Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1969)

E: Jak se díváte na vztah mezi filosofií a vědou?
H: To je velmi těžká otázka. Věda postupně zahrnuje do své moci celou zemi. Ale věda nemyslí. Její postupy a její prostředky jí totiž myslet nedovolují.
E: Je to její nedostatek?
H: Ne, přednost. Věda se může založit a postupovat v oborech svých výzkumů jen proto, že nemyslí.
E: Přesto jsme dnes nakloněni ztotožnit myšlení vůbec s vědou.
H: Teprve až uznáme, že mezi myšlením a vědou je propast, začne být vztah mezi myšlením a vědou autentický.
E: Říkáte, že věda nemyslí. Není to pobuřující tvrzení?
H: Jistě, ale věda bez myšlení není nic platná. A jak jsem vždycky říkal v přednáškách: to nejzávažnější v naší době je, že pořád ještě doopravdy nemyslíme.
E: Co tím myslíte?
H: Možná, že člověk už po staletí příliš mnoho jedná a málo myslí. Ve světě, kde máme /18/ stále víc důvodů k zamyšlení, myšlení stále ještě neexistuje.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 17-18.)

Martin Heidegger (1949)

V odpovědích na svou otázku po jsoucím jako takovém si metafyzika představila bytí již před jsoucnem. Vyslovuje bytí nutně, a tudíž neustále. Metafyzika však nepřivádí bytí samo k slovu, neboť nepromýšlí ani bytí v jeho pravdě, ani pravdu jako neskrytost, ani neskrytost v jejím bytování. Bytnost pravdy se metafyzice jeví vždy jen v onom již odvozeném tvaru pravdy poznání a její výpovědi. Neskrytost by však mohla být něčím původnějším než pravda ve smyslu veritas. Άλήθεια by mohla být slovem, jež poukazuje nějakým způsobem, s nímž ještě nemáme zkušenost, do dosud nemyšlené bytnosti esse. Kdyby tomu tak bylo, pak by ovšem představující myšlení metafyziky nemohlo této bytnosti pravdy nikdy dosáhnout, byť by se sebehorlivěji historicky zabývalo předsokratovskou filosofií; neboť nejde o nějakou renesanci předsokratovského myšlení – takové předsevzetí by bylo domýšlivé a protismyslné – nýbrž jde o to dbát příchodu onoho ještě nevysloveného bytování neskrytosti, v jejíž podobě se ohlásilo bytí. Pravda bytí zůstává nicméně metafyzice během jejích dějin od Anaximandra k Nietzchemu skryta. Proč na ni metafyzika nemyslí? Závisí zanedbání takového zamyšlení pouze na zvláštním způsobu metafyzického myšlení? Anebo patří k bytostnému údělu metafyziky, že jí její vlastní základ uniká, poněvadž při vzcházení neskrytosti se nikde /14/ nedostavuje to, co v ní bytuje, totiž skrytost, a to ve prospěch neskrytého, které se právě teprve tak může zjevit jako jsoucí?
Metafyzika nicméně neustále a v nejrůznějších obměnách bytí vyslovuje. Ona sama budí a upevňuje zdání, jako by v ní otázka po bytí byla položena a zodpovězena. Avšak metafyzika nikde na otázku po pravdě bytí neodpovídá, poněvadž si tuto otázku nikdy neklade. A neklade si ji, protože myslí bytí jenom tak, že si představuje jsoucí jako jsoucí. Míní jsoucno v celku, a mluví o bytí. Říká bytí, a míní jsoucí jako jsoucí. Vypovídání metafyziky se od jejího počátku až do jejího dovršení jakýmsi zvláštním způsobem pohybuje v zaměňování jsoucna a bytí. Toto zaměňování je ovšem třeba myslet jako událost úvlasti [Ereignis, lvh], ne jako nějakou chybu. Jeho důvod nemůže nikterak spočívat v pouhé nedbalosti myšlení nebo v povrchnosti vyjadřování. Následkem tohoto průběžného zaměňování dosahuje zmatenost tohoto představování vrcholu, když se tvrdí, že metafyzika klade otázku po bytí.
(Úvod k přednášce „Co je metafyzika“, in: 7409, Co je metafyzika, př. Ivan Chvatík, Praha 1993, str. 13-14.)

Friedrich Dürrenmatt (1963)

Švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt, jeden ze staré generace, který tehdy v Praze mohl být spíše slyšen než viděn, říká ústy jedné ze svých postav, Augiáše ze hry Herkules a Augiášův chlév, tato slova: „Já jsem politik, synu můj. Žádný hrdina. A politika divy nedělá. Je tak slabá jako lidé, je pouhým obrazem jejich křehkosti a vždy znovu určena k tomu, aby ztroskotala. Nikdy nedokáže dobro, nevykonáme-li je my sami. A tak jsem konal dobro. Proměňoval jsem hnůj v humus. Je těžká doba, kdy člověk dokáže vykonat pro svět jen málo. Milost světa projasněného si vynutit nemůžeš, ale můžeš v sobě vytvořit předpoklady, že tato milost – přijde-li jednou – najde v tobě zrcadlo, v němž se bude odrážeti její světlo. Ať je nyní tato zahrada tvoje. Neodmítej ji. Buď takový jako ona: beztvárnost v krásu přetvořená. Přinášej ovoce. Měj odvahu žít nyní a zde, uprostřed této beztvaré pustiny, ne jako člověk spokojený, nýbrž jako věčný nespokojenec, jenž odevzdává stále dál svou nespokojenost a tak časem mění všechny věci. Je to hrdinský čin, co ti teď ukládám, synu, herkulovská práce, kterou chci vložit na tvá ramena.“
(Herkules und der Stall des Augias, 1963.)

Jan Patočka (197.)

... Ale co byl Masarykův program? Na tento pojem „program“ soustředila diskuse útok. Je potřebí rozlišovat program, který není nic jiného než jiné slovo pro ideu. Řekl bych, že člověk skutečně konkrétně jednající rozhodně za nějakou ideou jde. Je složité, co to vlastně idea je. Na jedné straně je to jistý instrument, na druhé straně je to právě realita, která se jeho rozhodnutím formuje a spolutvoří. Ale něco jiného je plán: myslet si, že skutečnost naplánuji podle jistého mustru. Ve vašem útoku na program je míně spíše plán a jistý abstraktní racionalismus, který jednajícímu člověku jako takovému je cizí. Protože je-li jeho realizace výzvou, kterou hází druhým, aby ji nějakým způsobem z vlastní zodpovědnosti kritizovali, přirozeně se s touto spoluúčastí / počítá: tato spoluúčast není nic jiného, než vědomé přihlížení k tomu, že každý čin je jenom začátek a tento začátek že musí být dokončen někým jiným. Masaryk je evropský právě v tomto a v ničem jiném, v této repríze dějinné myšlenky. Dějiny nespočívají v ničem jiném než v tom, že člověk jako svědomitá a odpovědná bytost bojuje o tuto svou možnost se vším, co se ho snaží strhnout do přirozeného pádu. A to je Evropa, to je začátek evropských dějin a vlastně dějin vůbec: že se lidé pokusili povstat nad úroveň, ve které člověk žije prostě proto, aby žil, a vytvořili něco takového, co znamenalo pozvednout se na úroveň zodpovědného činu, pro lidi, kteří jsou schopni pochopit, tzn. jednat v tomto rámci. Tak vznikla řecká polis, která vázanost lidského života na život zůstavila lidskému soukromí a vytvořila veřejnost nad touto úrovní. Tuto stránku vidím v tom, co udělal Masaryk: to je to, co se snažil u nás realizovat. Pomocí jakého programu? Proč s českým bratrstvím? Před sebou měl americkou demokracii interpretovanou Tocquevillem. Od doby Tocquevillovy se uznává téze, že svoboda politická je možná tam, kde existuje vnitřní vázanost člověka. Americká religiozita je conditio sine qua non té politické formy amerického života, jak vznikla v 18, století. Americká religiozita, která vedla ...
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 332-33.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Základní problém významu „pravdy“ a „pravdivosti“ v politice se týká napětí a často konfliktu mezi zjišťováním „pravdy“ a politickým rozhodováním. Jak se často říká, o pravdě se nehlasuje; naproti tomu v politice jsou důležité názory, představy a přání lidí. V demokracii se tyto představy a přání respektují ve volbách; a jak je již odedávna známo, v každé společnosti je těch, kdo jsou pro hledání pravdy a pravdivosti relativně kompetentní, mnohem méně než těch ostatních, kteří se ve srovnání se „znalci“ jeví jako „neznalí“ a „nevědomí“. Mnoho podvodných aktivit počítá s nedostatečnou orientovaností a informovaností většiny občanů a útočí na jejich názory, představy a přání i mimo volební čas. Všude totiž, kde je třeba odhadovat možnosti, které sice nejsou momentálně k dispozici, ale které se nám otevřenou (nebo naopak uzvařenou) díky tomu či onomu našemu správnému (nebo nesprávnému) rozhodnutí, záleží nejenom na nás, ale také na mnoha dalších nejen „objektivních okolnostech“, nýbrž i na rozhodnutí mnoha dalších lidí. Mimořádně významná je tato skutečnost právě v politice. A protože z budoucnosti nepřichází jen „to pravé“, nýbrž také mnoho „nepravých“ rozhodnutí, a to jak našich vlastních, tak rozhodnutí mnoha dalších lidí, znamená „pravdivost“ něco bytostně odlišného od toho, jak se tradičně vymezovala „pravda“ a „pravdivost“ jako adekvace (nebo korespondence atd.), tj. závislost na tom, co „jest“.
(Písek, 120701-2.)