Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Maurice Merleau-Ponty (1959-61)

Filosofie neklade otázky a nedává odpovědi, jež by vyplňovaly nějaké mezery. Otázky vycházejí z našeho života, z naší historie; tady se rodí a tady také umírají, pokud najdou odpověď, ale nejčastěji se tu přetvářejí; v každém případě však ústí do této otevřenosti všechny minulost zkušenosti a vědění. Filosofie nepokládá kontext za danost; obrací se k němu a hledá původ a smysl otázek i odpovědí, identitu toho, kdo se táže, a tímto způsobem pak proniká až k tomu tázání, které je za všemi otázkami po poznání, jakkoli je zcela jiného druhu.
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 2004, str. 109.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

.. Podaří-li se fonologům rozšířit form-analýzu za slova až k formám, k syntaxi a dokonce až ke stylistickým různostem, nepochybně zjistí, že dítě svými prvními fonematickými opozicemi předjímá jazyk v jeho úhrnu jako druh výrazu, jako jedinečný způsob hry se slovem. Mluvený jazyk ve svém celku, jak se ho používá kolem dítěte, strhne dítě jako vír, svádí ho svými vnitřními artikulacemi a dovede ho skoro až k okamžiku, kdy všechen ten hluk kolem začne i pro něho něco znamenat. Slova sama od sebe se neúnavně spojují v řetězec, až jednoho neúprosného dne se vynoří určitá fonematická škála, podle níž se zcela zřejmě sestavuje řeč, a v tomto okamžiku se dítě překlopí na stranu těch, kdo mluví. Jedině jazyk jako celek umožňuje pochopit, jak řeč vábí dítě k sobě a jak dítko nakonec vstoupí do domény, jejíž brány, jak by se mohlo zdát, se otvírají jen zvnitřku. Je tomu tak, protože znak je od samého počátku diakritický, vytváří se a člení sám ze sebe, neboť má vnitřek a nakonec začne uplatňovat určitý smysl.
(Nepřímá řeč a hlasy ticha, in: 3606, Oko a duch, Praha 1971, s. 54.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Ladislav Hejdánek (2009)

V umění, obdobně jako ve filosofii, se projevuje vždycky jednak důraz na význam srozumitelnosti umělcova sdělení, jednak důraz na význam toho důležitého, co umělec (nebo filosof) chce vyslovit a sdělit ostatním. Tam, kde úsilí něco sdělit chybí, chybí vlastně vše: umění přestává být uměním a upadá v pouhou dovednost (machu), a filosofie přestává být filosofií a upadá do historismu. Každé umění – a každá filosofie – musí však v něčem navazovat na minulost. To navazování je nezbytné především na těch „nižších“ (nebo druhořadějších) úrovních, zejména pokud jde o prostředky a metody, tedy o techniku, techné, dovednosti. Dovednostem je třeba se naučit (od Mistra nebo učitele), třeba už jen proto, aby se šetřilo časem a invencí; ovšem také proto, že je třeba nějak počítat s tím, nač jsou zvyklí ti, kterým je sdělení určeno. Nesrozumitelnost ovšem může být někdy úmyslná, např. proto, aby ze zakryla sterilita, prázdnota „sdělení“; jindy může nicméně svědčit o mimořádnosti sdělení a tedy o jeho důležitosti a o nezbytnosti vynaložit velké úsilí, abychom porozuměli i něčemu na první pohled nebo poslech či přečtení atd. nesrozumitelné. Přílišná starost o srozumitelnost se snadno může změnit v pouhé vyhovování právě vládnoucího vkusu, módy a vůbec zvyklostí. Navazování je nezbytné, ale navazovat lze i odmítnutím a protestem. Rozhodující však je tvorba. A skutečná tvorba vždy obsahuje něco nového. Otázkou ovšem je, zda to „nové“ je skutečně „vytvořeno“ umělcem (nebo filosofem), nebo zda to je jen uskutečněním toho, čím tvůrce sám byl osloven. To se někdy zdá být nezbytné předpokládat, ale pak je zapotřebí přesně odlišovat „oslovení“ jiným tvůrcem nebo jeho výtvorem (tedy něčím předmětným, již jsoucím) od oslovení, které nepřichází ze světa již daného, vlastně minulého, nýbrž z budoucnosti, tedy od oslovení nepředmětného.
(Písek, 100418-4.)

Maurice Merleau-Ponty (1961)

Není-li tedy možné klást otázku an sit, vyvstává potom otázka quid sit a je třeba zkoumat, co je svět, co je pravda a bytí tak, že vycházíme z našeho spojení s nimi. Stejně jako se vzdáváme pochybnosti, odmítáme i tvrzení nějakého absolutního vnějšku, světa či Bytí, jež by bylo masivní a nedělitelné, obracíme se k onomu Bytí, které v celém rozsahu zdvojuje naše myšlenky, protože ty jsou vždy myšlenkami něčeho a nejsou ničím, k onomu Bytí, které je smyslem a které je smyslem smyslu. A to nejen tím smyslem, který se spojuje se slovy a patří k řádu výpovědí a řečeného, k určité oblasti světa, k jistému rodu Bytí – nýbrž smyslem universálním, který je základem jak logických operací řeči, tak i manifestace světa. Tento smysl ...
Nikoli pochybností, nýbrž tázáním quid sit je filosofie schopna vymanit se ze všeho jsoucna, poněvadž jsoucí mění na jeho smysl – což je postup, jehož již dávno používá věda, jakmile má odpovědět na otázky života, které dovolují pouze ustavičné přecházení mezi „ano“ a „ne“, takže musí problematizovat tradiční kategorie, vynalé/112/zat nové rody Bytí, nové nebe podstat. Avšak věda tuto práci nedovádí až do konce: nevytrhuje své podstaty ze světa, ponechává je jurisdikci faktů, jež se zítra mohou dožadovat, aby byly zpracovány jinak. ...
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 22004, str. 111-12.)