Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Ladislav Hejdánek
(1966)
4.
Když Bloch ukazuje na příkladě člověka, co to je reálná možnost, mluví o tom, že člověk jako reálná možnost všeho toho, co se z něho v jeho dějinách stalo a především v neustávajícím (nezastaveném, ungesperrtem) pokroku ještě může stát. Je možností, která není vyčerpána tak, jako je vyčerpán žalud v dokončeném uskutečnění dubu, ale která ještě nedozrála (nenechala dozrát – nicht gereift hat) k celku svých vnitřních i vnějších podmínek, podmiňujících determinant. A to platí o nevyčerpaném celku samotného světa: hmota je reálná možnost všech těch útvarů (Gestalten), které jsou latentně v jejím lůnu a které jsou z ní v procesu vyvázány (narozeny – entbunden). (PHoffn. I, 255.) Z toho by se dalo uzavřít, že pro Blocha vlastně veškerá skutečnost je jen možností, protože je neuzavřena. To je ovšem pouhá záměna termínů anebo vůbec změť. Chybí pokus o vztažení možnosti (na kterékoli úrovni, tj. v kterékoli vrstvě) k subjektu této možnosti, neboť každá možnost je vztažena k nějakému subjektu. Jinak řečeno: to, co je (co je dáno, uskutečněno atd.), není možností a nemůže se možností stát. Chápání možnosti, které ze skutečného usuzuje s jistotou na možné (to znamená postup: je-li něco skutečné, je to ergo i možné), tedy chápání možnosti jako předpokladu skutečnosti, je hluboce mylné. K tomuto omylu dochází především proto, že je opominut vztah možnosti k subjektu. Možnost, která vypadá jako předpoklad nějaké skutečnosti, nenáleží ve skutečnosti k ní, ale ke skutečnosti docela jiné, totiž k subjektu, který (adekvátně ke své úrovni) anticipuje onu druhou skutečnost, aniž by se jí sám chtěl stát. Každá možnost je vztažena k subjektu, který anticipuje nějakou ještě nezformovanou, nehotovou, neuskutečněnou situaci, která s ním není identická, ale k jejímuž uskutečnění je tohoto subjektu zapotřebí.
(Druhotně pak, k jejímuž uskutečnění je zapotřebí nějakého subjektu – buď ve smyslu využití až i vykořistění druhého subjektu anebo ve smyslu spolupráce a dělby práce.) Není-li zapotřebí asistence či intervence žádného subjektu (vždy ovšem v určitém, určeném ohledu), pak je (opět v témž ohledu) třeba mluvit nikoliv už o možnosti, nýbrž o nutnosti (resp. setrvačnosti).
(ex: 11444, Poznámky ad „Blochovo pojetí naděje“, duben 1966, 4 strany.)
(Praha, 660417-4.)
vznik lístku: květen 2014