Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit ... Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris
1960, p. 241-2.)

Maurice Merleau-Ponty (1959-61)

Filosofie neklade otázky a nedává odpovědi, jež by vyplňovaly nějaké mezery. Otázky vycházejí z našeho života, z naší historie; tady se rodí a tady také umírají, pokud najdou odpověď, ale nejčastěji se tu přetvářejí; v každém případě však ústí do této otevřenosti všechny minulost zkušenosti a vědění. Filosofie nepokládá kontext za danost; obrací se k němu a hledá původ a smysl otázek i odpovědí, identitu toho, kdo se táže, a tímto způsobem pak proniká až k tomu tázání, které je za všemi otázkami po poznání, jakkoli je zcela jiného druhu.
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 2004, str. 109.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

.. Podaří-li se fonologům rozšířit form-analýzu za slova až k formám, k syntaxi a dokonce až ke stylistickým různostem, nepochybně zjistí, že dítě svými prvními fonematickými opozicemi předjímá jazyk v jeho úhrnu jako druh výrazu, jako jedinečný způsob hry se slovem. Mluvený jazyk ve svém celku, jak se ho používá kolem dítěte, strhne dítě jako vír, svádí ho svými vnitřními artikulacemi a dovede ho skoro až k okamžiku, kdy všechen ten hluk kolem začne i pro něho něco znamenat. Slova sama od sebe se neúnavně spojují v řetězec, až jednoho neúprosného dne se vynoří určitá fonematická škála, podle níž se zcela zřejmě sestavuje řeč, a v tomto okamžiku se dítě překlopí na stranu těch, kdo mluví. Jedině jazyk jako celek umožňuje pochopit, jak řeč vábí dítě k sobě a jak dítko nakonec vstoupí do domény, jejíž brány, jak by se mohlo zdát, se otvírají jen zvnitřku. Je tomu tak, protože znak je od samého počátku diakritický, vytváří se a člení sám ze sebe, neboť má vnitřek a nakonec začne uplatňovat určitý smysl.
(Nepřímá řeč a hlasy ticha, in: 3606, Oko a duch, Praha 1971, s. 54.)

Maurice Merleau-Ponty (1961)

Není-li tedy možné klást otázku an sit, vyvstává potom otázka quid sit a je třeba zkoumat, co je svět, co je pravda a bytí tak, že vycházíme z našeho spojení s nimi. Stejně jako se vzdáváme pochybnosti, odmítáme i tvrzení nějakého absolutního vnějšku, světa či Bytí, jež by bylo masivní a nedělitelné, obracíme se k onomu Bytí, které v celém rozsahu zdvojuje naše myšlenky, protože ty jsou vždy myšlenkami něčeho a nejsou ničím, k onomu Bytí, které je smyslem a které je smyslem smyslu. A to nejen tím smyslem, který se spojuje se slovy a patří k řádu výpovědí a řečeného, k určité oblasti světa, k jistému rodu Bytí – nýbrž smyslem universálním, který je základem jak logických operací řeči, tak i manifestace světa. Tento smysl ...
Nikoli pochybností, nýbrž tázáním quid sit je filosofie schopna vymanit se ze všeho jsoucna, poněvadž jsoucí mění na jeho smysl – což je postup, jehož již dávno používá věda, jakmile má odpovědět na otázky života, které dovolují pouze ustavičné přecházení mezi „ano“ a „ne“, takže musí problematizovat tradiční kategorie, vynalé/112/zat nové rody Bytí, nové nebe podstat. Avšak věda tuto práci nedovádí až do konce: nevytrhuje své podstaty ze světa, ponechává je jurisdikci faktů, jež se zítra mohou dožadovat, aby byly zpracovány jinak. ...
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 22004, str. 111-12.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Chyba teleologického pojetí není teleologii nutně vlastní, ale je spíše čímsi vnějším, „přidaným“: je důsledkem předpokladů (resp. předsudků), které nemusí nutně být s teleologií spjaty. Ty předsudky jsou ve skutečnosti důsledkem či spíše složkou zpředmětňujícího pojetí, které chápe „télos“, cíl, jako něco daného předem, tedy v minulosti – tudíž jako něco buď minulého nebo naopak vždy přítomného, ale ne jako něco budoucího, k čemu má teprve dojít, co má teprve nastat. Náprava je proto nejen možná, ale poměrně „snadná“, ovšem za předpokladu, že budeme schopni opustit zpředmětňující způsoby myšlení a naučíme se pracovat také s intencemi nepředmětnými. Télos, cíl (a v řečtině také konec) jakožto pojem resp. koncept (pojetí) nemusíme nutně zavrhnout, ale můžeme se pokusit o nápravu. J.B.Kozák v tomto smyslu trval na tom, že žádné cíle nejsou dány, že cíle nejsou prostě „součástí“ dané skutečnosti, ale že naproti tomu nelze popřít skutečnost télična, tj. pozorovatelné a zkoumatelné zaměřenosti k cílům (ovšem cílům nedaným odedávna, ale přece jen vždy utvořených a „zvolených“ předem). Jako názornější příklad se nám může ukázat třeba slavná anabáze našich legionářů v Rusku, když ovládli železniční spojení do Vladivostoku. To spojení sice bylo postaveno již před válkou, ale bylo na mnoha místech přerušeno, takže legionáři museli celé úseky znovu dostavět. Když si tuto občasnou situaci jakoby vystřihneme a oběma směry rozšíříme, dostaneme modelové řešení: lokomotiva s dvěma nebo více vagony stojí na kolejích, ale jen na omezeném kusu kolejí. Aby se mohla dostat dál, musí mít s sebou železniční dělníky a inženýry, kteří vždycky postaví kupředu kus trati. (Je už jedno, zůstává-li za vlakem trať tak, jak ji postavili, anebo je-li nezbytné, aby trať,po které už vlak projel, museli zase rozebrat a aby tak získané pražce a kolejnice atd. mohli znovu použít k dalšímu postupu vpřed. Nějaký konečný cíl této dost pomalé jízdy nemusí být daleko dopředu stanoven (i když stanoven být může – to záleží na rozhodnutí cestovatelů); ale i když není předem pevně stanoven (a i když tedy není přesně stanovena ani celá trasa), je nepochybné, že se vlak nějakým určitým směrem a teda vždy k nějakým nejbližším cílům pohybuje). Evoluce živých bytostí probíhá právě tímto způsobem: žádný jednotlivý organismus ani žádná generace organismů nemůže svévolně opustit dosavadní cestu vývoje, a to znamená, že nemůže „navázat“ na jakoukoli jinou vývojovou cestu, ale malými kroky může ovlivnit další dlouhodobý postup (a tak se buď vzdalovat v tom či onom ohledu cestě dosavadní nebo i cestám organismů příbuzných, kdysi blízkých až totožných).
(Písek, 120101-2.)