Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1947)

... Dieses Mögen bedeutet, ursprünglicher gedacht: das Wesenschenken. Solches Mögen ist das eigentliche Wesen des Vermögens, das nicht nur dieses oder jenes leisten, sondern etwas in seiner Her-kunft „wesen“, das heißt sein lassen kann. Das Vermögen des Mögens ist es, „kraft“ dessen etwas eigentlich zu sein vermag. Dieses Vermögen ist das eigentlich „Mögliche“, jenes, dessen Wesen im Mögen beruht. Aus diesem Mögen vermag das Sein das Denken. Jenes ermöglicht dieses. Das Sein als das Vermögend-Mögende ist das „Mög-liche“. Das Sein als das Element ist die „stille Kraft“ des mögenden Vermögens, das heißt des Möglichen. Unsere Wörter „möglich“ und „Möglichkeit“ werden freilich unter der Herrschaft der „Logik“ und „Metaphysik“ nur gedacht im Unterschied zu „Wirklichkeit“, das heißt aus einer bestimmten – der metaphysischen – Interpretation des Seins als actus und potentia, welche Unterscheidung identifiziert wird mit der von existentia und essentia. Wenn ich von der „stillen Kraft des Möglichen“ spreche, meine ich nicht das possibile einer /58/ nur vorgestellten possibilitas, nicht die potentia, als essentia eines actus der existentia, sondern das Sein selbst, das mögend über das Denken und so über das Wesen des Menschen und das heißt über dessen Bezug zum Sein vermag. Etwas vermögen bedeutet hier: es in seinem Wesen wahren, in seinem Element einbehalten.
Wenn das Denken zu Ende geht, indem es aus seinem Element weicht, ersetzt es diesen Verlust dadurch, daß es sich als τέχνη, als Instrument der Ausbildung und darum als Schulbetrieb und später als Kulturbetrieb eine Geltung verschafft. Die Philosophie wird allgemach zu einer Technik des Erklärens aus obersten Ursachen. Man denkt nicht mehr, sondern man beschäftigt sich mit „Philosophie“. ...
(Brief über den „Humanismus“, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 57-58.)

Martin Heidegger (1969)

E: Někdy vám vytýkají, že si zachovávat odstup od událostí světového dění.
H: Myšlení znamená vždy tak trochu samotu. Jakmile se angažuje, snadno sejde z cesty. To já znám. Poznal jsem to v roce 1933, když jsem se stal rektorem v tom tragickém okamžiku německých dějin. Zmýlil jsem se. Je angažovaný filosof ještě filosofem? Co ví filosof o tom, jak filosofie skutečně působí na lidi a dějiny? Filosofie se nedá organizovat.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 23.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Před téměř 7 lety přednesl (a pak napsal a nechal vytisknout) Václav Frei úvahu, v níž tematizoval dvě hlavní otázky, obě výsostné důležitosti (ta druhé je ještě důležitější než ta první, ale zůstaneme nyní u té první). Ta otázka zněla zda k filosofování stačí předvědecká zkušenost. Takto formulováno to ovšem dovoluje jednoznačnou, ale vlastní problém spíše zakrývající odpověď. Filosofie přece vznikla před vědami, odborné vědy se ustavily tak, že se osamostatnily původně filosofické disciplíny z rámce filosofie (a tím také ztratily schopnost se vztáhnout k „univerzu“, tj. ke světu jako celku). Už toto nepochybné historické „faktum“ je nevyvratitelným dokladem toho, že filosofie může vzniknout bez opory ve vědách. Tato odpověď má však jednu vadu, totiž že se vyhýbá časovému resp. dobovému aspektu: pro dnešní filosofování totiž platí jiná odpověď. Má-li dnes filosof obstát jako filosof, nemůže výsledků vědeckého zkoumání nedbat, a to v různé míře ovšem. Není tomu ovšem tak, že by bylo možno filosofii stavět na vědách jako na nějakém filosoficky nezpochybnitelném základě. Vztah filosofa k vědám musí nutně být kritický, tj. filosof musí na základě svých kritérií rozhodovat, zda výsledky vědeckých výzkumů a vůbec vědecké poznatky a teorie v určitém plnějším nebo užším rozsahu uzná nebo neuzná; pokud je neuzná, je ovšem zajisté povinen udat své důvody, proč je neuznává (a nemůže uznat). A jedním typem takového zdůvodňování může být i odkaz k před-vědeckým nebo lépe mimo-vědeckým „zkušenostem“. Fenomenologický důraz na důležitost zkoumání tzv. „světa našeho života“ nepochybně míří tímto směrem, ale je poněkud absurdní, že Husserl zároveň chtěl z fenomenologie učinit „vědu“, dokonce „přísnou vědu“. Fenomenologie není celá filosofie, natož odborná věda, nýbrž je to rozsáhlá a velmi sofistikovaná metoda, které si může použít vědec (zajisté nezbytně filosoficky „před-připravený“) stejným právem jako filosof. Proto se také způsob fenomenologického postupu (a v důsledku toho i některé z výsledků, takto získaných či dosažených) budou od sebe poněkud lišit podle toho, zda s touto metodou pracuje vědec nebo filosof. Žádný filosof se nemůže, ale ani nemůže vyvazovat ze své doby, a to má své důsledky jak pokud jde o stav „současných“ věd, tak pokud jde o stav dnešních před-vědeckých a mimo-vědeckých zkušeností, tj. zkušeností ze „světa našeho života“, neboť tento náš dnešní „svět“ je jiný než třeba svět v antice, ve středověku nebo na počátku nové doby. (Proto má také šíření a pronikání evropské filosofie do jiných kultur své nesnáze, protože taková „introdukce“ se musí nutně pokusit významným způsobem navazovat na jiné, nové před-vědecké a mimo-vědecké zkušenosti, spjaté s jiným „světem“, totiž se „světem jejich života“.
(Písek, 080422-2.)