Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1969)

E: Jak se díváte na vztah mezi filosofií a vědou?
H: To je velmi těžká otázka. Věda postupně zahrnuje do své moci celou zemi. Ale věda nemyslí. Její postupy a její prostředky jí totiž myslet nedovolují.
E: Je to její nedostatek?
H: Ne, přednost. Věda se může založit a postupovat v oborech svých výzkumů jen proto, že nemyslí.
E: Přesto jsme dnes nakloněni ztotožnit myšlení vůbec s vědou.
H: Teprve až uznáme, že mezi myšlením a vědou je propast, začne být vztah mezi myšlením a vědou autentický.
E: Říkáte, že věda nemyslí. Není to pobuřující tvrzení?
H: Jistě, ale věda bez myšlení není nic platná. A jak jsem vždycky říkal v přednáškách: to nejzávažnější v naší době je, že pořád ještě doopravdy nemyslíme.
E: Co tím myslíte?
H: Možná, že člověk už po staletí příliš mnoho jedná a málo myslí. Ve světě, kde máme /18/ stále víc důvodů k zamyšlení, myšlení stále ještě neexistuje.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 17-18.)

Martin Heidegger (1949)

V odpovědích na svou otázku po jsoucím jako takovém si metafyzika představila bytí již před jsoucnem. Vyslovuje bytí nutně, a tudíž neustále. Metafyzika však nepřivádí bytí samo k slovu, neboť nepromýšlí ani bytí v jeho pravdě, ani pravdu jako neskrytost, ani neskrytost v jejím bytování. Bytnost pravdy se metafyzice jeví vždy jen v onom již odvozeném tvaru pravdy poznání a její výpovědi. Neskrytost by však mohla být něčím původnějším než pravda ve smyslu veritas. Άλήθεια by mohla být slovem, jež poukazuje nějakým způsobem, s nímž ještě nemáme zkušenost, do dosud nemyšlené bytnosti esse. Kdyby tomu tak bylo, pak by ovšem představující myšlení metafyziky nemohlo této bytnosti pravdy nikdy dosáhnout, byť by se sebehorlivěji historicky zabývalo předsokratovskou filosofií; neboť nejde o nějakou renesanci předsokratovského myšlení – takové předsevzetí by bylo domýšlivé a protismyslné – nýbrž jde o to dbát příchodu onoho ještě nevysloveného bytování neskrytosti, v jejíž podobě se ohlásilo bytí. Pravda bytí zůstává nicméně metafyzice během jejích dějin od Anaximandra k Nietzchemu skryta. Proč na ni metafyzika nemyslí? Závisí zanedbání takového zamyšlení pouze na zvláštním způsobu metafyzického myšlení? Anebo patří k bytostnému údělu metafyziky, že jí její vlastní základ uniká, poněvadž při vzcházení neskrytosti se nikde /14/ nedostavuje to, co v ní bytuje, totiž skrytost, a to ve prospěch neskrytého, které se právě teprve tak může zjevit jako jsoucí?
Metafyzika nicméně neustále a v nejrůznějších obměnách bytí vyslovuje. Ona sama budí a upevňuje zdání, jako by v ní otázka po bytí byla položena a zodpovězena. Avšak metafyzika nikde na otázku po pravdě bytí neodpovídá, poněvadž si tuto otázku nikdy neklade. A neklade si ji, protože myslí bytí jenom tak, že si představuje jsoucí jako jsoucí. Míní jsoucno v celku, a mluví o bytí. Říká bytí, a míní jsoucí jako jsoucí. Vypovídání metafyziky se od jejího počátku až do jejího dovršení jakýmsi zvláštním způsobem pohybuje v zaměňování jsoucna a bytí. Toto zaměňování je ovšem třeba myslet jako událost úvlasti [Ereignis, lvh], ne jako nějakou chybu. Jeho důvod nemůže nikterak spočívat v pouhé nedbalosti myšlení nebo v povrchnosti vyjadřování. Následkem tohoto průběžného zaměňování dosahuje zmatenost tohoto představování vrcholu, když se tvrdí, že metafyzika klade otázku po bytí.
(Úvod k přednášce „Co je metafyzika“, in: 7409, Co je metafyzika, př. Ivan Chvatík, Praha 1993, str. 13-14.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Za opravdové (pravé) „jsoucno“ můžeme považovat jen něco, co se „samo“ založilo a samo udržuje jako „jedno“, jako celek. A každý takový celek musí být chápán jako dějící se celek, tedy celek-událost. A každá událost se děje tak, že vedle aktuální přítomnosti (která přechází z jedné „jsoucnosti“ do další, právě nastávající, aby tu předchozí nechala přejít do již nejsoucí, ale tak, že všechny její již nejsoucí (minulé) jsoucnosti k ní vždycky nějak náleží, jsou té aktuální přítomnosti nějak přítomny (jsou „při tom“); a totéž, ovšem zároveň docela jinak, to platí i pro všechny ještě nenastalé, tudíž ještě nejsoucí (budoucí) jsoucnosti, které teprve „přicházejí“ resp. „mají příjít“, mají nastat“. A protože tyto ještě nenastavší, ale nastat mající, tedy budoucí „jsoucnosti“ se stanou aktualitou (nedojde-li k poruchám) až v době, která má přijít, ale jsou nějak s událostí jakožto celkem silně spjaty, můžeme jim říkat „budost“ události. A obdobně jsoucnosti již dříve aktuální, ale nyní již uplynulé a minulé, můžeme označovat jako „bylost“ události. Je tedy zřejmé, že každá (pravá) událost je aktuální jen ve chvíli právě přítomné jsoucnosti, zatímco všechny ostatní jsoucnosti téže události buď ještě nenastaly, nebo už pominuly. Celkem však ona událost zůstává jen pod tou podmínkou, že je ustavena a že se děje (že vykonává své bytí, své událostné dění) jako měnící se a postupují jednota bylosti a budosti, aktivně zakládaná a udržovaná událostí jako subjektem, který jen nejenom vždy po celou dobu událostného dění sám aktuálně přítomný (a tedy který z každé do bylosti odcházející aktuální přítomnosti přechází do aktuální přítomnosti nejblíže příští. přicházející z budosti), ale který se v této jakési vždy nové přítomnosti nemůže pouze „udržovat“, nýbrž musí do každé nové aktuální přítomnost aktivně pronikat díky své schopnosti se vyklánět do budoucnosti (a tedy také do příslušné bylosti) a nechat se „mocí“ vrhat zpět do budoucnosti nové aktuality.
(Písek, 121027-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Na námitku, proč se máme zabývat něčím, co „není“, lze odpovědět hned několika způsoby, a všechny jsou platné. Především to už dávno děláme, není to žádný nový výmysl, jen jsme si toho málo vědomi, neboť to obvykle uniká naší pozornosti. Ale v některých případech to je dnes už tak nápadné, že to konečně musíme vzít na vědomí. Snad krajním případem jsou astronomové, astrofyzici a fyzikální kosmologové, kteří se přece zabývají dalekými hvězdami, jejich planetárními systémy, galaxiemi a třeba kvazary v nich, supergalaxiemi, atd. – a to vše jsou „objekty“, z nichž některé jsou nejen už stamiliony, ale dokonce miliardy let „ne-jsoucí“, o nichž nevíme, jak dnes vypadají, a žádným přímým pozorováním to zjistit ani nemůžeme (relativitu toho „dnes“ resp. „teď“ nechávám stranou). Podobně v jiných oborech jsou předem odhadovány stavy a situace, k nimž má teprve dojít (a k nimž možná dojde a možná ne). Takže: tak jako tak se tím, co je „ne-jsoucí“, stále nebo velmi často zabýváme.
Důležité je ovšem zdůvodnit v jednotlivých případech, proč se takovým „ne-jsoucím“ zabýváme, tj. proč to považujeme za potřebné a někdy dokonce nutné. V té astrofyzice to je dost přehledné: k tomu, co už (dávno) není „jsoucí“ (a navíc je velmi vzdálené, i když přesně nevím jak je to vzdálené přesně teď), se dostáváme komplikovanými interpretacemi toho, co nám vzdálené není, ale co máme na dosah nejrůznějšími přístroji vybavenému zraku (nakonec se dalekohledem musíme dívat svým zrakem, ať už přímo nebo nejčastěji přes různě sofistikované fotografie atd.) Jedno však musíme nahlédnout zcela zřetelně a přesvědčivě: výsledky nejrůznějších interpretací toho, co vidíme, slyšíme atd. právě nyní, musíme zabudovat do jakési „konstrukce“, kterou jsme museli (spolu s mnoha, ba nesčetnými dalšími) vytvořit. A protože to je nejen náročné na naši práci, na naše myšlení, ale také na vybavení, přičemž náklady na některé výzkumy stále rychleji stoupají, čím se blížíme skutečnostem největším nebo naopak nejmenším, vždycky musí rozhodovat zdůvodnění, proč zkoumat toto a nikoli spíše něco jiného – tedy selekce.
Zvláštní pozornost pak musíme věnovat zejména myšlenkovým (nejen tedy technickým) problémů užitých metod a pojmových prostředků; to odložme na jindy.
(Písek, 121102-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Ne-jsoucí (x ne-jsoucno, to není totéž!) je především a) to, co už pominulo, tj. kdysi bylo aktuálně jsoucí (nyní už není aktuální žádná z jeho jsoucností); „jsoucí“, tj. aktuálně (nám) přítomné mohou být jen některé přetrvávající zbytky (relikty) nebo „stopy“ (ty zase mohou být buď nezamýšlené nebo záměrné) nebo jiné, tedy druhotné „relikty“. Jsoucnost, která už byla aktuální a stala se „bylou“, je ovšem nadále „jsoucí“, byť nikoliv aktuálně. Dále 2) ne-jsoucí je také to, k čemu ještě nedošlo, ale co se už v rámci událostného dění připravuje k tomu, aby nastalo, co však téměř s jistotou může být očekáváno jako budoucí „aktuálně jsoucí“. V obou ze zmíněných příkladech jde o „ne-jsoucí jsoucí“, ale vždy v jiném smyslu: jednou jde o „již nejsoucí“, zatímco podruhé o „ještě nejsoucí“. Ale v obou případech hraje určitou (významnou, ale nikoli rozhodující) úlohu to, co jako nižší složka událostného dění se mění (pohybuje) nápadně pomaleji, takže po celou dobu (nebo aspoň její významnou část) zůstává také součástí celé řady nebo dokonce všech „aktuálních jsoucností“, ovšem aniž by se podílelo na jejich „přicházení do aktuálnosti“ (z budosti) nebo „odcházení z aktuálnosti“ (do bylosti). Zde je ovšem třeba dodat, že v žádném případě nejde o složky vůči celku událostného dění zcela netečné; obvykle tomu je tak, že i tyto nižší, zdánlivě relativně mnohem trvalejší složky mají také své mnohem hybnější podsložky, jimiž se naopak celkového dění aktivně a vůči celku vnímavě účastní. A pro tyto podsložky platí mutatis mutandis zcela obdobně to, co pro událost jako celek: jsou to také událostné děje.
(Písek, 121111-1.)