Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1963)

A co dnes? Čas fenomenologické filosofie se zdá být ten tam. Fenomenologická filosofie se dnes pokládá za něco minulého, co je zaznamenáváno již jen historicky vedle jiných směrů. Avšak v tom, co je jí nejvlastnější, není fenomenologie žádný směr. Je to v průběhu časů se proměňující a jen tím setrvávající možnost myšlení odpovídat nároku toho, co má být myšleno. Bude-li fenomenologie takto zakoušena a uchovávána, pak může jako název zmizet ve prospěch věci myšlení, jejíž zřejmost zůstává tajemstvím.
(Moje cesta k fenomenologii, in: Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993,
str. 49.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Jsou „skutečnosti“, o kterých nelze prohlásit, že nejsou prostě vůbec ničím, takže o nich možná nemá smysl ani mluvit, ani přemýšlet; jedním typem takových „skutečností“, které jakoby zároveň „jsou“ i „nejsou“, jsou „možnosti“. Možnost, která byla uskutečněna, přestává být možností; „možnost“, která nemůže být uskutečněna, je „neskutečností“, ovšem jen relativní neskutečností, neboť je neskutečná pouze rebus sic stantibus, za daných okolností. A pak tu jsou ještě pseudo-možnosti, které z nějakých (ale určitých) důvodů nemohou být uskutečněny za žádných okolností. A tak se tažme, za jakých okolností může být nějaká možnost uskutečněna? V čem spočívá to, že takové (určité) možnosti je poskytnuta šance se uskutečnit (resp. být uskutečněna)? Může se nějaká možnost uskutečnit také sama? (Tradičně se pak mluví o tom, že pokud jsou nezbytné okolnosti shromážděny v úplnosti, takže žádná nechyb, možnost se stává skutečnost „nutně“.) Anebo musí být vždycky uskutečněna někým (nebo něčím)? A jaký je „ontologický status“ takové možnosti, která dokonce i rebus sic stantibus uskutečněna být může, ale zatím uskutečněna není? Může být taková možnost rozpoznána? Může být vůbec myšlena? Co vlastně znamená myslit něco jako možnost? Není to už první krok k jejímu uskutečnění? Jaká je vlastně funkce myšlení, které se zabývá možnostmi?
(Písek, 130719-2.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Za okupace (protektorátu) napsal Vilém Mathesius a u Jana Laichtera vydal hezkou knížku, „Možnosti, které čekají“. Mohou však možnosti „čekat“? Kde by to mohly udělat? O možnostech můžeme říci, že přicházejí – anebo můžeme litovat, že nepřicházejí. Ale ani to není bez jisté korektury správné. Možnosti opravdu mohou přicházet, ale nemohou přicházet z minulosti, kde by v nějaké formě „byly“, ale jejich „přicházení“ je velmi zvláštní: možnosti přicházejí z budoucnosti, a v té budoucnosti nejsou – to by nebyl žádná budoucnost! Možnosti, které přicházejí, ještě nejsou. A nepřicházejí tak, že by se pohybovaly z místa na místo, nýbrž tak, že se jakoby otvírají. A komu se otvírají? Inu tomu, kde na ně jen nečeká, ale kdo pro to jejich přicházení něco udělá. A co lze udělat s možností, která ještě není? Takovou možnost je možno proměnit z nejsoucí ve jsoucí, a to tím, že ji uskutečníme. Na celé věci je snad nejzajímavější, že všude tam, kde nějaké možnosti uskutečníme, vlastně s nimi skoncujeme; prostě je zrušíme. Možnost, která byla uskutečněna, přestává být možností, stává se skutečností. Naše zkušenost nám říká, že tam, kde je uskutečněna nějaká možnost, není zrušena jen tato uskutečněná možnost, ale zároveň je zrušeno několik možností dalších, které nejen že ještě uskutečněny nebyly, ale v některých případech už nikdy uskutečněny ani v budoucnosti být nemohou. Tomu se říká volba, rozhodnutí. To je některým lidem tak líto, že se raději nerozhodují, aby si moli ponechat víc možností – ovšem jen pod podmínkou, že to budou nadále možnosti nejsoucí, neuskutečněné. I to je ovšem chybné, marné očekávání. Možnosti, tedy ty ještě nejsoucí, na nás totiž nečekají, anebo jen výjimečně. Možnosti přicházejí z budoucnosti, otvírají se na nějaký čas, a pak se zavírají a zase odcházejí, nevyužité, neuskutečněné. A nevracejí se, leč s výjimkou, a to jen ty druhořadé. Každá možnost „je“ jen příležitostí, a ta může být promarněna. Ale jak můžeme a jak máme takové příležitosti „lokalizovat“, a jak je zejména můžeme a máme „temporalizovat“? Kdaž ztracenou či promarněnou příležitost třeba dodatečně rozpoznáme, a už je pozdě, kam ji zařadíme? A byla tam opravdu, pokud ji nikdo nezaregistroval?
(Písek, 100421-2.)

Martin Heidegger (1927-28)

Filosofie patří k nejpůvodnějším lidským úsilím. O nich Kant poznamenává: „Prozatím se lidská úsilí točí v ustavičném kruhu a znovu přicházejí k místu, kde už jednou byla; později snad může být z materiálu, který nyní leží v prachu, vybudována nádherná stavba.“2 Právě nejpůvodnější lidská úsilí nikdy neustávají, a to proto, že se nikdy nemohou zbavit nejistoty a stále se musí vracet na totéž místo a jedině v tom nacházejí zdroj své síly. Jejich neustálost netkví ve stejnoměrném postupu vpřed ve smyslu tzv. pokroku. K pokroku dochází pouze v oblasti, která je pro lidskou existenci nakonec nedůležitá. Filosofie se nevyvíjí ve smyslu pokroku, nýbrž je úsilím o rozvíjení a vyjasňování stále týchž několika problémů, je samo/14/statným, svobodným a zásadním bojem lidské existence s temnotou, jež v ní neustále propuká. A každé objasnění jen odkrývá nové propasti. Mlčení a úpadek filosofie neznamená tedy konec postupu vpřed, ale zapomenutí centra. Proto je každá filosofická obnova procitnutí v návratu na totéž místo.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. J.Kuneš, Praha 2004, str. 13-14.)

Martin Heidegger (1929)

Bibliografický výraz, který se stal podnětem k této určité obsahové interpretaci, vyplynul sám z určité nejistoty, pokud jde o věcné chápání spisů takto zařazených do corpus aristotelicum. Právě pro to, o co tu Aristotelés usiluje jako o PRÓTÉ FILOSOFIA, jako o vlastní filosofii, o filosofování v první řadě, neměla pozdější školská filoso/27/fie (logika, fyzika, etika) žádnou disciplínu a žádný rámec, do něhož by mohla být vřazena; META TA FYSIKA je titul pro zásadní filosofické rozpaky.
Tato rozpaky pak zase měly svůj důvod v neujasněnosti, pokud jde o bytnost problémů a poznatků, které jsou v těchto pojednáních probírány. ...
...
Poaristotelská západní metafyzika vděčí za svoje vypracování nikoli převzetí a dalšímu rozvedení údajně už existujícího aristotelského systému, nýbrž nepochopení problematičnosti a otevřenosti, v níž Platón a Aristotelés ponechali ústřední problémy. Vypracování zmíněného školského systému pojmu metafyziky určily převážně dva motivy, a ty víc a více zabraňovaly tomu, aby mohla být znovu uchopena původní problematika.
(7328, Kant a problém metafyziky, Praha 2004, str. 26-27.)