Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1946)

Es ist an der Zeit, daß man sich dessen entwöhnt, die Philosophie zu überschätzen und sie deshalb zu überfor¬dern. Nötig ist in der jetzigen Weltnot: weniger Philoso¬phie, aber mehr Achtsamkeit des Denkens; weniger Lite¬ratur, aber mehr Pflege des Buchstabens.
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. Das künftige Denken kann aber auch nicht mehr, wie Hegel verlangte, den Namen der «Liebe zur Weisheit» ablegen und die Weisheit selbst in der Gestalt des absoluten Wissens geworden sein. Das Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wis¬sens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sa¬gen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wol¬ken die Wolken des Himmels sind. Das Denken legt mit seinem Sagen unscheinbare Furchen in die Sprache. Sie sind noch unscheinbarer als die Furchen, die der Landmann langsamen Schrittes durch das Feld zieht.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 119.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Každému filosofickému úsilí zůstává něco bytostně nejasného, a i to nejradikálnější úsilí zůstává nedokončené a rozumí si v pravém slova smyslu absolutně teprve tehdy, když se pochopí ve své konečnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)

Ladislav Hejdánek (2008)

1. Osobně jsem se s ní setkal až díky Chartě 77, když přijala funkci mluvčí v době, kdy se do toho ještě nikdo nehrnul. Bylo to statečné, nikdy nedala najevo strach, ale Marta o tom v posledních 15 letech kupodivu nikdy nemluví. Po celou dobu, kdy byla ve funkci, dávala všemi způsoby najevo, že to dělá z loajality k Václavu Havlovi, a také hned na začátku prohlásila, že se s ním bude radit (což také dělala).
2. Rád bych vyzvedl tu zvláštní mimořádnou atmosféru prvních let Charty 77, kdy se spolu setkali a kdy spolu zůstávali v osobním kontaktu i lidé, kteří by tu příležitost jinak asi nikdy neměli. Toho se usilovně snažila využít StB k opakovaným připomínkám, že ten či onen signatář nebo dokonce mluvčí s těm druhými přece nemá nic společného. Je zvláštní, že v tom dnes pokračuje většina komentátorů v mediích. Marta však měla v tom ohledu už dobře vypracovanou rezistenci z pookupační doby.
3. Jiří Hájek i Marta Kubišová byli ve veřejnosti dobře známí. Marta byla dokonce přímo slavná. Když se v chartistických kruzích jednalo o mé nominaci, ozval se jeden ex-komunista, že by mluvčím měl být někdo s celonárodní reputací. Musím říci, že ani jeden z mých spolumluvčích nikdy nedal najevo, že tento požadavek nesplňuji.
4. Kupodivu chtěli této okolnosti docela opačně využít lidé z StB, kteří chtěli v Martě vyvolat komplex vůči ostatním. A Marta, která měla – ostatně podobně jako Jiří Hájek – velký smysl pro humor, jim to odpálila: No, co si o mně pomyslí – blbá, ale slavná! Už to samo ukazuje, že Marta hloupá vůbec nebyla. Její spolupráce byla cenná, a cenné bylo i to, že někdy žádala odklad, že se musí poradit.
5. Herci, zpěváci a reprodukční umělci jako hudebníci apod. to mají o to těžší než třeba básnící a spisovatelé, protože nemohou své výtvory strkat do komory nebo do šuplíku. Tím výš je třeba ocenit jejich angažovanost, která může jejich práci ohrozit. Marta byla vyloučena z veřejného působení na dlouhá leta, ale dnes je spíš slyšet jiné, kteří, jak si stěžují, že to „měli těžké“.
(Písek, 080608-2.)

Martin Heidegger (1954)

... Das Fragen baut an einem Weg. Darum ist es ratsam, vor allem auf den Weg zu achten und nicht an einzelnen Sätzen und Titeln hängenzubleiben. Der Weg ist ein Weg des Denkens. Alle Denkwege führen, mehr oder weniger vernehmbar, auf eine ungewöhnliche Weise durch die Sprache. ...
(Die Frage nach der Technik, in: G. Neske, Pfullingen 1954, S. 15.)

Martin Heidegger (1969)

... Der Satz: „Der Mensch ek-sistiert“ antwortet nicht auf die Frage, ob der Mensch wirklich sei oder /71/ nicht, sondern antwortet auf die Frage nach dem „Wesen“ des Menschen. Diese Frage pflegen wir gleich ungemäß zu stellen, ob wir fragen, was der Mensch sei, oder ob wir fragen, wer der Mensch sei. Denn im Wer? oder Was? halten wir schon nach einem Personhaften oder nach einem Gegenstand Ausschau. Allein das Personhafte verfehlt und verbaut zugleich das Wesende der Zeitgeschichtlichen Ek-sistenz nicht weniger als das Gegenständliche. Mit Bedacht schreibt daher der angeführte Satz im „Sein und Zeit“ (S. 42) das Wort „Wesen“ im Anführungszeichen. Das deutet an, daß sich jetzt das „Wesen“ weder aus dem esse essentiae, noch aus dem esse existentiae, sonder aus dem Ek-statischen de Daseins bestimmt. Als der Ek-sistierende steht der Mensch das Da-sein aus, indem er das Da als die Lichtung des Seins in alle „Sorge“ nimmt. Das Da-sein selbst aber ist als das „geworfene“. Es west im Wurf des Seins als des schickend Geschicklichen.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 70-71.)