Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit ... Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris
1960, p. 241-2.)

Maurice Merleau-Ponty (1959-61)

Filosofie neklade otázky a nedává odpovědi, jež by vyplňovaly nějaké mezery. Otázky vycházejí z našeho života, z naší historie; tady se rodí a tady také umírají, pokud najdou odpověď, ale nejčastěji se tu přetvářejí; v každém případě však ústí do této otevřenosti všechny minulost zkušenosti a vědění. Filosofie nepokládá kontext za danost; obrací se k němu a hledá původ a smysl otázek i odpovědí, identitu toho, kdo se táže, a tímto způsobem pak proniká až k tomu tázání, které je za všemi otázkami po poznání, jakkoli je zcela jiného druhu.
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 2004, str. 109.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

.. Podaří-li se fonologům rozšířit form-analýzu za slova až k formám, k syntaxi a dokonce až ke stylistickým různostem, nepochybně zjistí, že dítě svými prvními fonematickými opozicemi předjímá jazyk v jeho úhrnu jako druh výrazu, jako jedinečný způsob hry se slovem. Mluvený jazyk ve svém celku, jak se ho používá kolem dítěte, strhne dítě jako vír, svádí ho svými vnitřními artikulacemi a dovede ho skoro až k okamžiku, kdy všechen ten hluk kolem začne i pro něho něco znamenat. Slova sama od sebe se neúnavně spojují v řetězec, až jednoho neúprosného dne se vynoří určitá fonematická škála, podle níž se zcela zřejmě sestavuje řeč, a v tomto okamžiku se dítě překlopí na stranu těch, kdo mluví. Jedině jazyk jako celek umožňuje pochopit, jak řeč vábí dítě k sobě a jak dítko nakonec vstoupí do domény, jejíž brány, jak by se mohlo zdát, se otvírají jen zvnitřku. Je tomu tak, protože znak je od samého počátku diakritický, vytváří se a člení sám ze sebe, neboť má vnitřek a nakonec začne uplatňovat určitý smysl.
(Nepřímá řeč a hlasy ticha, in: 3606, Oko a duch, Praha 1971, s. 54.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Rozdíly i podobnosti mezi jednotlivými pravými jsoucny nepochybně existují, tj. jsou skutečné. Předpoklad, že někde na nejnižších úrovních platí naprostá uniformita, je neodůvodněný a velmi pochybný. Tak jako je sám výkon vlastního bytí (tj. událostného dění) aktivitou každé události/subjektu, tak je touž aktivitou i výkon „napodobování“ druhých událostí/subjektů téhož typu či druhu. Jinak řečeno: i události/subjekty nejnižších úrovní se v něčem od sebe liší, i když se navzájem podobají do té míry, že se nám zdají být téměř „totožné“. Naprostá totožnost je však nemožná a nemyslitelná, připouštíme jen podobnost a eventuelně typičnost. Přísně vzato je však každé pravé jsoucno, tj. každá událost/subjekt v něčem jedinečné (-ná), protože zvláštní, neboť má (velmi pravděpodobně) své individuální zvláštnosti (přinejmenším to musíme alespoň předpokládat, dokud nemáme dost argumentů pro opak – a ty si těžko opatříme, jak lze dovodit dalšími úvahami). Musíme si však položit otázku, jak vůbec může docházet k tomu, že se nám některá jsoucna jeví jako extrémně podobná: odkud se bere tato podobnost až „typičnost“? Po mém soudu je tu k dipozici jen jedna poměrně jednoduchá odpověď, pokud ovšem opustíme předsudečnou koncepci „kauzálního vztahu“. Je zcela pochopitelné, že naše smysly jsou závislé na fungování nejen příslušných orgánů, ale i jejich jednotlivých tkání, jednotlivých buněk v těchto tkáních a dokonce ještě dále, na „fungování“ jednotlivých molekul a atomů (zde se zatím zastavme – Whitehead kdysi – ovšem ne zcela výslovně – předpokládal, že k atomovým jádrům netřeba přihlížet, že všechno záleží jen na chování elektronů; i o tom je však zapotřebí pochybovat a ponechat to dalšímu zkoumání). Protože však reaktibilita každého atomu (a jistě bychom mohli jít dál ještě k nižším, tj. subjaderným složkám) je omezená, čili jinak řečeno má svůj „práh“ vnímavosti, je možné – a dokonce naprosto pravděpodobné – že se nám atomy (a eventuelně ještě nižší jejich složky) zdají být podobné právě jen proto, že pro nějaké další rozlišování na takové nízké úrovni prostě není místo, ale ani prostředky. „Podobnosti“ by tak bylo možno vidět jako produkt subjektního přístupu na nízké úrovni; je totiž pochopitelné, že atom, který „vnímá“ jiný atom omezenými prostředky, reaguje na tento jiný, omezeně vnímaný atom zase jen omezeně, tj. jako by jej již tím zařadil do určité skupiny, jejímiž „členy“ by byly jisté atomy, zbavené svých individuálních zvláštností.
(Písek, 101026-2.)