Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1946)

Es ist an der Zeit, daß man sich dessen entwöhnt, die Philosophie zu überschätzen und sie deshalb zu überfor¬dern. Nötig ist in der jetzigen Weltnot: weniger Philoso¬phie, aber mehr Achtsamkeit des Denkens; weniger Lite¬ratur, aber mehr Pflege des Buchstabens.
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. Das künftige Denken kann aber auch nicht mehr, wie Hegel verlangte, den Namen der «Liebe zur Weisheit» ablegen und die Weisheit selbst in der Gestalt des absoluten Wissens geworden sein. Das Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wis¬sens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sa¬gen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wol¬ken die Wolken des Himmels sind. Das Denken legt mit seinem Sagen unscheinbare Furchen in die Sprache. Sie sind noch unscheinbarer als die Furchen, die der Landmann langsamen Schrittes durch das Feld zieht.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 119.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Každému filosofickému úsilí zůstává něco bytostně nejasného, a i to nejradikálnější úsilí zůstává nedokončené a rozumí si v pravém slova smyslu absolutně teprve tehdy, když se pochopí ve své konečnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Pokus znovu (a jinak) založit tzv. první filosofii (philosophia prima, HÉ PRÓTÉ FILOSOFIA) byl zamýšlen již vícekrát, a byl dokonce vskutku podnikán (např. programově Husserlem, u nás o tom jen referuje Patočka a komentuje to, sám se o to nepokoušel). To uvádím jen proto, aby nebylo pochyb o formální legitimitě podobných pokusů. Naší otázkou bude na prvním místě, je-li něco takového možné, za jakých podmínek a s jakými záměry. (V podstatě jde o stejné otázky, jaké si klade Patočka ve svých výkladech – viz 7243, Úvod do fenomenologické filosofie, str. 98n., ovšem zapojené do odlišných kontextů.) První naší námitkou je výtka jisté předsudečnosti v chápání významu onoho adjektiva „první“ jakožto základní a zakládající (a pak nesoucí a nosný). Patočka to formuluje (a interpretuje tím, jak má za to, pojetí Husserla samotného) tak, že filosofie „má restituovat starý ideál philosophia prima, ideál jednotícího, jednotného lidského vědění“ (str. 98). Ona předsudečnost spočívá v nadále trvající závislosti na starořecké myšlence ARCHÉ jako první a vlastně jediné pravé skutečnosti. ARCHÉ je však třeba reinterpretovat méontologicky, tj. jako „ne-jsoucí“, ale k „nastávání určenou“ a tedy „přicházející“ ryzí nepředmětnost – kterou my nazýváme „Pravda“ (jako „to pravé“). Při uskutečňování (zprostředkovaném akcemi, aktivitami) se přicházející a uskutečňované „to pravé“ vždycky střetá s určitou „situací“, do které je jakoby „vrženo“ a s níž se musí nějak vyrovnat (s níž musí „uzavřít kompromis“ – a tím ve větší nebo menší míře podlehnout jistému poškození, degradaci, někdy i dostat se na nesprávnou „cestu“ – k tomu „kompromisu“ náleží nejen brát v úvahu skutečnosti, které jsou „okolo“, ale také tu „skutečnost“, jíž je sám uskutečňující „subjekt“ – neboť každá akce, každá aktivita je výkonem nějakého subjektu resp. nějakých subjektů.)
(Písek, 080203-1.)

Martin Heidegger (1954)

... Das Fragen baut an einem Weg. Darum ist es ratsam, vor allem auf den Weg zu achten und nicht an einzelnen Sätzen und Titeln hängenzubleiben. Der Weg ist ein Weg des Denkens. Alle Denkwege führen, mehr oder weniger vernehmbar, auf eine ungewöhnliche Weise durch die Sprache. ...
(Die Frage nach der Technik, in: G. Neske, Pfullingen 1954, S. 15.)

Martin Heidegger (1969)

... Der Satz: „Der Mensch ek-sistiert“ antwortet nicht auf die Frage, ob der Mensch wirklich sei oder /71/ nicht, sondern antwortet auf die Frage nach dem „Wesen“ des Menschen. Diese Frage pflegen wir gleich ungemäß zu stellen, ob wir fragen, was der Mensch sei, oder ob wir fragen, wer der Mensch sei. Denn im Wer? oder Was? halten wir schon nach einem Personhaften oder nach einem Gegenstand Ausschau. Allein das Personhafte verfehlt und verbaut zugleich das Wesende der Zeitgeschichtlichen Ek-sistenz nicht weniger als das Gegenständliche. Mit Bedacht schreibt daher der angeführte Satz im „Sein und Zeit“ (S. 42) das Wort „Wesen“ im Anführungszeichen. Das deutet an, daß sich jetzt das „Wesen“ weder aus dem esse essentiae, noch aus dem esse existentiae, sonder aus dem Ek-statischen de Daseins bestimmt. Als der Ek-sistierende steht der Mensch das Da-sein aus, indem er das Da als die Lichtung des Seins in alle „Sorge“ nimmt. Das Da-sein selbst aber ist als das „geworfene“. Es west im Wurf des Seins als des schickend Geschicklichen.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 70-71.)