Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Albert Einstein (1937)

Když čtu znovu řádky, které jsem psal před deseti lety, vyvolává to ve mně dva neobyčejně kontrastující dojmy. Co jsem tehdy napsal, zdá se stále ještě v podstatě pravdivé jako dřív; a přece mi to vše připadá podivně vzdálené a cizí. Jak je to možné? Změnil se svět za deset let tak hluboce, nebo je to pouze tím, že jsem o deset let starší a mé oči vidí vše ve změněném, už poněkud mdlém světle? Co je deset let v historii lidstva? Což nejsme nuceni dívat se na všechny ty síly, které určují život člověka, jako na konstantní, když jde o tak nepatrné období? A je můj kritický rozum tak ovlivnitelný, že fyziologické změny, k nimž došlo v mém těle za těch deset let, mohly tak hluboce ovlivnit moje pojetí života? Zdá se mi jasné, že takové úvahy nemohou osvětlit změnu v citovém přístupu k obecným problémům života.Důvody k této podivné změně nelze hledat ani v mých vnějších poměrech; protože vím, že ty hrály v mém myšlení a citech roli vždy podřadnou.
Ne, jde o něco zcela jiného. Během těch deseti let se značně vytratila důvěra ve stabilitu lidské společnosti, ba dokonce v samotný základ její existence. Člověk cítí nejen ohrožení kulturního dědictví lidstva, ale také znehodnocování všeho, co by rád viděl za každou cenu uhájeno.
Člověk jako přemýšlivý tvor si byl určitě vždycky dobře vědom, že život je dobrodružství, že je neustále vybojováván na smrti. Nebezpečí byla zčásti vnější: můžete upadnout a zlomit si vaz, přijít nezaviněně o živobytí, být nevinně odsouzen nebo být zničen pomluvou. Život v lidské společnosti přinášel nebezpečí všeho druhu: avšak tato nebezpečí byla svou povahou chaotická, byla věcí náhody. Jako celek se lidská společnost zdála stabilní. Podle měřítek daných ideály vkusu a mravnosti byla nepochybně nedokonalá, ale vcelku se v ní člověk cítil dobře a, nehledě na nehody nejrůznějšího druhu, také poměrně bezpečně. Její hodnoty se přijímaly jako něco přirozeného, jako vzduch, který se dýchá. Vžité normy hodnot, cílů a praktických pravd byly považovány za samozřejmé, jako nedotknutelné dědictví, patřící všemu civilizovanému lidstvu.
Tímto pocitem životních jistot ovšem otřásla už první světová válka. Posvátnost života zmizela a jednotlivec se už nemohl zabývat tím, co ho těší, a jít, kam chce. Lež byla povýšena na politický nástroj. Na válku se bohužel hledělo většinou jako na událost přicházející zvenčí a jen zřídka, nebo vůbec ne, jako na výsledek vědomého plánovitého jednání člověka. Byla pokládána za vnější zásah do normálního života lidí a tento zásah byl považován za původce všeho neštěstí a zla. Pokud jde o lidské cíle a hodnoty, zůstal pocit důvěry v ně v podstatě neotřesen.
Další vývoj výstižně charakterizují politické události, jejichž význam však není tak dalekosáhlý jako význam jejich sociálně psychologického pozadí, hůře přístupného pochopení. Nejprve malý slibný krok vpřed, jímž byl, dík velkolepé iniciativě Wilsonově, vznik Společnosti národů a vytvoření mezinárodního systému kolektivní bezpečnosti. Pak formování fašistických států, provázené porušováním smluv a neskrývaným násilím na humanitě a slabších národech. Systém kolektivní bezpečnosti se zhroutil jako domek z karet – důsledky tohoto zhroucení nelze zhodnotit dodnes. Byl to projev slabosti charakteru a nedostatek odpovědnosti vedoucích osobností v postižených zemích i krátkozrakého sobectví v demokratických zemích – těch, které zůstávaly zdánlivě ještě nezasaženy – co způsobilo, že nedošlo k ráznému protiútoku.
Věci se vyvinuly ještě hůře, než by se odvážil předpovídat i nejčernější pesimista. V Evropě na východ od Rýna už neexistuje svobodný projev intelektu, obyvatelstvo je terorizováno gangstery, kteří uchvátili moc, a mládež je otravována systematickým lhaním. Pseudoúspěch politických dobrodruhů oslepil ostatní svět; všude se ukazuje, že tato generace postrádá onu udatnost a sílu, jež předchozím generacím umožnily v tvrdém boji a za velkých obětí vydobýt politickou a osobní svobodu člověka.
Vědomí této situace vrhá stín na každou hodinu mého života, zatímco před deseti lety jsem o těchto věcech ještě neuvažoval. To je to, co tak intenzivně pociťuji, když si znovu čtu ona dávno napsaná slova.
Avšak vím, že člověk se v podstatě mění jen málo, třebaže převažuje mínění, že se během času mění značně, a třebaže události, tak jak to vidíme i v přítomnosti, mu přinášejí nepředstavitelné strasti. Z toho všeho nezůstane nic než několik žalostných stránek v učebnicích dějepisu, jež budou mládeži budoucích generací stručně líčit zpozdilosti předků.
Poselství při příležitosti Zakladatelova dne Křesťanského sdružení mladých mužů, 11. října 1937
staženo z www:
http://eldar.cz/kangaroo/einstein/e2.html

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)