Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2000)

Česká etymologie slova „pravda“ (ostatně jako mnoha dalších slov, jako spravedlnost, právo, pravidlo, pravítko, náprava, oprava, výprava, rozprava, praviti atd.atd.) poukazuje původně na prostorovou orientaci. Dnes je ve fyzice čas chápán jako jedna z dimenzí vedle prostorových. Ale Patočka např. deklaruje prostorové dimenze za dimenze času, tj. prostor považuje za jednu z dimenzí času (7100, doslov k „Přirozenému světu“, 1969, Praha 21970, s. 156). Přijmeme-li toto nové vidění a hodnocení času, musíme reinterpretovat onen etymologický poukaz slova „pravda“ (a všech dalších slovo se stejným kořenem) tak, aby onen poukaz k prostoru byl vztažen k mnohem základnější skutečnosti, jíž je čas. Každé jsoucno je vůbec možné jen díky času (Patočka: „čas (...) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě ...“, dtto.), neboť každé (pravé) jsoucno je (pravá) událost. A událostné dění je možné jen v čase, resp. každé dění je neodlučně spjato s časem a časovostí. Proto sama pravda musí být chápána jako dění pravdy, jako něco, co přichází. Ovšem pravda nikdy není přišlá, nikdy není aktuálně tu, před námi, nýbrž podržuje si vždy svůj adventivní charakter. Dění pravdy musíme tedy rozumět jinak, než jak rozumíme dění (pravé) události – pravda se děje tak, že přichází jako nepředmětná výzva, ale sama se nezpředmětňuje. To, co se děje potom, už není dění pravdy samé, nýbrž je děním odpovědi na tuto výzvu. To zároveň znamená, že čas přicházející (a tedy dějící se) pravdy je jiný než čas lidské (nebo jakékoli jiné) odpovědi na tuto přicházející pravdu: lidská odpověď není pokračováním dějící se, přicházející pravdy, nýbrž je právě jen odpovědí na ni. Pravda se tedy vztahuje až druhotně a prostředečně na to, co „jest“ (i na to, co „bylo“), zatímco v první řadě a především se vztahuje k oslovovaným subjektům. Vlastním hájemstvím, doménou pravdy je proto budoucnost; k přítomnosti (vždy k aktuální přítomnosti) se pravda vztahuje tak, že přichází jako oslovení, jako výzva, kdežto minulost stojí až na posledním místě – a může být buď „spasena“ nebo definitivně odvržena a znicotněna.
(Písek, 000430-2.)

Jan Patočka (1971)

Sedmapadesát let Beethovenova života objímá uzavřenou periodu lidské duchovní historie. Je to doba klíčící budoucnosti, jíž nebylo nikdy dáno stát se přítomnou, a obnovované minulosti, která byla objevena ve svém plném svérázu, jen aby se naplnila zkušenost nenávratnosti všeho. Bylo to poslední zastavení Evropy na cestě k její mocenské hybris, k rozběhu zmocnit se světa, a tím ke katastrofě. V této etapě tkví všechny i pozdější pokusy Evropy o ryze duchovní život a svět, neboť zde je naposled zásadně rozvrhována možnost, aby člověk nevykročil úplně na cestu naprostého zvnějšňování, nerozhodl se pro ovládající ovládnutí přírody a zařazení do říše kolosálních sil, jež vydávají lidstvo na pospas svému iracionálnímu rozpoutání.
(Německá duchovnost Beethovenovy doby, in: Umění a čas I, Praha 2004,
str. 468.)

Jan Patočka (1947–50)

Poněvadž však člověk je takovou bytostí ideově otevřenou, tj. zacílenou k budoucnu (Heidegger zdůraznil mohutně tento význam budoucnosti, nejpůvodnější časové extáze), musí mít také „čistou“ minulost na rozdíl od oné minulosti, která je zároveň přítomná a budoucí, vplývá do ostatních časových dimenzí a zastiňuje jejich specifičnost. Neboť budoucnost je vždy dobytá budoucnost, získaná bojem s minulostí, tj. s tím, co již zde bylo, a s „pouhou přítomností“, tj. přítomností, z níž odečten onen ideový vztah, schopnost realizace nového. Člověk musí vidět minulé, aby proti němu reagoval, s ním bojoval, překonával je. To je vlastní smysl toho, že máme otevřený horizont minulosti, kte/642/rý dovedeme aktivně explikovat. Máme minulost, protože ji potřebujeme, a potřebujeme ji pro budoucnost.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 641–42.)

Jan Patočka (1952)

V pojetí, které jsme nyní líčili, je sice budoucnost negací minulosti a hybnou silou rozeklané přítomnosti; ale není zde patrné, že tato popírající budoucnost je sama přece jen druhotný zjev. Prvotným zjevem k němu je „celková“ budoucnost; negující budoucnost je možno pochopit na základě celkové, ale nikoli naopak celkovou na základě negující.
(Čas, mýtus, víra, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 133; původně Křesť. revue XIX, 1952, č. 3-4, str. 112-116.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Křesťanství vtisklo celé evropské civilizaci původně staro-izraelskou životní orientaci do budoucnosti. Každý Evropan je tedy ve svém přístupu ke světu a ke skutečnostem zaměřen tváří (čelem) k budoucnosti. Ale moderní člověk tuto budoucnost vyprázdnil, udělal z ní vakuum. Budoucnost je (pro něho) přicházející prázdno, které máme zaplnit svými činy. Přesněji řečeno ovšem: tato budoucnost bude jednak plná reliktů minulosti resp. následků toho, co se v minulosti stalo, ale všechno nové, které se objeví, záleží na nás, na našich rozhodnutích, na naší vůli a na naší schopnosti tuto vůli důsledně prosazovat. Ty relikty minulosti je třeba brát na vědomí a počítat s nimi, ale jinak platí, že lidský subjekt (lidské subjekty) je jediným zdrojem všeho, co se nově objeví, ale nelze to odvodit z toho, co už bylo. A to, co z té minulosti přežívá či přetrvává, není vlastně opravdová budoucnost. Protože ta opravdová budoucnost záleží jen na nás, máme dojem, že sice přichází (to nemůžeme ovlivnit). ale přichází jako prázdná. My se do ní můžeme svými činy (a myšlenkami) jen zapisovat a nechávat tak po sobě další stopy či relikty. Jenže tohle všechno je předsudek a vlastně pověra: budoucnost, která přichází, ve skutečnosti není prázdná, ale to, co v ní a s ní přichází, je skutečností zvláštního druhu, je to skutečnost ne-předmětná, ale skutečná.
(Písek, 120802-2.)