Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Martin Heidegger (1946)

Es ist an der Zeit, daß man sich dessen entwöhnt, die Philosophie zu überschätzen und sie deshalb zu überfor¬dern. Nötig ist in der jetzigen Weltnot: weniger Philoso¬phie, aber mehr Achtsamkeit des Denkens; weniger Lite¬ratur, aber mehr Pflege des Buchstabens.
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. Das künftige Denken kann aber auch nicht mehr, wie Hegel verlangte, den Namen der «Liebe zur Weisheit» ablegen und die Weisheit selbst in der Gestalt des absoluten Wissens geworden sein. Das Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wis¬sens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sa¬gen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wol¬ken die Wolken des Himmels sind. Das Denken legt mit seinem Sagen unscheinbare Furchen in die Sprache. Sie sind noch unscheinbarer als die Furchen, die der Landmann langsamen Schrittes durch das Feld zieht.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 119.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Každému filosofickému úsilí zůstává něco bytostně nejasného, a i to nejradikálnější úsilí zůstává nedokončené a rozumí si v pravém slova smyslu absolutně teprve tehdy, když se pochopí ve své konečnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Patočka (v přednášce „O duši u Platóna“, in: Péče o duši II, 58nn.) překládá (a interpretuje) ARETÉ jako výtečnost, pravost, pravdivost, a zdůrazňuje, že Platón ji chápal jako jednu (neboť žádná „příslušná“ ARETÉ, jako je statečnost, ukázněnost, zbožnost či bohumilost, „není zachytitelná sama pro sebe“, nýbrž „je věcně i myšlenkově neoddělitelná od výtečnosti, pravosti, pravdivosti v celku“ – str. 58). Mám za to, že tady je možno smysluplně a zdůvodněně navázat v pokusu o chápání toho, co „má být“, jak tomu rozuměl Rádl a jak to je možno po mém soudu aplikovat na nepředmětnou stránku každého (pravého) jsoucna, každé pravé události. Patočka říká: „ARETÉ, pravost, se tak ukazuje jako jedna proti mnohosti slabostí a nepravostí.“ (dtto) Mohli bychom to říci asi takto: Každá (pravá) událost, každé (pravé) jsoucno je „postaveno“ do světa jsoucích událostí s jakýmsi „posláním“, aby naplnilo (uskutečnilo) to, co pro ně je tím pravým, tou jeho pravostí. Pravost tedy v takovémto konkrétním případě není jedna jediná pro vše, nýbrž stává se jedinou pro toto jedinečné jsoucno, které svou pravost (nikoli tedy pravost „všeobecnou“) musí na svou „odpovědnost“ vykonávat. Při tom, jak každá jsoucno svou pravost uskutečňuje (vykonává), může se dopouštět (a opravdu se také dopouští) chyb a „nepravostí“. To náleží k jeho konkrétnosti a „osobitosti“, k jeho osobité povaze, neboť žádné jsoucno není jenom tím, čím být má, ale vždycky také lepším nebo horším, věrnějším nebo upadlejším uskutečněním této své „pravosti“, tedy její nedokonalostí, jejím poklesnutím a upadnutím do „nepravostí“. Čím je takové jsoucno komplikovanější, čím vyšší úrovně dosahuje, tím je jakoby uvolněnější (nepřesně řečeno „svobodnější“ – to je třeba rozlišit a náležitě upřesnit) a „přístupnější“ oněm „nepravostem“ (kterých je na vyšších úrovních opravdu mnoho, rozhodně víc než na úrovních nižších). A právě proto je zapotřebí postupů a metod, jak neblahý vliv oněch nepravostí omezit resp. vždy znovu omezovat. To, o čem Řekové mluvili jako o „ctnostech“ (ARETAI, virtutes), je už neodlučně spjato s „pěstováním“, s kultivací onoho uskutečňováním „pravostí“ a potlačováním „nepravostí“. A v Platónových dialozích (přinejmenším v těch raných, „aporetických“, jak podtrhuje Patočka) se právě ukazuje, jak je třeba této „kultivaci“ rozumět s ohledem na „pravost“ samu jakožto „jednu“ a tedy společnou pro všechny lidi. Zřetelně se tu ukazuje principiální důležitost oné „původní“ jednoty, sjednocenosti, která se rozděluje v různé druhy teprve při svém uplatňování, uskutečňování, provádění (a to právě proto, že takové uskutečňování je vždy znovu provázeno různými tendencemi protivnými, totiž směrem k nepravostem, k tomu, co být „nemá“). Pochopitelně se při důkladnějším promýšlení ukazuje nutnost najít jednotu ještě zásadnější, hlubší, totiž jednotu „toho pravého“ pro všechen svět. Právě to je třeba podrobit náležitému zkoumání. (Písek, 070205-1.)

Martin Heidegger (1954)

... Das Fragen baut an einem Weg. Darum ist es ratsam, vor allem auf den Weg zu achten und nicht an einzelnen Sätzen und Titeln hängenzubleiben. Der Weg ist ein Weg des Denkens. Alle Denkwege führen, mehr oder weniger vernehmbar, auf eine ungewöhnliche Weise durch die Sprache. ...
(Die Frage nach der Technik, in: G. Neske, Pfullingen 1954, S. 15.)