Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1990)

Někde v tomto světě, někde v tomto státě a v této společnosti se musí najít nezbytný počet lidí, kteří spolu uzavřeli spojenectví na život a na smrt ve službách pravdě, nikoliv ve službách státu ani ve službách společnosti. Tito lidé slouží lidstvu právě tím a jenom tím, že žijí, pracují a myslí tak, aby se všechno (i oni sami) dostalo do světla pravdy. Ve světle pravdy se však skutečnost nevyjevuje jen taková, jaká jest (jak si to většina Evropanů dodnes myslí), nýbrž to, jak je dána, se zároveň objevuje v napětí s tím, jaká by měla být. Pravé poznání ukazuje proto všechno skutečné v perspektivě nápravy, jak to zdůrazňoval Komenský. Univerzita se musí vztahovat k univerzu, k veškerenstvu jako celku. A tento celek veškerenstva má nejen svou minulost a přítomnost, ale také svou budoucnost. Budoucnost pak není žádná ještě nenaplněná prázdnota, ale je plná výzev, jimiž jsme oslovováni. Nejen na danou skutečnost, ale především na tyto výzvy musíme odpovídat. Vztahovat se k celku znamená vztahovat se také k těmto výzvám, přicházejícím z budoucnosti. Žádný jednotlivec, ale ani žádná instituce, a také žádný stát a žádná společnost nemůže rozhodovat o tom, které to jsou nebo budou výzvy a které z nich mají být uznány za platné a které nikoliv. Rozpoznat tyto výzvy, odlišit je od jiných a správně je pochopit je velmi náročná věc. Znalost faktického stavu věcí je tu předpokladem, ale zdaleka nedostačuje. Idea univerzity je ideou neustávajícího usilování o sjednocování faktických poznatků všeho druhu v perspektivě pochopení celku světa včetně jeho budoucnosti, tj. v perspektivě spolupráce na uskutečňování smyslu, tj. toho, co „má být“.
Žádná odborná věda sama o sobě není ničeho takového schopna, protože vědy si v důsledku specializace rozdělily univerzum po částech mezi sebe a žádná z nich nemůže kompetentně posoudit, zda při dělení nebylo něco ztraceno. Jediná disciplína, jejímž posláním je nikdy vztah k celku neztratit, je filosofie; ta však není žádnou odbornou vědou. Takto pochopená filosofie však nemůže být záležitostí jednotlivých kateder ani jednotlivých fakult, ale záležitostí univerzity jako celku. A nemůže být vnucována univerzitním oborům zvenčí jako nějaká jednotící ideologie, neboť žádná opravdová filosofie si o sobě nemyslí, že je věděním, nýbrž spíše je vědoucím nevěděním, tj. láskou k pravdě a touhou po ní, myšlenkovým pokusem o její vyslechnutí a poslechnutí. Pravda sama pak není ani záležitostí soudu či výpovědi, ani záležitostí nějakého souladu myšlení se skutečností. Náš jazyk nám naznačuje, že je cosi společného jak pravdě, tak právu a spravedlnosti, ale také správnosti a opravdovosti atd. Univerzita stojí a padá s ideou, že veškerenstvo není sjednoceno ve své danosti, ale ve své zakotvenosti v „tom pravém“. A v této zakotvenosti spočívá vposledu i svoboda každého člověka a také svoboda ducha vůbec.
(Lidové noviny roč. 3, č. 4, 17.1.1990, str. 8.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit ... Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris
1960, p. 241-2.)

Maurice Merleau-Ponty (1959-61)

Filosofie neklade otázky a nedává odpovědi, jež by vyplňovaly nějaké mezery. Otázky vycházejí z našeho života, z naší historie; tady se rodí a tady také umírají, pokud najdou odpověď, ale nejčastěji se tu přetvářejí; v každém případě však ústí do této otevřenosti všechny minulost zkušenosti a vědění. Filosofie nepokládá kontext za danost; obrací se k němu a hledá původ a smysl otázek i odpovědí, identitu toho, kdo se táže, a tímto způsobem pak proniká až k tomu tázání, které je za všemi otázkami po poznání, jakkoli je zcela jiného druhu.
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 2004, str. 109.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

.. Podaří-li se fonologům rozšířit form-analýzu za slova až k formám, k syntaxi a dokonce až ke stylistickým různostem, nepochybně zjistí, že dítě svými prvními fonematickými opozicemi předjímá jazyk v jeho úhrnu jako druh výrazu, jako jedinečný způsob hry se slovem. Mluvený jazyk ve svém celku, jak se ho používá kolem dítěte, strhne dítě jako vír, svádí ho svými vnitřními artikulacemi a dovede ho skoro až k okamžiku, kdy všechen ten hluk kolem začne i pro něho něco znamenat. Slova sama od sebe se neúnavně spojují v řetězec, až jednoho neúprosného dne se vynoří určitá fonematická škála, podle níž se zcela zřejmě sestavuje řeč, a v tomto okamžiku se dítě překlopí na stranu těch, kdo mluví. Jedině jazyk jako celek umožňuje pochopit, jak řeč vábí dítě k sobě a jak dítko nakonec vstoupí do domény, jejíž brány, jak by se mohlo zdát, se otvírají jen zvnitřku. Je tomu tak, protože znak je od samého počátku diakritický, vytváří se a člení sám ze sebe, neboť má vnitřek a nakonec začne uplatňovat určitý smysl.
(Nepřímá řeč a hlasy ticha, in: 3606, Oko a duch, Praha 1971, s. 54.)

Alfred North Whitehead (1948)

About twenty-five years for a man and about three hundred years for a university are the periods required for the attainement of mature stature.
(Harvard: the Future, in: Essays in Science and Philosophy, New York 1948, page 153.)