Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1949)

V odpovědích na svou otázku po jsoucím jako takovém si metafyzika představila bytí již před jsoucnem. Vyslovuje bytí nutně, a tudíž neustále. Metafyzika však nepřivádí bytí samo k slovu, neboť nepromýšlí ani bytí v jeho pravdě, ani pravdu jako neskrytost, ani neskrytost v jejím bytování. Bytnost pravdy se metafyzice jeví vždy jen v onom již odvozeném tvaru pravdy poznání a její výpovědi. Neskrytost by však mohla být něčím původnějším než pravda ve smyslu veritas. Άλήθεια by mohla být slovem, jež poukazuje nějakým způsobem, s nímž ještě nemáme zkušenost, do dosud nemyšlené bytnosti esse. Kdyby tomu tak bylo, pak by ovšem představující myšlení metafyziky nemohlo této bytnosti pravdy nikdy dosáhnout, byť by se sebehorlivěji historicky zabývalo předsokratovskou filosofií; neboť nejde o nějakou renesanci předsokratovského myšlení – takové předsevzetí by bylo domýšlivé a protismyslné – nýbrž jde o to dbát příchodu onoho ještě nevysloveného bytování neskrytosti, v jejíž podobě se ohlásilo bytí. Pravda bytí zůstává nicméně metafyzice během jejích dějin od Anaximandra k Nietzchemu skryta. Proč na ni metafyzika nemyslí? Závisí zanedbání takového zamyšlení pouze na zvláštním způsobu metafyzického myšlení? Anebo patří k bytostnému údělu metafyziky, že jí její vlastní základ uniká, poněvadž při vzcházení neskrytosti se nikde /14/ nedostavuje to, co v ní bytuje, totiž skrytost, a to ve prospěch neskrytého, které se právě teprve tak může zjevit jako jsoucí?
Metafyzika nicméně neustále a v nejrůznějších obměnách bytí vyslovuje. Ona sama budí a upevňuje zdání, jako by v ní otázka po bytí byla položena a zodpovězena. Avšak metafyzika nikde na otázku po pravdě bytí neodpovídá, poněvadž si tuto otázku nikdy neklade. A neklade si ji, protože myslí bytí jenom tak, že si představuje jsoucí jako jsoucí. Míní jsoucno v celku, a mluví o bytí. Říká bytí, a míní jsoucí jako jsoucí. Vypovídání metafyziky se od jejího počátku až do jejího dovršení jakýmsi zvláštním způsobem pohybuje v zaměňování jsoucna a bytí. Toto zaměňování je ovšem třeba myslet jako událost úvlasti [Ereignis, lvh], ne jako nějakou chybu. Jeho důvod nemůže nikterak spočívat v pouhé nedbalosti myšlení nebo v povrchnosti vyjadřování. Následkem tohoto průběžného zaměňování dosahuje zmatenost tohoto představování vrcholu, když se tvrdí, že metafyzika klade otázku po bytí.
(Úvod k přednášce „Co je metafyzika“, in: 7409, Co je metafyzika, př. Ivan Chvatík, Praha 1993, str. 13-14.)

Erazim Kohák (2014)

Charta 77 navazovala na zcela jiné momenty našich dějin. Představovala prosté, nedramatické odmítnutí života v kompromisu a ve lži, života v pokřivení a přizpůsobení. Připomínala Masarykovo známé „Nechtěl jsem lhát“. Charta nenabízela politický program, což ostatně prokázal její rozpad po Listopadu. Nebyla a ani se nepokoušela být společenstvím bezúhonných. Byla jen společenstvím statečných – svobodných občanů v nesvobodné době, lidí přímých v době pokřivené. Nepřispívala přizpůsobení. Ač to dnes zní pateticky, tehdy zachraňovala naši čest.
Byla společenstvím různorodým. Podpořil ji Václav Benda, který byl ochoten přijmout i generála Pinochetta, a také Jan Patočka, který ve svém šestém Kacířském eseji a v dopisech Was sind die Tschechen? zaujal v letech beznadějné normalizace krajně pravicový postoj – ač jako mluvčí Charty se postavil jednoznačně na stranu demokracie a lidských práv a stvrdil to svým životem. K Chartě se připojil evangelický teolog v masarykovské tradici Ladislav Hejdánek, a také někdejší sociální demokrat Jiří Hájek, po mnoho let vysoký komunistický funkcionář.
Vyčítat Chartě politickou nevytříbenost nebo personální poskvrněnost je vždycky oprávněné – a představuje to až bolestné nepochopení té solidarity otřesených, kteří už měli dost a prostě řekli ďáblovi NE!
(Pravda a usmíření, in: Listy 2007, č. 2.)
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=072&clanek=020704