Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit ... Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris
1960, p. 241-2.)

Maurice Merleau-Ponty (1959-61)

Filosofie neklade otázky a nedává odpovědi, jež by vyplňovaly nějaké mezery. Otázky vycházejí z našeho života, z naší historie; tady se rodí a tady také umírají, pokud najdou odpověď, ale nejčastěji se tu přetvářejí; v každém případě však ústí do této otevřenosti všechny minulost zkušenosti a vědění. Filosofie nepokládá kontext za danost; obrací se k němu a hledá původ a smysl otázek i odpovědí, identitu toho, kdo se táže, a tímto způsobem pak proniká až k tomu tázání, které je za všemi otázkami po poznání, jakkoli je zcela jiného druhu.
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 2004, str. 109.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

.. Podaří-li se fonologům rozšířit form-analýzu za slova až k formám, k syntaxi a dokonce až ke stylistickým různostem, nepochybně zjistí, že dítě svými prvními fonematickými opozicemi předjímá jazyk v jeho úhrnu jako druh výrazu, jako jedinečný způsob hry se slovem. Mluvený jazyk ve svém celku, jak se ho používá kolem dítěte, strhne dítě jako vír, svádí ho svými vnitřními artikulacemi a dovede ho skoro až k okamžiku, kdy všechen ten hluk kolem začne i pro něho něco znamenat. Slova sama od sebe se neúnavně spojují v řetězec, až jednoho neúprosného dne se vynoří určitá fonematická škála, podle níž se zcela zřejmě sestavuje řeč, a v tomto okamžiku se dítě překlopí na stranu těch, kdo mluví. Jedině jazyk jako celek umožňuje pochopit, jak řeč vábí dítě k sobě a jak dítko nakonec vstoupí do domény, jejíž brány, jak by se mohlo zdát, se otvírají jen zvnitřku. Je tomu tak, protože znak je od samého počátku diakritický, vytváří se a člení sám ze sebe, neboť má vnitřek a nakonec začne uplatňovat určitý smysl.
(Nepřímá řeč a hlasy ticha, in: 3606, Oko a duch, Praha 1971, s. 54.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V běžné mluvě se bohužel málokdy náležitě rozlišuje mezi „objevem“ a „vynálezem“; odkladem toho je ostatně i to, že v jazyce nemáme vůbec náležité slovo pro „vynález“, které by i etymologicky poukazovalo na něco tak nového, že to muselo být právě „vynalezeno“ a nikoli pouze „nalezeno“. Ve světě jsou prostě některé skutečnosti, některé věci, které prostě jsou, a jsou tam od nepaměti, a čekají jen na to, až na ně někdo přijde, až je objeví a odhalí, až na ně ukáže tak, aby je viděli i ostatní. A pak jsou skutečnosti či „věci“, které nikdy předtím neexistovaly, dokud je někdo nevynalezl, tj. dokud je nevytvořil, nevykonstruoval nebo nevypěstoval, zkrátka kdo způsobil svým jednáním, svou aktivitou, svým činem, aby „byly“, a ta pak od té doby vskutku „jsou“ (dokud je něco nebo někdo nezničí nebo dokud se nerozpadnou, nepominou samy).
(Písek, 080125-5.)

Douglas Adams (2008)

„Chápu,“ řekl Richard, „a ještě taky ta drobnost s gravitací.“
„Gravitace,“ mírně pohrdavě zopakoval Dirk a pokrčil rameny, „ano, myslím, že něco taklového taky bylůo. Ačkoli to byl samozřejmě prachobyčejný objev. To prostě existovalo a čekalo na objevení.“
Vytáhl penci a hodil ji jen tak bezcílně mezi oblázky vedle vydlážděného chodníčku.
„Vidíš?“ prohlásil Dirk. „A nechávají ji puštěnou i přes víkend. Takže dříve nebo později si jí prostě někdo musel všimnout. Ale kočičí dvířka ... to je něco jiného. Vynález, čistě tvůrčí vynález.“
„Já bych řekl, že na nich nic není, že to bylo úplně jasné. To mohl vymyslet kdekdo.“
Dirk však nesouhlasil: „Jenom výjimečný duch dokáže přijít s něčím do té doby neexistujícím a přitom tak jasným, že to bije do očí. ...“
(Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho, Praha 2003 str. 176.)