Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1964)

Co tím chceme říci, když mluvíme o konci filosofie? Příliš lehko chápeme konec něčeho v negativním smyslu jako pouhé ustání, jako nepokračování v dalším postupu, ne-li dokonce jako úpadek a ne-schopnost. Řeč o konci filosofie naproti tomu znamená dovršení metafyziky. Dovršením se však nemíní dokonalost v tom smyslu, že by filosofie musela na svém konci dosáhnout nejvyšší dokonalosti. Chybí nám nejen jakékoli měřítko, které by dovolovalo oceňovat dokonalost jedné epochy metafyziky vůči jiné. Nemáme vůbec žádného práva oceňovat tímto způsobem. Platónovo myšlení není dokonalejší než Parmenidovo. Hegelova filosofie není dokonalejší než Kantova. Každá epocha filosofie má svou vlastní nutnost. Že nějaká filosofie je, jaká je, musíme prostě vzít na vědomí. [63] Nepřísluší nám však dávat jedné před druhou přednost, jako je to možné v případě různých světových názorů.
(Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993, str. 9 [63].)

Martin Heidegger (1953)

Podle běžné představy označujeme oblast, v níž se odehrává duchovní a tvůrčí činnost člověka, jménem „kultura“. K ní se počítá také věda, její pěstování a organizace. Věda se tak řadí mezi hodnoty, kterých si člověk cení, ke kterým z rozličných pohnutek obrací svůj zájem.
Pokud ale budeme brát vědu jen v tomto kulturním smyslu, nepostihneme ani původ ani z tohoto původu vyplývající dosah její bytnosti. Totéž platí o umění. Ještě dnes jmenujeme rádi obojí společně: umění a věda. Také umění si lze představit jako úsek kulturního provozu. Pak se ale nedozvídáme nic o jeho bytnosti. Viděno ze strany bytnosti je umění posvěcením a pokladem, v němž to, co je skutečné, člověka vždy nově obdarovává svým dosud skrytým leskem, aby v jeho jasu čistěji viděl a jasněji slyšel to, co ho v jeho bytování oslovuje. /37/
Věda je pouhou kulturní činností člověka právě tak málo jako umění. Věda je určitý, a to rozhodující způsob, v němž se nám podává (dar-stellt)c všechno, co jest.
- – - – - – -
c Přesněji! (podává se z Gestellu).
(Věda a zamyšlení, in: Věda, technika a zamyšlení, Praha 2004, str. 36-37.)

Martin Heidegger (1931)

Je tedy třeba u Aristotelovy definice jako domnělé triviality vydržet a ukázat ji v jejím bytostném obsahu. Když si tento požadavek byť jen na okamžik skutečně ujasníme, vidíme, že Aristoteles, a tak i každá [82] filosofie, nám zůstane uzavřen, jestliže jej nepřekonáme ve směru jeho vlastních východisek a otázek. Máme-li toho dosáhnout, pak zřetelně uvidíme, jak je tento úkol troufalý. Zajisté. Ale filosofování také nikdy nebylo nic jiného než největší troufalost, jíž se na sebe samu odkázaná existence člověka odvážila.
Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skutečnými výtvory ducha.
(Aristotelova Metafyzika IX, 1–3, přel. Iv. Chvatík, Praha 2001, str. 68–69.)

Martin Heidegger (1931)

… Ale snad je toto pojednání (rovněž samostatné) o OYSIA připomenuto právě proto, aby bylo naznačeno, že také následující pojednání patří do okruhu otázky po kategoriích. Také DYNAMIS a ENERGEIA, o kterých má být nyní řeč, jsou pak dvěma kategoriemi, které si zaslouží zvláštního zkoumání. Tato domněnka se vnucuje, pokud si připomeneme pozdější a dodnes běžné pojetí DYNAMIS a ENERGEIA jako možnosti a skutečnosti. Především pro Kanta a od Kantovy doby náleží totiž ,možnost‘ a ,skutečnost‘ společně s ,nutností‘ mezi kategorie. Tyto pojmy tvoří skupin kategorií ,modality‘. Avšak DYNAMIS a ENERGEIA u Aristotela v žádném z jeho výčtů kategorií nenacházíme. Otázka po DYNAMIS a ENERGEIA, možnosti a skutečnosti, není pro Aristotela otázkou po kategoriích. To je třeba bez váhání tvrditn proti běžným pokusům o výklad. A toto vysvětlení – ovšem opět pouze negativní – je prvním předpokladem pro porozumění celému pojednání.2
- – -
2 Zde by bylo také zapotřebí vložit úvahy o TO HYPARCHEIN[vyskytovat se, skutečnost], TO EX ANAGKÉS HYPARCHEIN [nutně se vyskytovat, nutnost], a TO ENDECHESTHAI HYPARCHEIN [moci se vyskytovat, možnost]. An. pr. I, 2, 25a1 n.; srv. De interpret. kap. 12 n.
(7197, Aristotelova Metafyzika XI, 1-3, GA Bd. 33, př. Iv.Chvatík, Pha 2001, str. 13.)

Martin Heidegger (1931)

Nejdříve bychom však přece jen chtěli učinit pružnějším a určitějším porozumění věci, o kterou se pod titulem DYNAMIS KATA KINÉSIN jedná, aby se zbystřil náš zrak pro specifičnost Aristotelova východiska a jeho cesty. Ale nejen to. Nejdříve ze všeho je třeba se připravit, abychom byli s to zakusit, že v textu neprobíhá jednoduše pouhá hra myšlenek a pojmů, které není kladen žádný odpor, která nikde není doma, ale také nikdy není v úzkých, nýbrž že se zde, tak jako v každé skutečné filosofii, dere ke svobodě světa moc určité existence, určitého ‚bytí tu‘, že toto filosofování je ještě tu – tu nikoli ve smyslu špatné přítomnosti domnělého aristotelismu, nýbrž tu jako nezrušitelná vázanost a nenaplnitelný závazek.
S takovým pokusem se ovšem ihned dostáváme na velmi obtížný [71] terén, s množstvím složitých vztahů, které už v jazyce dávno došly vyjádření, přesto však zcela postrádají pojmové zachycení. Proto je ovšem také jazykový úzus proměnlivý podle jazykového citu a vkusu. Z tohoto hlediska je pak používání určitých výrazů pro určité významy věcí libovůle.
(7197, Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, př. I. Chvatík, Praha 2001, str. 60.)