Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2000)

Ve filosofii existuje prastará tradice, předpokládající, že pravda jakoby kopíruje to, co jest, a to – pokud lze jsoucí vůbec chápat jako proměnlivé – vždy tak, jak jest hic et nunc. To znamená, že v každém okamžiku a na témž místě je jenom jedna pravda možná, neboť také jsoucí může být na témž místě a v téže chvíli jenom jedno a v jediné podobě. Proto také je třeba každou pravdu (je totiž tolik pravd, kolik je jsoucen) vztahovat k témuž jsoucnu, a to na tentýž okamžik a totéž místo. Pokud se jsoucno mění, pravda se nemění, nýbrž platí trvale, ovšem vztažena oním jedinečným způsobem ke každému momentálnímu stavu měnícího se jsoucího. Sama pravda je tak naprosto vzdálena každé proměně, je tedy neproměnná a věčná. Nikdy nebude o tom, co bylo na určitém místě a v určité chvíli, platit leč jedna jediná pravda; ta však bude platit bez ohledu na jakékoli další proměny jsoucího (stejně jako bez ohledu na veškeré jeho předchozí stavy) neproměnně, neotřesitelně a na věky.
(Písek, 000718-1.)

Mikuláš Kusánský (1401-1464)

Pohan: Je jedna nebo více pravd?
Křesťan: Je pouze jediná. Není totiž než jedna jednota a pravda spadá s jednotou v jedno, neboť to, že je jedna jednota, je pravda.
. . . /278/ … /279/ …
Pohan: Je Bůh pravda?
Křesťan: Ne, protože předstihuje veškerou pravdu.
Pohan: Je něco jiného než pravda?
Křesťan: Ani to ne; není jiný. Je však nekonečně před tím a nad tím, co chápeme a pojmenováváme jako pravdu.
Pohan: Cožpak nenazýváte Boha Bohem?
Křesťan: Nazýváme. /280/
Pohan: A říkáte tím něco pravdivého, nebo nepravdivého?
Křesťan: Ani to, ani ono. Není to pravda, řekneme-li, že to je jeho jméno, ale není to také nepravda, že to je jeho jméno. Ani neříkáme zároveň pravdu a nepravdu, protože jednoduchost předchází jak všechno pojmenovatelné, tak i nepojmenovatelné.
(De Deo abscondito, přel. Jan Sokol, ex: 5879, Pavel Floss, Mikuláš Kusánský, Praha 1977, s. 277; 279-80.)

Ezdráš II. ()

25I bude, že každý, kdož zůstane po těch všech věcech, o kterýchžť sem předpověděl, ten spasen bude, a viděti bude spasení mé, a konec věku vašeho; 26Budou, pravím, to viděti lidé ti, kteříž přijati budou, kteříž smrti neokusili od narození svého, a změní se srdce obyvatelů, a obrátí se v jiný smysl. 27Nebo zahlazeno bude zlé, a zhasne lest. 28Zkvete pak víra, a přemoženo bude porušení, a ukáže se pravda, kteráž bez ovoce byla po tak mnohé dny.
2. Ezdráš (vůbec 4.) 6, 25-28
(7437, Apokryfy, Praha 1952, str. 87.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Často už jsme slyšeli nebo četli, že „příroda nelže“; je to však správné? Ono jde o to, co máme pod slovem „příroda“ na mysli. V přírodě „živé“ je nepochybně mnoho lží a podvádění, předstírání a uvádění v omyl. To se nám ovšem „vyjeví“ teprve za předpokladu, že jsme schopni vědomě rozlišit pravost a nepravost (jakož i poté, co porozumíme i samé struktuře toho, jak na sebe různé subjekty reagují). Možná však, že něco jako „klam“ a „omyl“ je možno spatřovat i na nejnižších úrovních jsoucen (na rovině před-živého), ale jakožto „klam“ nebo „omyl“ se to může vyjevit až za předpokladu přiměřeného (byť v tradici naprosto nezvyklého) přístupu nedogmatizující interpretace. Až člověk je s to rozpoznat, kde je v přírodě to klamání a ta (nevědomá) pomýlenost; a když má předsudky, takže „nechce“ rozdíl vidět, prostě jej popře.
(Písek, 130531-1.)

Pavel Eisner (1948)

A slova přináležitá: křivditi, křivé svědectví, křivdivý – zde všude představa geometrická, aplikovaná na oblast hodnot mravních, v dokonalé shodě s opakem křivdy a křivdění, s oblastí pravdy a pravosti, kde se rovněž vychází z představy geometrické a prostorové –stačí srovnat rčení pravá vlna – pravý úhel anebo slova právo a pravítko.
Není to výhradní zvláštnost česká, ale to jí neubírá na památnosti. Zvlášť památná je však tvarová a zvuková spodoba slov křivda a pravda. Bezprostředně vybízí, abychom křivdu pokládali za opak pravdy, za lež tedy, a abychom v nepravdě viděli křivdu páchanou na bližním.
Kéž bychom pokládali, kéž bychom ty dvě tak viděli – pravdu a křivdu!
(7557, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1996, str. 140 – heslo „Křivda“.)