Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Milena Šimsová (2005)

Neuvědomovala jsem si, kolik dá práce knihu nejen napsat, ale i vydat a představit ji na knižním trhu. Poděkovat všem, kdo se na tom podíleli, jsem mohla při uvedení knihy v Brně. V Praze to bylo jiné. Přišli ti, kteří jako děti se svými rodiči a přáteli prožili těžká válečná léta, o nichž se v knize mluví.
Pro svůj věk nepřišla paní Ludmila Marešová. Je jí 95 let a myslím, že je poslední žijící členkou předválečné Akademické Ymky. Když dostala do rukou vydanou knihu, vybavila se jí vzpomínka na to, jak po zatčení Jaroslava Šimsy v únoru 1940 Rudolf Mareš sehnal od německého vysokoškoláka, který bydlel v Ymce, adresu generála, k němuž šel „ordovat“. Na Marešovu prosbu, aby se zasadil o Šimsovo propuštění, odpověděl: „Ja, mein Lieber, Gestapo ist grösste Macht, da kann man nichts machen“. A propustil ho z audience.
„My všichni jsem pak poznali, jak ta Macht vypadá,“ dodala ke vzpomínce Ludmila Marešová. Sama se před gestapem skrývala od podzimu 1941 do konce války a je spolu s Josefem Grňou jednou z mála těch, kteří gestapu a následnému zatčení unikli.
„Hodní lidé svou odvahou mi zachránili život“, napsala nyní. Jedna z nich (nebo je jich snad ještě víc?) žije v Suchdole nad Odrou. Je to manželka již zemřelého faráře Gustava Adolfa Říčana. Od roku 1939 působili společně na faře ve Veselí. Před Vánocemi 1941 k nim přišla Ludmila Marešová. Skrývali ji po tři měsíce. Pak ji odvedli na faru do Prosetína, odkud odešla těsně před atentátem na Heydricha v květnu 1942 do Českého ráje do rodin Jednoty bratrské.
Rudolf Mareš zajišťoval tehdy spojení domácího odboje s odbojem zahraničním, v jehož čele stál Edvard Beneš. Porážka nacismu a obnovení demokratické, sociálně spravedlivější Československé republiky bylo jejich společným dílem.
V odboji s Rudolfem Marešem stála i jeho paní Ludmila a všichni ti, kteří jim oběma, bez ohledu na riziko, kterému se tím vystavovali, pomáhali. Pánu Bohu buď za to vzdána čest a sláva.
Milena Šimsová

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit ... Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris
1960, p. 241-2.)

Maurice Merleau-Ponty (1959-61)

Filosofie neklade otázky a nedává odpovědi, jež by vyplňovaly nějaké mezery. Otázky vycházejí z našeho života, z naší historie; tady se rodí a tady také umírají, pokud najdou odpověď, ale nejčastěji se tu přetvářejí; v každém případě však ústí do této otevřenosti všechny minulost zkušenosti a vědění. Filosofie nepokládá kontext za danost; obrací se k němu a hledá původ a smysl otázek i odpovědí, identitu toho, kdo se táže, a tímto způsobem pak proniká až k tomu tázání, které je za všemi otázkami po poznání, jakkoli je zcela jiného druhu.
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 2004, str. 109.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

.. Podaří-li se fonologům rozšířit form-analýzu za slova až k formám, k syntaxi a dokonce až ke stylistickým různostem, nepochybně zjistí, že dítě svými prvními fonematickými opozicemi předjímá jazyk v jeho úhrnu jako druh výrazu, jako jedinečný způsob hry se slovem. Mluvený jazyk ve svém celku, jak se ho používá kolem dítěte, strhne dítě jako vír, svádí ho svými vnitřními artikulacemi a dovede ho skoro až k okamžiku, kdy všechen ten hluk kolem začne i pro něho něco znamenat. Slova sama od sebe se neúnavně spojují v řetězec, až jednoho neúprosného dne se vynoří určitá fonematická škála, podle níž se zcela zřejmě sestavuje řeč, a v tomto okamžiku se dítě překlopí na stranu těch, kdo mluví. Jedině jazyk jako celek umožňuje pochopit, jak řeč vábí dítě k sobě a jak dítko nakonec vstoupí do domény, jejíž brány, jak by se mohlo zdát, se otvírají jen zvnitřku. Je tomu tak, protože znak je od samého počátku diakritický, vytváří se a člení sám ze sebe, neboť má vnitřek a nakonec začne uplatňovat určitý smysl.
(Nepřímá řeč a hlasy ticha, in: 3606, Oko a duch, Praha 1971, s. 54.)

Maurice Merleau-Ponty (1961)

Není-li tedy možné klást otázku an sit, vyvstává potom otázka quid sit a je třeba zkoumat, co je svět, co je pravda a bytí tak, že vycházíme z našeho spojení s nimi. Stejně jako se vzdáváme pochybnosti, odmítáme i tvrzení nějakého absolutního vnějšku, světa či Bytí, jež by bylo masivní a nedělitelné, obracíme se k onomu Bytí, které v celém rozsahu zdvojuje naše myšlenky, protože ty jsou vždy myšlenkami něčeho a nejsou ničím, k onomu Bytí, které je smyslem a které je smyslem smyslu. A to nejen tím smyslem, který se spojuje se slovy a patří k řádu výpovědí a řečeného, k určité oblasti světa, k jistému rodu Bytí – nýbrž smyslem universálním, který je základem jak logických operací řeči, tak i manifestace světa. Tento smysl ...
Nikoli pochybností, nýbrž tázáním quid sit je filosofie schopna vymanit se ze všeho jsoucna, poněvadž jsoucí mění na jeho smysl – což je postup, jehož již dávno používá věda, jakmile má odpovědět na otázky života, které dovolují pouze ustavičné přecházení mezi „ano“ a „ne“, takže musí problematizovat tradiční kategorie, vynalé/112/zat nové rody Bytí, nové nebe podstat. Avšak věda tuto práci nedovádí až do konce: nevytrhuje své podstaty ze světa, ponechává je jurisdikci faktů, jež se zítra mohou dožadovat, aby byly zpracovány jinak. ...
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 22004, str. 111-12.)