LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2012)

Termín hylozoismus není zcela fair; Aristotelés ho užívá spíše ironicky, ale vlastní problém nedomýšlí až do důsledků. Především je třeba kriticky odmítnout domněnku, že první filosofové (hlavně iónští) měli za to, že oživena je hylé (látka, hmota); oni totiž nemluvili o hylé, nýbrž o arché, takže je můžeme označovat leda jako archeozoisty. Skutečně důležité ovšem je něco jiného: je-li arché (jak říká Anaximandros) to, z čeho všechno vzniká a do čeho všechno posléze zaniká, je těžko si představit, že by sám život (zoé) mohl vznikat z neživota. (To je problém, jímž se zabývali zejména pluralisté, ať už kvantitativní nebo kvalitativní.) Pokud si někteří starořečtí myslitelé (pod vlivem eleatů) chtěli původ (počátek) života vysvětlovat jako nahodilý výsledek mísení nebo dokonce hromadění, museli docházet k závěru, že život náleží pouze do sféry zdání, ale že není pravou skutečností. Pokud se chtěli tomuto závěru vyhnout, nezbylo jim než hledat původ (počátek) života někde jinde. A potom nastal problém, zda toto „jinde“ neznamená, že původ života je mimo arché, eventuelně zda vedle oné arché, v níž má svůj původ (i konec) vše, není nutno předpokládat ještě jakousi jinou, odlišnou arché, která je počátkem života. A tady se ani filosofové nakonec nemohli obejít bez staré „představy“, které si už používaly mýty a později mytologie, totiž „duše“. Docela pozoruhodně zapracoval myšlenku „duše“ do svých úvah Platón (a zřejmě před ním i Sókratés, můžeme-li se na Platóna spolehnout); ojediněle bez hlubší reflexe toho slova užívali ovšem i někteří presokratici. Slovo bylo tedy staré (bylo pozůstatkem mýtu), ale vskutku filosoficky byla „duše“ uchopena asi právě až Sókratem a Platónem. Aristotelés naproti tomu nejen duši, ale také vůbec život vyřadil z témat první filosofie (a proto také neměl dost porozumění pro oživenost arché.)
(Písek, 120101-3.)

Milan Uhde (2000)

V sobotu 8. ledna otiskla Mladá fronta Dnes obsažný rozhovor Josefa Mlejnka s filozofem Ladislavem Hejdánkem. Samozřejmě došlo i na sdělovací prostředky. Hejdánek připomněl deformaci, kterou jako vysokoškolský učitel pozoruje na mladé generaci odchované soustavným sledováním televize: studenti rozumějí mluvenému výkladu a umějí jej reprodukovat, ale neumějí vyložit, co sami přečetli.
Schopnost pochopit a domyslit přečtený text slábne obecně, nejen u vysokoškoláků. Návrat do doby před vynálezem knihtisku, tedy ústup ke sdělování pomocí hlasu a obrazu, se navíc projevuje ztrátou analytické pronikavosti, kterou si člověk osvojuje tím, že myšlenku z tištěného nebo psaného slova dobývá četbou. Je prokazatelné, že takový čtenář je myšlenkově samostatnější než jeho předgutenbergovský předek. Nedá se tak snadno ohlupovat ani jinak manipulovat.
(Jak se nezabednit, in: Týdeník ROZHLAS, č. 5 / 2000, 24.1.-30.1., str. 1.)

Milan Uhde (2000)

V sobotu 8. ledna otiskla Mladá fronta Dnes obsažný rozhovor Josefa Mlejnka s filozofem Ladislavem Hejdánkem. Samozřejmě došlo i na sdělovací prostředky. Hejdánek připomněl deformaci, kterou jako vysokoškolský učitel pozoruje na mladé generaci odchované soustavným sledováním televize: studenti rozumějí mluvenému výkladu a umějí jej reprodukovat, ale neumějí vyložit, co sami přečetli.
Schopnost pochopit a domyslit přečtený text slábne obecně, nejen u vysokoškoláků. Návrat do doby před vynálezem knihtisku, tedy ústup ke sdělování pomocí hlasu a obrazu, se navíc projevuje ztrátou analytické pronikavosti, kterou si člověk osvojuje tím, že myšlenku z tištěného nebo psaného slova dobývá četbou. Je prokazatelné, že takový čtenář je myšlenkově samostatnější než jeho předgutenbergovský předek. Nedá se tak snadno ohlupovat ani jinak manipulovat.
(Jak se nezabednit, in: Týdeník ROZHLAS, č. 5 / 2000, 24.1.-30.1., str. 1.)