Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Kdysi jsem se pokoušel poukazovat na to, že víru (ani naději) nelze redukovat na pouhý akt ze strany člověka (tj. jeho vlastní výkon), ale ani pouze jako „dar“, tj. jakési vložení do člověka (a do jeho aktivit). Na tom jsem si vlastně poprvé vyzkoušel, jak postihnout tu „jednotu“ obojího; velice mne inspirovaly ony pokusy interpretovat „víru“ jako „spolehnutí na spolehlivé“, a to v nerozlučné, nerozdělitelné jednotě, ale chyběla mi i v této interpretaci ta iniciativa ze strany onoho „spolehlivého“ (tj. její adventivní, „přicházející“ rys či charakter). Ale ani to ještě nezůstává bez chyby: jde o „přicházení“ nikoli ve smyslu přemisťování, tj. místního pohybu, tj. příchodu „odněkud“, kde to „spolehlivé“ už předtím bylo, nýbrž o přicházení z nepředmětnosti, z budoucnosti, která ještě není, která se ještě nepřihodila, která dosud nenastala, „nepřišla“, aby „byla tu“). Nicméně jako zatím první a původní problém či téma, na němž jsem si tuto problematiku začal lépe uvědomovat a promýšlet, se to mohlo v dalším promýšlení rozšiřovat také do jiných a rozlehlejších kontextů, zejména v uplatnění na problém „myšlení“ samého, a rozumí se ovšem „myšlení“ v silném, hlubokém, „usilovném“ smyslu, tedy nikoli pouze jako nějakého subjektivního polo-výkonu či pseudo-výkonu (a už vůbec ne jen doprovodného či dokonce epifenomenálního). Na druhé straně ovšem všichni nebo aspoň mnozí z vlastní zkušenosti známe, že „sledovat myšlenku“ (a k tomu vždycky náleží také „udržet myšlenku“ resp. „udržet to sledování myšlenky“) nutně znamená nechat se jí vést, svěřit se jí (aspoň zkusmo), podrobit jí to své myšlenkové usilování atd. A tady je zřejmé, že „myšlenkou“ v tomto smyslu vůbec není ani náš vlastní výkon (jejího sledování), že ta „myšlenka“ není a nemůže být jen naším „produktem“, ba že nemůže jít vposledu ani o produkt jiného myslitele, a že tedy ji nemůžeme chápat a interpretovat jako něco už daného, už uchopeného a formulovaného, nýbrž právě naopak jako něco, co žádá naší pozornosti a spoléhá na nás a na naši dobrou vůli i schopnost něco udělat proto, aby se mohla „uplatnit“, aby mohla být „sledována“ i druhými (a předpokladem je její vyslovení, její „zašifrování“ do „slov“). Možná by bylo možno pro takové ještě neuchopené, nepochopené, nevyslovené, neformulovanmé „myšlenky“, které jako by volaly po pochopení a uchopení, užít starého řeckého termínu „idea“ (ovšem bez těch konotací, jimiž je spojena s jiným řeckým termínem, totiž „eidos“, tedy „obraz“ („obrázek“).
(Písek, 120406-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Říkával jsem studentům: nesmíme oddělovat myšlení a promlouvání, obojí náleží k sobě. Myslit znamená mluvit potichu, promlouvat znamená myslet nahlas. Teprve časem jsem zjistil, že to nebývalo náležitě pochopeno, že z toho někteří vyvozovali totožnost obojího. To by ovšem byla chyba. Zvlášť zřetelně se to ukázalo v jednom sporu (s Janou), když jsem vzpomněl na případ holandského theologa, který už po dva roky po prodělané mozkové mrtvici nemůže nic říkat ani psát, ale který chápe, co mu kdo říká, a smysluplně souhlasí nebo nesouhlasí, eventuelně třeba jen pokynutím odpovídá na otázky, zda má na mysli to či ono, zda mu dotazující se správně rozumí nebo nerozumí v té či oné věci apod. Jana vyslovila přesvědčení, že když někdo svou myšlenku nedokáže vyslovit ani napsat, nemůže ji ani zřetelně myslit. Tak tomu ovšem rozhodně není, snad jen na počátku, buď jako dítě, nebo když se „myšlenkou“ („ideou“) nechá ještě vést a své vlastní kroky dělá jen „na zkoušku“. Dospělý člověk, který už svou zdatnost v myšlení nepochybně prokázal, ale je podobným způsobem postižen, má pak problémy jen s tím „formulováním“, tj. převedením do slov (hlasem nebo na papíře), ale může se to týkat jen „řečového centra“, aniž by to muselo postihnout i samo myšlení.
(Písek, 111225–1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosofie je nepochybně věcí myšlení, ale jde vždy o myšlení spjaté nesčetnými vztahy s životem (a to ne jenom tak, že jen živý může myslet). A tak jako je nám vyšším živočichům souzeno se od počátku po zrození mnohému učit od druhých, ale nakonec musíme žít svůj život a po svém, protože ve zvláštních, právě našich situacích, v nichž podobnost s jinými je jen částečná a někdy dokonce dost vzácná, takže s pouhým napodobováním nevystačíme, – tak mutatis mutandis musíme i filosoficky myslit po svém, i když předpokladem kvality a úspěšnosti je dobrá znalost toho nejlepšího, co až dosud bylo ve filosofii myšleno a vykonáno. V něčem je však myšlení, zejména filosofické (ale i vědecké atd., prostě náročné) přece jen v postavení náročnějším a požadujícím větší „výkony“. Zatímco život musí v jistém smyslu jen čekat na ta nejdůležitější vylepšení, prostě na všechno nové, a musí většinu svého úsilí zaměřit na uchování a duplikaci toho, čeho bylo už dosaženo, v myšlení dosažení a zvládnutí co nejvyšší již uskutečněné úrovně nestačí. Úkolem myšlení, má-li opravdu mít ten pravý charakter, není ovládnutí známého, ale nalezení cesty k neznámému, k novému; a ani tato formulace není dost výstižná. Nejde o nalezení neznámého, které tu však někde přece jenom bylo a jest, nýbrž o „vy-nalezení“ toho, co tu ještě nebylo a není, ale co přesto „má“ budoucnost.
(Písek, 120703-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Descartes měl za to, že myšlení resp. myslící bytost (přesně: myslící věc, „res“) je substance. Nejspíš pod tímto vlivem, i když neuvědoměně, se Walter Benjamin (Výbor II, s. 73) táže: „Může však člověk jako empirická bytost vůbec myslet?“ [A pokračuje: „Je myšlení činností v tomtéž smyslu jako zatloukání nebo šití, nebo je to činnost, která nesměřuje k něčemu, nýbrž je transcendentním intransitivem, stejně jako je chůze intransitivem empirickým?“] Mně rozhodně není jasné, jak to vlastně Descartes myslel: res cogitans je substance, ale co to její cogitare? Je to akt nebo není? A může tato substance myslet také nesprávně? Anebo když „nesprávně myslí“, znamená to, že nemyslí, tj. že se „chová“ jako pouhá res extensa? (Všechny živé bytosti podle Descartesa jsou pouhé stroje, tedy nemyslí; když člověk jako jediná živá bytost myslí, myslí nutně správně – nesprávné myšlení je nemyšlení.) Dnes už to takto nikdy nebere; předpokládáme nejen možno chybného, ale přímo vadného, degradovaného myšlení, a na druhé straně předpokládáme jakési „nižší“ myšlení i u některých vyšších zvířat nebo ptáků. A proto každé myšlení chápeme jako akt, jako výkon. Je to ovšem výkon jiného druhu, než jsou výkony fyzické, neboť se zaměřuje především na myšlenkové „modely“, zatímco na předmětné skutečnosti může míři jen zprostředkovaně přes pony modely.
(Písek, 120122-2.)

Ladislav Hejdánek (1992)

01.1
Aniž bychom se směli domnívat, že je tím vyčerpáno vše, můžeme jeden z hlavních rozdílů mezi myšlením předpojmovým (nebo prostě nepojmovým) a myšlením pojmovým vidět v odlišné funkci slova. Pro archaického člověka – ale s jistým omezením i pro dnešního čtenáře poezie – přivolává slovo do přítomnosti nějakou skutečnost, obvykle pak situaci a děj. Původně nejde nikdy o jediné, izolované slovo, což souvisí nejen s narativní povahou mýtu, ale také s vazbou mezi slovem a mimikou, celkovým výrazem, gesty a také předběžnou povědomostí, oč „vcelku“ jde či má jít. Zpřítomňovalo se to, co tu už nějak bylo, co se stalo, k čemu se lidé mohli vracet jako ke známému a tedy již nějak zažitému a tím upevněnému. Pokud šlo o něco vskutku nového, mohlo nastat dvojí: buď bylo zapotřebí opakovaných vyprávění, jichž se nováčci (zejména děti) směli a mohli zúčastňovat, anebo šlo o zvláště významné resp. z nějakých „důvodů“ zvýznamněné skutečnosti, a pak jedinou cestou bylo zasvěcení (iniciace).
01.2
Člověk takto oslovený byl tedy vytrhován ze své přítomnosti do přítomnosti „vlastní“, „pravé“, která nebyla závislá na okolnostech a tedy ani ohrožována okolnostmi, bylo možno se do ní utéci a najít v ní svůj domov. Tato přítomnost byla jednak přítomností všeho, co se už událo a co bylo možno jako minulé vyvolat do přítomnosti, a jednak přítomností osobní, vlastní při všem tom, co takto bylo přivoláno. Slovo resp. svět slova se tak stal zvláštním světem, přesněji řečeno prvním skutečným světem člověka, jeho skutečným domovem. Toto slovo, které se stalo světem a v kterém člověk mohl žít a v kterém se dokonce cítil být doma, bylo slovo mytické, slovo narativní, postupně přerůstající ve slovo epické, v epos. Vypravování vytrhovalo člověka z nahodilých okolností a přesazovalo ho doprostřed významného dějství nadčasového, dnes můžeme říkat praminulého.
01.3
(dále bez přímého pokračování)
(K problému nepředmětných intencí, zlomek, 1992, bez přesného data.)