LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Martin Heidegger (1931)

Je tedy třeba u Aristotelovy definice jako domnělé triviality vydržet a ukázat ji v jejím bytostném obsahu. Když si tento požadavek byť jen na okamžik skutečně ujasníme, vidíme, že Aristoteles, a tak i každá [82] filosofie, nám zůstane uzavřen, jestliže jej nepřekonáme ve směru jeho vlastních východisek a otázek. Máme-li toho dosáhnout, pak zřetelně uvidíme, jak je tento úkol troufalý. Zajisté. Ale filosofování také nikdy nebylo nic jiného než největší troufalost, jíž se na sebe samu odkázaná existence člověka odvážila.
Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skuteč-nými výtvory ducha.
(7197, Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, přel. Iv.Chvatík, Praha 2001, str. 68-69.) 03-08

Martin Heidegger (1931)

Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skuteč-nými výtvory ducha.
(Od toho všeho jsme dnes na hony vzdáleni. Mluví se u nás o akademickém proletariátu. Rozumí se tím masa duševních pracovníků, pro které není zaměstnání. V tom je obsaženo mínění, že tento proletariát bude odstraněn, budou-li této mase vytvořena pracovní místa. Aka-demický proletariát však vládne v docela jiném smyslu. Je nutno bez přehánění říci: ke .špičkovému vědeckému výkonu' – abychom použili tohoto hrůzného slovního spojení – už dnes dávno není zapotřebí aristokracie ducha. Také ti, a právě ti, kteří jsou už dávno zaopatřeni, jsou už dávno proletáři, poněvadž si ve své neschopnosti být aristokraty libují. Nemají totiž smysl pro nejvyšší výšiny ducha – což je boj -, ani [83] vnitřní sílu chopit se vlády.)
Pouze když budeme opravdu nemnozí, procitne smysl pro velikost, a jen tehdy se budeme schopni divit. Údiv je však překonání samozřejmého.
(7197, Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, př. I.Chvatík, Praha 2001, str. 69.)

Martin Heidegger (1931)

… O pojmovém páru DYNAMIS – ENERGEIA se mluví jako o …
Jak to s tím je, to se ještě ukáže. V dalším si v osmi bodech ujasníme, že tento způsob vysvětlování původu pojmu síly ze subjektivní zkušenosti je nejen neudržitelný, nýbrž je s to zatlačit celou otázku směrem, který by nás od skutečného problému definitivně odvedl. A proto není náhodou, že dnes přes dlouhou tradici tohoto pojmového páru nemáme ve filosofii ani nejmenší vážný pokus dostat se k fenoménům, které se za tímto titulem DANAMIS skrývají, opravdu na kloub.
( , Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, př. I.Chvatík, Praha 2001, str. 63.)

Martin Heidegger (1964)

Překládám-li jméno ALÉTHEIA tvrdošíjně jako neskrytost, pak se tak neděje z lásky k etymologii, nýbrž kvůli věci, kterou musíme brát v úvahu, jestliže to, co se nazývá bytím a myšlením, myslíme způsobem, který jí odpovídá. Neskrytost je jakoby element, v němž je teprve dáno jak bytí a myšlení, tak i jejich sounáležitost. ALÉTHEIA je sice na počátku filosofie jmenována, ale v následující době není filosofií výslovně jako taková myšlena. Neboť od Aristotela je věcí filosofie jakožto metafyziky myslet jsoucno jako takové ontotheologicky.
Je-li tomu tak, pak také nesmíme soudit, že filosofie něčemu nevěnuje pozornost, že něco zanedbává, a že proto trpí nějakým bytostným nedostatem. Poukaz na to, co ve filosofii nebylo myšleno, není kritikou filosofie. Je-li nyní třeba nějaké kritiky, pak spíše kritiky pokusu, který se od „Bytí a času“ stává stále naléhavějším, totiž pokusu tázat se na konci filosofie po možném úkolu myšlení. Neboť poměrně pozdě se nyní klade otázka: Proč se tu ALÉTHEIA už nepřekládá běžným jménem, totiž slovem „pravda“? Odpověď musí znít:
Pokud se pravda chápe v tradičním „přirozeném“ smyslu jako na jsoucnu vykázaná shoda poznání se jsoucnem, nebo také pokud se pravda vykládá jako jistota vědění o bytí, nesmí být ALÉTHEIA, neskrytost ve smyslu světliny, s touto pravdou ztotožňována. ALÉTHEIA, neskrytost myšlená jako světlina, skýtá spíše teprve možnost pravdy. Neboť pravda sama může stejně jako bytí a myšlení být tím, čím jest, jen v živlu světliny. Evidence, jistota každého stupně, každý způsob verifikace veritas, pohybuje se už „spolu s ní“ v oblasti vládnoucí světliny.
ALÉTHEIA, neskrytost myšlená jako světlina přítomnění, není ještě pravda. Je potom ALÉTHEIA méně než pravda? Nebo je více, protože /31/ pravdu jako adaequatio a certitudo teprve poskytuje, protože přítomnění a zpřítomňování nemůže být dáno mimo dosah světliny?
Tato otázka nechť zůstane jako úkol přenechána myšlení. Myšlení se musí zamyslet nad tím, zda tuto otázku také vůbec může klást, pokud myslí filosoficky, tj. v přísném smyslu metafyziky, které se toho, co je přítomné, dotazuje pouze co do jeho přítomnění.
V každém případě se ujasňuje toto: Otázka po ALÉTHEIA, po neskrytosti jako takové, není otázkou po pravdě. Proto bylo věci nepřiměřené, a tudíž zavádějící nazývat ALÉTHEIA ve smyslu světliny pravdou.
(Konec filosofie a úkol myšlení, př. Iv.Chvatík, Praha 1993, str. 29+31.)

Martin Heidegger (19)

Tázat se na techniku znamená tázat se na konstelaci, v níž se odehrává (ereignet) odkrytost a skrytost, v níž se odehrává (ereignet) to, co bytuje jakožto bytnost pravdy.
A přece, co nám pomůže pohled do konstelace pravdy? Hledíme do nebezpečí a spatřujeme růst toho, co přináší záchranu.
Tím ještě nejsme zachráněni. Avšak jsme tím osloveni, abychom v narůstajícím světzle toho, co přináší záchranu, doufali (verhoffen). Jak má toto doufání vypadat? Zde a nyní a ve skrovné podobě tak, že o to, co přináší záchranu, budeme v jeho růstu pečovat. V tom je zahrnuto, že budeme mít neustále na zřeteli ono krajní nebezpečí.
To, co je pro techniku bytostné, ohrožuje odkrývání, hrozí možností, že všechno odkrývání se rozplynu ve zjednávání a všechno se bude ukazovat pouze v nezakrytosti na způsob použitelného stavu. Lidské konání se nikdy nemůže setkat s tímto nebezpečím bezprostředně. Lidský výkon nemůže nikdy sám toto nebezpečí zahnat. Lidské zamyšlení však může uvážit, zda to není tak, že všechno, co přináší záchranu, musí mít vyšší, avšak zároveň příbuznou a odvrácenou bytnost jako to, co je ohroženo.
Nemohlo by pak nějaké počátečněji poskytnuté odkrytí přivést k prvnímu zazáření v rámci nebezpečí ono zachraňující, které se v technickém věku ještě spíše skrývá než ukazuje?
(Otázka techniky, in: 7290, Věda, technika a zamyšlení, Praha 2004, str. 33.)