Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1963)

A co dnes? Čas fenomenologické filosofie se zdá být ten tam. Fenomenologická filosofie se dnes pokládá za něco minulého, co je zaznamenáváno již jen historicky vedle jiných směrů. Avšak v tom, co je jí nejvlastnější, není fenomenologie žádný směr. Je to v průběhu časů se proměňující a jen tím setrvávající možnost myšlení odpovídat nároku toho, co má být myšleno. Bude-li fenomenologie takto zakoušena a uchovávána, pak může jako název zmizet ve prospěch věci myšlení, jejíž zřejmost zůstává tajemstvím.
(Moje cesta k fenomenologii, in: Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993,
str. 49.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Ontologie je – vyložíme-li jen to pojmenování – věda (LOGOS, pojednání, teorie apod.) o „jsoucím“ (TO ON). Jestliže Raul Corazzon (http://www.formalontology.it/) začíná svůj výklad větičkou „Ontology is the theory of objects and their ties.“, můžeme na to reagovat hned od tohoto momentu: pokud by se „ontologie“ měla zabývat jen „objekty“, a pokud by to mělo – viz srovnání s Aristotelem – znamenat, že se zabývá objekty jakožto objekty, nebo ještě lépe: že se zabývá objekty, pokud to jsou ryzí objekty (nebo pro nás: pouhé objekty), musíme okamžitě upozornit, že všechny tzv. „objekty“ (a takovými „objekty“ jsou pochopitelně i vztahy či souvislosti mezi „objekty“ – není jasné, proč Corazzon užívá raději termínu „ties“ místo „relations“ – ale to by vyžadovalo samostatný rozbor) jsou našimi myšlenkovými konstrukty. A nemá-li jít o „pouhé“ objekty, nýbrž o „skutečnosti“, mající vedle vnější (předmětné, objektní) stránky také stránku vnitřní (nepředmětnou, subjektní), museli bychom v důsledku toho vymezit ontologii jako (filosofickou) vědu či teorii, zabývající se jsoucny, která mají obě stránky, tj. předmětnou i nepředmětnou, jenom po jedné stránce, totiž po té předmětné (objektní). Pak by bylo nutno najít pojmenování pro takovou filosofickou disciplínu, která by byla soustředěna buď pouze na nepředmětnou (subjektní) stránku jsoucen, nebo která by trvala na neoddělitelnosti obou stránek a na nepominutelnosti žádné z nich (takže by se zabývala nezbytně oběma). V prvním případě by bylo vhodné mluvit o „méontologii“, ale v druhém případě by bylo třeba nejspíš rozhodnout, zda by „ontologie“ měla v sebe zahrnout také „méontologii“, nebo naopak zda by obojí neměla do sebe pojmout spíše „méontologie“. V každém případě by však bylo třeba trvat na tom, že všechna pravá jsoucna jsou vybavena obojí stránkou, takže žádnou z nich nelze přehlížet a už vůbec ne pomíjet. (Zvláštní pozornost je pak ovšem zapotřebí věnovat případům skupin nebo hromad jsoucen, kterým ovšem ona „vnitřní“ neboli „nepředmětná“ stránka chybí – aniž by ovšem chyběla těm jsoucnům, o jejichž skupiny nebo hromady by šlo.)
(Písek, 081217-1.)

Martin Heidegger (1927-28)

Filosofie patří k nejpůvodnějším lidským úsilím. O nich Kant poznamenává: „Prozatím se lidská úsilí točí v ustavičném kruhu a znovu přicházejí k místu, kde už jednou byla; později snad může být z materiálu, který nyní leží v prachu, vybudována nádherná stavba.“2 Právě nejpůvodnější lidská úsilí nikdy neustávají, a to proto, že se nikdy nemohou zbavit nejistoty a stále se musí vracet na totéž místo a jedině v tom nacházejí zdroj své síly. Jejich neustálost netkví ve stejnoměrném postupu vpřed ve smyslu tzv. pokroku. K pokroku dochází pouze v oblasti, která je pro lidskou existenci nakonec nedůležitá. Filosofie se nevyvíjí ve smyslu pokroku, nýbrž je úsilím o rozvíjení a vyjasňování stále týchž několika problémů, je samo/14/statným, svobodným a zásadním bojem lidské existence s temnotou, jež v ní neustále propuká. A každé objasnění jen odkrývá nové propasti. Mlčení a úpadek filosofie neznamená tedy konec postupu vpřed, ale zapomenutí centra. Proto je každá filosofická obnova procitnutí v návratu na totéž místo.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. J.Kuneš, Praha 2004, str. 13-14.)

Martin Heidegger (1929)

Bibliografický výraz, který se stal podnětem k této určité obsahové interpretaci, vyplynul sám z určité nejistoty, pokud jde o věcné chápání spisů takto zařazených do corpus aristotelicum. Právě pro to, o co tu Aristotelés usiluje jako o PRÓTÉ FILOSOFIA, jako o vlastní filosofii, o filosofování v první řadě, neměla pozdější školská filoso/27/fie (logika, fyzika, etika) žádnou disciplínu a žádný rámec, do něhož by mohla být vřazena; META TA FYSIKA je titul pro zásadní filosofické rozpaky.
Tato rozpaky pak zase měly svůj důvod v neujasněnosti, pokud jde o bytnost problémů a poznatků, které jsou v těchto pojednáních probírány. ...
...
Poaristotelská západní metafyzika vděčí za svoje vypracování nikoli převzetí a dalšímu rozvedení údajně už existujícího aristotelského systému, nýbrž nepochopení problematičnosti a otevřenosti, v níž Platón a Aristotelés ponechali ústřední problémy. Vypracování zmíněného školského systému pojmu metafyziky určily převážně dva motivy, a ty víc a více zabraňovaly tomu, aby mohla být znovu uchopena původní problematika.
(7328, Kant a problém metafyziky, Praha 2004, str. 26-27.)

Martin Heidegger (1964)

Co tím chceme říci, když mluvíme o konci filosofie? Příliš lehko chápeme konec něčeho v negativním smyslu jako pouhé ustání, jako nepokračování v dalším postupu, ne-li dokonce jako úpadek a ne-schopnost. Řeč o konci filosofie naproti tomu znamená dovršení metafyziky. Dovršením se však nemíní dokonalost v tom smyslu, že by filosofie musela na svém konci dosáhnout nejvyšší dokonalosti. Chybí nám nejen jakékoli měřítko, které by dovolovalo oceňovat dokonalost jedné epochy metafyziky vůči jiné. Nemáme vůbec žádného práva oceňovat tímto způsobem. Platónovo myšlení není dokonalejší než Parmenidovo. Hegelova filosofie není dokonalejší než Kantova. Každá epocha filosofie má svou vlastní nutnost. Že nějaká filosofie je, jaká je, musíme prostě vzít na vědomí. [63] Nepřísluší nám však dávat jedné před druhou přednost, jako je to možné v případě různých světových názorů.
(Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993, str. 9 [63].)