Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1969)

E: Někdy vám vytýkají, že si zachovávat odstup od událostí světového dění.
H: Myšlení znamená vždy tak trochu samotu. Jakmile se angažuje, snadno sejde z cesty. To já znám. Poznal jsem to v roce 1933, když jsem se stal rektorem v tom tragickém okamžiku německých dějin. Zmýlil jsem se. Je angažovaný filosof ještě filosofem? Co ví filosof o tom, jak filosofie skutečně působí na lidi a dějiny? Filosofie se nedá organizovat.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 23.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Rádl v Útěše kritizuje „metodu pojmů konstruovaných rozumem“ (7622, s. 64). To je po mém soudu hrubě nepřesná, vlastně nepřípustná formulace. Především pojmy nejsou myšlením ani rozumem „konstruovány“, a proto také nemohou být považovány za konstrukty. To, co za konstrukt považováno být může a o čem opravdu můžeme mluvit jako o něčem konstruovaném, je nikoli pojem sám, ale to s čím je důvěrně spojen, spjat, totiž jeho příslušný intencionální „model“. Od dob Brentanových a zejména od prvního vydání Husserlových Logische Untersuchungen se stalo zvykem mluvit o „intencionálním objektu“ (nebo předmětu); naším cílem je mj. ukázat, že intencionální model, spjatý s pojmem, nemusí mít vždycky a nutně charakter „objektu“ či „předmětu“, a že někdy je naprosto nezbytné užívat pojmů, které se této charakteristice více nebo méně vymykají; pro takové případu užíváme výrazu „intencionální ne-předmět“, eventuelně „non-objekt“. V minulých dějinách filosofického myšlení se často vyskytovaly koncepce, které nějaký „vznik“ pojmů (přinejmenším některých pojmů) zcela vylučovaly; platilo to, omezíme-li se na novou dobu, zejména pro kontinentální filosofy, více nebo méně ovlivněné karteziánstvím. Už sám Descartes mluvil o tzv. vrozených (nebo věčných) idejích; po mnoha filosofických generacích to dovedl Kant až ke koncepci apriorních pojmů (ale také soudů, a dokonce nazíracích forem, tj. apriori pro smysly). Výklad o odvození druhotných pojmů z oněch prvotních, apriorních, se zdál být docela plausibilní. Naproti tomu anglosaský empirismus důsledně trval na druhotnosti resp. odvozenosti pojmů a tedy jejich vzniku resp. vznikání. Myšlenka původu pojmů nebyla však empiristy nikdy uspokojivě vyřešena, většinou zůstávalo u nevyjasněné koncepce tzv. abstrahování z původně konkrétních vjemů (impresí, počitků apod.). Popravdě vzato však pojetí původu resp. vzniku pojmů nebylo ani v jednom případě akceptovatelné (a navíc neslo s sebou neblahé dědictví velkých středověkých sporů o povaze univerzálií). Dnes se zdá, že nezbývá jiné řešení, než přisoudit myšlenkové aktivitě schopnost ustavovat resp. vytvářet „pojmy“ jako své vlastní, interní „normy“, jakési „návody jednání“ (pochopitelně myšlenkového), jakési malé „prográmky“, jimiž se myšlení může a – chce-li myslet řádně – dokonce musí spravovat ve svých aktivitách a postupech. To však nás nutně vede k odlišení intencionálních „předmětů“ (a „ne-předmětů“, tedy obecně „modelů“ jakožto (vy)myšlených a „míněných“ konstrukcí, jimž se s připomenutím Platóna říkávalo „ideální“) od příslušných intencionálních aktů, které musí být chápány jako součásti či složky výkonů myšlení samého.
(Písek, 070705-1.)

Martin Heidegger (1969)

Allein das Denken ist nicht nur als Suchen und Hinausfragen in das Ungedachte une aventure. Das Denken ist als Denken in di Ankunft des Seins, in das Sein als die Ankunft gebunden. Das Sein hat sich dem Denken schon zugeschickt. Das Sein ist als das Geschick das Denkens. Das Geschick aber ist in sich geschichtlich. Seine Geschichte ist schon im Sagen der Denker zur Sprache gekommen. /118/ ... /119/ ...
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. ... Das künftige Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wesens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sagen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wolken die Wolken des Himmels sind. ...
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S.117.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Aplikováno na Kanta samého to znamená: nesmíme se držet pouhého slovního popisu, jejž transcendentální filosofii Kant jako její původce dává, nýbrž musíme této ideji, tzn. Jejím určujícím částem daným v jejich celku, rozumět z toho, v čem je tato idea založena. Musíme jít zpět k jejímu věcnému základu, spíše než vycházet z toho, co učinil patrným její první popis. Při snaze o porozumění tradované filosofii se pak tudíž musí dojít až k postoji, který Kant zdůrazňuje s ohledem na Platónovu nauku o idejích: „Poznamenávám pouze, že není nic neobvyklého – jak v běžném rozhovoru, tak ve spisech – porozumět určitému spisovatel srovnáváním jeho myšlenek, které vyslovil o svém předmětu, dokonce lépe, než si rozuměl on sám, protože svůj předmět dostatečně neurčil, a tak občas mluvil nebo i myslel proti svému vlastnímu záměru.“4 Správně rozumět Kantovi pak znamená rozumět mu lépe, než on /15/ rozuměl sám sobě. Předpokladem k tomu je nepropadnout při výkladu stejným přehmatům, které Kant vytýká historikům dějin filosofie, když praví, že „mnohý dějepisec filosofie ... nemůže pro jazykový rozbor toho, co oni [staří filosofové] řekli, vidět to, co říci chtěli“.5 Správně rozumět podle toho znamená: zaměřit se na to, co chtěl Kant říci, a nezůstat tak stát u jeho popisů, nýbrž jít zpět k fundamentům toho, co míní.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. J.Kuneš, Praha 2004, str. 14-15.)
4 Kčr B 370, A 314.
5 I. Kant, Über eine Entdeckung nach der alle neue Kritik der vinen Vernunft durch eine ältere entbehrlich gemacht Arden soll, in: Immanuel Kants Weke, vyd. E. Cassirer, Berlin 1912 nn. (= Cass.), sv. VI, str. 71.

Martin Heidegger (1927-28)

V našem úmyslu a úkolu správně rozumět Kantově Kritice čistého rozumu je tak nutně obsažen nárok rozumět Kantovi lépe, než si rozuměl on sám. Není to snad domýšlivost a zároveň zlehčování předchůdce následovníkem, který se domnívá, že je dále? Ale my přece už víme, že zde neexistuje žádný postup vpřed ve smyslu vnějšího pokroku. Je nesmysl říci, že by Platón, Aristotelés nebo Kant byli překonáni. V úmyslu chtít lépe rozumět je tak málo domýšlivosti a podceňování, že je spíše právě vyzdvižením hodnoty toho, čemu chce být lépe rozuměno. Neboť chápeme-li správně, co to je rozumění, vidíme předem, že je možné a smysluplné jen tam,kde se předpokládá něco, čemu rozumět lze, co v sobě skrývá možnost být sledováno ke svým základům. O tom, co hodláme lépe pochopit, již tímto zároveň říkáme, že v sobě skrývá obsah, jímž bychom se sami chtěli nechat vést. Naopak všemu tomu, co ulpívá na povrchu a na základě své nevýznamnosti a prázdnoty neposkytuje oporu pro jakoukoli interpretaci, ani lépe rozuměno být nemůže. To, že něco může být lépe pochopeno a být toho hodno, je spíše jeho předností než znakem podřadnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)