Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1969)

Moderní věda, hlavně přírodověda, je metafyzická tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů, kde prostě klade jejich realitu bez vyšetření smyslu této reality; to znamená, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. „Smysl“ je něco, co releguje do lidských výslovných vědomých činností, do jazyka, logiky, vědy; i tam jej však činí pouhým „obrazem“ fakt.
Naproti tomu popis a ontologická charakteristika přirozeného světa je v celém svém rozsahu studiem smyslu a významu. Smysl je však vždy smysl pro někoho, neexistuje smysl vůbec. Předměty, věci nemají smysl, ale jejich bytí má smysl pro nás, a právě proto můžeme se s nimi ve zkušenosti setkat.
Jelikož je smysl vždy smyslem pro ..., musí být studium přirozeného světa nezbytně studium v reflexi. Studium v reflexi poskytuje možnost postavit studium přirozeného světa na jeho přirozenou základnu, provádět je nikoli spekulativně, nýbrž rozborem daných struktur a jejich dotazování na předpoklady všeho smyslu, které jsou v nich obsaženy. Reflexe na rozdíl od objektivního vněmu netranscenduje do věcí mimo nás, nýbrž přidržuje se zprvu naší vlastní jsoucnosti. Říkáme, že je imanentní, zatímco vnější vněm je co do typu bytí transcendentní.
Bez reflexe se tedy filosofická úvaha, směřující k zachycení toho, co ve vší zkušenosti je prvotním základem všeho smyslu, nemůže obejít.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 21970, s. 156-7.)

Jan Patočka (1968)

Vztah těla k subjektivitě by ovšem v žádném případě nebyl vztahem doprovázení, přiřazení, odpovídání ve smyslu dvou paralelních objektivních procesů. Subjektivita by pak byla smyslodajné formování, motivované a nikoli kauzálně vytvářené v jakési objektivitě, kterou by bylo třeba pouze přijmout. Je zde určitý proud smyslodajné činnosti, podněcovaný ovšem něčím objektivním, schopným pro tento proud něco znamenat; proud, který se pohybuje na různých úrovních, jež se vzájemně předpokládají a jež jsou na sobě vzájemně vystavěny, ale kde subjektivní a tělesné se navzájem prolíná takovým způsobem, že subjektivní je vždy tělesné a tělesné je rovněž subjektivní. Subjektivita je pak právě ono převzaté tělo, jež jde vstříc stále dalšímu a dalšímu formování a smyslodajství. Uvnitř celého tohoto stále se vzájemně prolínajícího smyslodajství je ovšem třeba ještě zvlášť vykonturovat subjektivní tělo, tj. tělo ne jako objekt, nýbrž jako něco živoucího, jednajícího, vnímajícího a stojícího v bezprostředním vztahu k objektům. Tělo jako subjekt – tato paradoxie je zároveň /3.1.9/ fenomén, a to takový, bez něhož bychom nikdy nemohli pochopit vidění, slyšení, vnímání vůbec a přirozeně ani naše jednání.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.8-9.)

Alfred North Whitehead (1929)

Newton in his description of space and time has confused what is ,real‘ potentiality with what is actual fact. He had thereby been led to diverge from the judgment of ,the vulgar‘ who „conceive those quantities under no other notions but from the relation they bear to sensible objects.“ The philosophy of organism starts by agreeing with the ,vulgar‘ except that the term ,sensible object‘ is replaced by ,actual entity‘; so as to free our notions from participation in an epistemological theory as to sense-perception. When we further consider how to adjust Newton´s other descriptions to the organic theory, ...
(Process and Reality, New York-London 1979, p. 73.)

Jean Lacroix (1900-86)

... Neboť filosofie není tvoření z ničeho, kruh, který se uzavírá do sebe. Nemůže existovat bez předpokladů. Reflexivní metoda už není svázána s idealismem, neignoruje prožívání, nýbrž osvětluje je pojmy existence. A osvětlovat znamená dobývat smysl.
(Paul Ricoeur – filosof smyslu, in: 7128, Ricoeur, Život, pravda, symbol, Praha 1993, str. 9.)

Jan Patočka (1968)

V základě však šlo přece jen o to, zajistit nám smysl zkušenosti a naši svobodu k tomu, co je pravdivé, umožnit nám nahlédnout, co jest. Absolutní pojetí výkonu tento cíl přestřelilo. Je otázka, zda toto zajištění pravdivosti, zda tento výkon smyslu jako něčeho, co je nahlédnutelné a závazné, co však není jednoduše jako v přírodním procesu kauzálně produkováno, je možný výhradně za předpokladu absolutního, sebe sama reflexívně uchopujícího sebe/3.1.6/vědomím, je produkuje svět jako svůj jednotně vyvržený smysl. „Vykonávat smysl“, tj. rozumět zásadně fenoménům jsoucna, lidem a animaliím, užitkovým a kulturním věcem i přírodním předmětům a znamením v jejich výstavbě a v možnosti zakoušet je, je přece možné i tehdy, jestliže je uvedeme do vztahu nikoli k subjektu absolutnímu, nýbrž právě k takovému, který si rozumí ve své konečnosti. Získat toto zásadní sebeporozumění je tedy úkol, jenž předchází čistému zkoumání vědomí.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.5-6.)