totiž na jedné straně v podobě dokonalé (naprosté, žádné prázdno nepřipouštějící) plnosti, a na druhé straně jako dokonalé (naprosté, nic „jsoucího“ nepřipouštějící) prázdno (vakuum). Jinak bychom mohli také říci, že stejně jako se „opravdu“ nevyskytuje žádné absolutní prázdno (nicota), nevyskytuje se ani absolutní (a homogenní) plnost. A protože nic nenasvědčuje tomu, že bychom mohli na nějaké rovině odkrýt nějakou naprosto pravidelnou „mřížku“, musíme z toho vyvodit, že uvnitř svět vcelku panuje rozmanitost. A právě tato rozmanitost nás vede jednak k předpokladu uskutečňované (realizované) individuace, jednak k předpokladu různorodých „mezí“, částečně průchodných a částečně neprůchodných, dovolujících tak jednak vydělenost jednotlivin od jiných jednotlivin, jednak aktivní navazování nových typů vztahů mezi jednotlivinami (a tedy jak hromady, které nikdy nejsou jen hromadami, tj. pouhými agregacemi, ani dokonalými (a dokončenými) celky (jimž nic nechybí ani nic nepřebývá). Odtud je také zřejmé, že někde „na počátku“ nemůžeme předpokládat ani jedinost, ani „vnitřní“ jednotu, ale jakousi zvláštní, nepředmětnou a asi omezenou (možná nevelkou) mnohost.
(Písek, 140104-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Patočka se na jednom místě z r. 1969 (3586, s. 129) jakoby okrajově zmiňuje o „ontogenetické funkci“ ve smyslu „tvorby bytí“. Bez ohledu na konkrétní kontext (jde o výtku či distanci vůči Kosíkovi) vidím v této formulaci nejen jakousi nepřesnost, nýbrž přímo základní problém, který souvisí s celou myšlenkou, původně snad, ale určitě především, vyslovenou Hegelem. Mohli bychom právě ve vzpomínce na raného Hegela celý problém ukázat na jeho pojetí absolutního Ducha: ten nevytváří, netvoří sám sebe svou aktivitou („praxí“), i když své „bytí“ touto praxí (v přírodě a pak v dějinách) vskutku vykonává. Praxe je výkon, bytí je třeba vykonávat, ale tento výkon nemůžeme považovat za dostatečný k tomu, aby onen absolutní Duch vskutku „byl“, tj. aby své „bytí“ sám plně vytvářel. Je tomu tak prostě proto, že ani absolutní Duch nemůže sám sebe stvořit, tj. od základu, tedy z „ničeho“ své bytí ustavit, stvořit. Avšak i když opustíme Hegela a jeho pojetí „absolutního Ducha“, nepřestává zmíněný argument platit. Právě když uvažujeme (a zkoumáme, studujeme) člověka jakožto „fenomén“, musíme si plně uvědomovat, že člověk (každý člověk!) musí „být“, aby mohl začít vykonávat své „bytí“; a ovšem musí to jít dál: každý subjekt musí být, aby se mohl stávat sám sebou, aby mohl výkonem svého bytí přetvářet sebe – nikoli, aby sám sebe tvořil, vytvářel.
(Písek, 140802-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Čas přichází „z budoucnosti“, ale z budoucnosti, která „ještě není“, tj. není „jsoucí“. Aby se ne-jsoucí budoucnost stala „jsoucí“, musí s jí ujmout nějaký subjekt, aby ji „uskutečnil“ svou aktivitou, svými akcemi. Těmito svými akcemi se však subjekt obrací přicházející budoucnosti vstříc, což znamená, že jeho vlastní „časení“ ((časování) postupuje proti „proudu“ času obecného. (Nemůžeme říci, že proti přicházející budoucnosti, protože ta nepřichází v „proudu“, tj. neproudí, neteče – rozhodně ji nelze přirovnat k proudu řeky, jak to kdysi dávno udělal třeba Hérakleitos.) Nicméně nějaký „vnitřní“ (nepředmětný) pohyb ve světě nepředmětnosti musíme připustit a předpokládat. Tento „vnitřní“ pohyb však ještě není (nemůže být) oním „přicházením“. Musíme tedy předpokládat jakousi hraniční sféru mezi „vnitřním“ a „vnějším“, přesněji mezi „nepředmětným“ a „právě uskutečňovaným“ (neboť v této sféře už vždycky má svůj důležitý úkol nějaký subjekt (většinou ovšem mnoho subjektů, neboť už jde v jistém rozsahu o skutečný „svět“), a to je prostor akcí, aktivit, totiž právě onoho „uskutečňování“. A právě tato sféra přestavuje už nikoli ne-jsoucí „budoucnost“, nýbrž nastávající přítomnost – můžeme ji nazvat „budostí“. Budost je – zároveň s „bylostí“ součástí resp. složkou „přítomnosti“, neboť ta není bodová, nýbrž i časově „nejen prostorově, extensive“ rozměrná.
(Písek, 130927-3.)