Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Studium lidského vědomí, myšlení, mravního rozhodování a uměleckého tvoření, jakož i rozbor právních řádů a zákonů, podle kterých vznikají a kterými se řídí kulturní svazky, rodina, společnost, stát, hospodářský život, – to vše má kladný význam pro theologické myšlení i pro aktivitu víry. Theolog věří, že v lidském duchu, který je stvořen Bohem, jsou předpoklady, aby poznal stopy Božího díla ve světě a aby si uvědomil konkretní závazek vůči Bohu. Znalost zákonů a řádů kulturního a dějinného života umožňovala theologii a církve úspěšnější práci ve světě.
Bylo právě u nás upozorněno na důležitý fakt, že církev od svého počátku přála umění a umělecky tvořila a že z církevních otců a spisovatelů nikdo nebyl absolutním nepřítelem umění. Tato these je v naprostém souhlase s tím, co bylo právě řečeno o poměru církve k filo/159)sofii. Jako filosofie a ostatní kultura vůbec, tak i umění zvláště je v křesťanské církvi předmětem velmi kritického soudu. Nejvyšší hodnota a norma křesťanova života je nad světem v Bohu; filosofie a umění patří však ke světu stvořenému. Ale i umění a umělecká krása ukazují ve své čistotě k nadsvětnému řádu Božímu. Mají i theologicky své místo v oblasti činné víry.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 158-59.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Jak se Bůh může dát poznat? Jak může sama sebe dát člověku? Je nás jasno ze všeho toho, co jsme dosud řekli, že poznání Boha není možno ani spekulací, ani mystickým vytržením, ani estetickými dojmy. Co touto cestou poznáme, je buď sebeklam, přelud a hračkářské žonglérství anebo jen nejasné tušení metafysického prazákladu kosmického. Bůh Stvořitel je něco jiného než /84/ nehybná substance světová, totalita kosmu, přírodní zákonitost a životní proces. Nedá se nahmatat a najít, ani odhalit a zkonstatovat, ani esteticky zažít a okusit. Může být poznán pouze tak, že sám, v konkrétní dějinné chvíli, osobně člověka postaví před otázku života a smrti, sám se mu osobně přiblíží tak, aby zmlkla všechna spekulace a mystika, všechno estetické požitkářství a sobělibé umravňování a aby člověk buď přijal plnost milosti anebo aby se proti Bohu nepřístupně zabarikádoval. (Tyto barikády proti Bohu mohou se vystavět i s pobožnou soběstačností.)
Křesťan vyznává, že Bůh Stvořitel přišel v určitém, dějinném člověku, Ježíši Kristu, který se narodil z dějinně určité ženy, žil za určitých dějinných okolností, trpěl za římského prokurátora Pontia Piláta, skutečně umřel a skutečně byl pohřben. Pilát v krédu má důležitou úlohu tohoto dějinného svědectví. Bůh Stvořitel nemůže se jinak zjevit a nemůže se člověku jinak darovat, než v dějinných událostech a v konkrétní lidské osobnosti. Pouze tak lze poznat všechnu vážnost, naléhavost, neodbytnost a nesmlouvavost Božího zjevení a Boží přítomnosti. To už nestačí mít správný pojem Boha a logicky přesné poznání, nestačí se uklidňovat pozvolným mravním pokrokem nebo vznešenou mravní ideou. Obecenství s Bohem neděje se pomocí pojmů ani mravních idejí, nýbrž v bdělé osobní pohotovosti přijmout jeho samého, uznat jeho stvořitelská práva, uposlechnout ho a dát si darovat plnost jeho milosti. „Ježíš Kristus, Syn Boží jediný“, „jednorozený“ (μονογενής) znamená, že Bůh jen jednou a neopakovatelně přišel na svět, že Slovo jen jednou se stalo tělem a že kdo tento příchod zaspí nebo zasní, prospekuluje anebo promulguje, zůstane navždy hluchý pro Boží apel.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 83-84.)

Martin Heidegger (1969)

Allein das Denken ist nicht nur als Suchen und Hinausfragen in das Ungedachte une aventure. Das Denken ist als Denken in di Ankunft des Seins, in das Sein als die Ankunft gebunden. Das Sein hat sich dem Denken schon zugeschickt. Das Sein ist als das Geschick das Denkens. Das Geschick aber ist in sich geschichtlich. Seine Geschichte ist schon im Sagen der Denker zur Sprache gekommen. /118/ ... /119/ ...
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. ... Das künftige Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wesens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sagen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wolken die Wolken des Himmels sind. ...
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S.117.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Aplikováno na Kanta samého to znamená: nesmíme se držet pouhého slovního popisu, jejž transcendentální filosofii Kant jako její původce dává, nýbrž musíme této ideji, tzn. Jejím určujícím částem daným v jejich celku, rozumět z toho, v čem je tato idea založena. Musíme jít zpět k jejímu věcnému základu, spíše než vycházet z toho, co učinil patrným její první popis. Při snaze o porozumění tradované filosofii se pak tudíž musí dojít až k postoji, který Kant zdůrazňuje s ohledem na Platónovu nauku o idejích: „Poznamenávám pouze, že není nic neobvyklého – jak v běžném rozhovoru, tak ve spisech – porozumět určitému spisovatel srovnáváním jeho myšlenek, které vyslovil o svém předmětu, dokonce lépe, než si rozuměl on sám, protože svůj předmět dostatečně neurčil, a tak občas mluvil nebo i myslel proti svému vlastnímu záměru.“4 Správně rozumět Kantovi pak znamená rozumět mu lépe, než on /15/ rozuměl sám sobě. Předpokladem k tomu je nepropadnout při výkladu stejným přehmatům, které Kant vytýká historikům dějin filosofie, když praví, že „mnohý dějepisec filosofie ... nemůže pro jazykový rozbor toho, co oni [staří filosofové] řekli, vidět to, co říci chtěli“.5 Správně rozumět podle toho znamená: zaměřit se na to, co chtěl Kant říci, a nezůstat tak stát u jeho popisů, nýbrž jít zpět k fundamentům toho, co míní.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. J.Kuneš, Praha 2004, str. 14-15.)
4 Kčr B 370, A 314.
5 I. Kant, Über eine Entdeckung nach der alle neue Kritik der vinen Vernunft durch eine ältere entbehrlich gemacht Arden soll, in: Immanuel Kants Weke, vyd. E. Cassirer, Berlin 1912 nn. (= Cass.), sv. VI, str. 71.

Martin Heidegger (1927-28)

V našem úmyslu a úkolu správně rozumět Kantově Kritice čistého rozumu je tak nutně obsažen nárok rozumět Kantovi lépe, než si rozuměl on sám. Není to snad domýšlivost a zároveň zlehčování předchůdce následovníkem, který se domnívá, že je dále? Ale my přece už víme, že zde neexistuje žádný postup vpřed ve smyslu vnějšího pokroku. Je nesmysl říci, že by Platón, Aristotelés nebo Kant byli překonáni. V úmyslu chtít lépe rozumět je tak málo domýšlivosti a podceňování, že je spíše právě vyzdvižením hodnoty toho, čemu chce být lépe rozuměno. Neboť chápeme-li správně, co to je rozumění, vidíme předem, že je možné a smysluplné jen tam,kde se předpokládá něco, čemu rozumět lze, co v sobě skrývá možnost být sledováno ke svým základům. O tom, co hodláme lépe pochopit, již tímto zároveň říkáme, že v sobě skrývá obsah, jímž bychom se sami chtěli nechat vést. Naopak všemu tomu, co ulpívá na povrchu a na základě své nevýznamnosti a prázdnoty neposkytuje oporu pro jakoukoli interpretaci, ani lépe rozuměno být nemůže. To, že něco může být lépe pochopeno a být toho hodno, je spíše jeho předností než znakem podřadnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)